Z filmu Slavnosti sněženek
Termín „lidová myslivost“ se obvykle spojuje s érou budování socialismu. Ve skutečnosti se začal používat už ve 20. letech minulého století po zavedení pozemkových reforem, které umožnily výkon myslivosti širším vrstvám obyvatelstva, zejména majitelům pozemků.
To však komunistům nestačilo. Třídní složení loveckých spolků začleněných do tehdejší Československé myslivecké jednoty podle nich jasně dosvědčovalo, že myslivost byla donedávna výsadou buržoazie. S tím se muselo něco udělat.
Hajný, anebo řezník?
Obíhání trafikPřed rokem 1989 panovala sháňka po měsíčníku Myslivost. Na trhu se objevil v roce 1953, přičemž šlo o přejmenovaný časopis Stráž myslivosti, který vycházel od roku 1923. Periodikum nejprve vydávalo ministerstvo zemědělství, po roce 1968 se ho ujal Československý myslivecký svaz. |
Po roce 1948 se výkonu práva myslivosti zhostily ještě širší vrstvy obyvatel. Na hony se tak dostaly i lidé, kteří v nich viděli spíše druh „řezničiny“.
Zásobovali trh nedostatkovým masem a v případě prodeje do zahraničí získávali cenné valuty. „I myslivecká mluva byla čím dál více opouštěna, o zvěři se lovci nevyjadřovali s úctou, mluva myslivce není již tou ‚krasomluvou‘, ale naopak u mnohých čím sprostější, tím patrně lepší,“ zněl dobový povzdech.
Z někdejších olivrejovaných panských služebníků se staly mnohdy jen pitoreskní postavičky v gumákách.
Menzel si mnul ruce
Blažena Holišová v jedné ze svých nejslavnějších filmových rolí ve filmu Slavnosti sněženek
A právě do těchto vod mířila komedie Jiřího Menzela (†82) Slavnosti sněženek, která vznikla podle předlohy Bohumila Hrabala (†82). Hlavní postavu nešťastného muže, kterého komanduje rázná manželka, si zahrál Rudolf Hrušínský (†73).
Hrabal ji napsal podle svého skutečného souseda z chatové osady Kersko. V knize je však „fúrie“ vykreslena přece jen smířlivěji. Hrabal si později dokonce posteskl, že herečka Blažena Holišová (†80) na něj byla „příliš uřvaná“.
Naopak Menzel si mnul ruce. Lepší představitelku rázné ženy si nemohl přát. „Ta role byla psaná přímo pro ni. Dnes už bych si na jejím místě neuměl představit nikoho jiného,“ řekl.
Holišová chrlila jednu hlášku za druhou a mezi lidmi začaly záhy kolovat její věty: „To je dost, žes nás taky jednou vyvez, žes udělal něco pro rodinu!“ Nebo: „To zas bude v alejích nablito!“
Jedním z hlavních motivů filmu je i groteskní hon na kance a následná hádka nimrodů o jeho gastronomické úpravě. Ve filmu si zahráli celkem čtyři kňouři.
Dva vycvičení se zúčastnili natáčení honičky, třetího vycpaného použili filmaři ve scéně přetahování o prase a posledního kance herci snědli se šípkovou omáčkou a se zelím.
Dobrovolné vyhnanství
Tomáš Holý na fotce během natáčení filmu Pod Jezevčí skalou. Stejné místo nafotil šumavský nadšenec Richard Brož v Klostermannově chalupě nyní.
Existovaly však i jiné filmy, které mysliveckou profesi braly s větší vážností a ukázaly, že nimrodi nejsou jen blázni v zeleném. V letech 1978 až 1980 vznikla trilogie Pod Jezevčí skálou, Na pytlácké stezce a Za trnkovým keřem, v níž Tomáš Holý (†21) tráví prázdniny na Šumavě u svého filmového dědy-myslivce v podání slovenského herce Gustáva Valacha (†81).
Mezinárodní cenaNa začátku 70. let u nás vznikla celostátní soutěž pro mládež nazvaná Zlatá srnčí trofej. Klání obsahovalo vědomostní test a praktickou část, v níž adepti poznávali stromy, keře, byliny a stopy zvěře. Díky němu dostal v roce 1983 Československý myslivecký svaz od Mezinárodní organizace pro lov a ochranu přírody cenu za nejlépe propracovaný systém práce s mládeží. |
Ve stejné době měl premiéru neméně populární dvanáctidílný seriál Přátelé Zeleného údolí (1980). Nápad na seriál s tematikou ochrany přírody vznikl už v roce 1957, kdy se režisér František Mudra (†71) seznámil s redaktorem ostravské televize Jaroslavem Müllerem (†71).
V roce 1962 uvedli přírodopisný pořad Lovy beze zbraní, který se vysílal bezmála dvacet let. Mezitím stvořili také dokumentární cyklus Po loveckých stezkách, ale stále se nemohli zbavit myšlenky na hraný seriál. Nakonec si Müller vzal roční neplacené volno a odjel na svou chalupu v Beskydech, kde začal psát.
„Na dlouhý čas jsem se rozloučil s rodinou a vzal jsem s sebou jen psa. O přírodě se totiž nedá psát ve městě, alespoň mně by to nešlo. Civilizaci mi připomínaly jen polévky v sáčku,“ vzpomínal Müller.
Který z pořadů máte nejraději?
Když měl před sebou první nepopsaný list papíru, chvěly se mu ruce. Nebyl si vůbec jistý, zda na něj dokáže něco napsat. A to jej čekalo ještě tisíc dalších.
Když v ostravské televizi ukázal hotové dílo, hodili ho do kouta s tím, že na něj nejsou peníze. O spisovatele se pokoušely mrákoty. Situaci naštěstí zachránilo pražské ústředí, které projektu dalo zelenou.
Uvězněný režisér
Vlado Müller a Martin Čížek v seriálu Přátelé Zeleného údolí (1980)
Do hlavní role hřmotného lesníka Horyny si filmaři vybrali slovenského herce Vlada Müllera (†60).
„Po dvou dnech rozmýšlení nám řekl, že se mu scénář líbí, ale má jeden požadavek. Musíme zařídit jeho uvolnění na celý rok z divadla. To pro mě byla rána. Pochyboval jsem, že ředitel Slovenského národního divadla pustí jednoho ze svých nejlepších herců, ale podařilo se,“ přiznal scenárista Múller.
Ještě náročnější bylo hledání představitele desetiletého městského kluka, který s pomocí Horyny a jeho psa Halušky proniká do tajů přírody a učí se ji chránit. „V roce 1978 přišli do naší školy filmaři, kteří objížděli celý region. Povídali si s námi a pak mě pozvali na konkurz do studia,“ uvedl Martin Čížek.
„Když jsme Vlado Müllerovi ukázali fotografie padesáti finalistů, vybral tři a na jedné byl i Martin, což byl také můj favorit,“ prozradil režisér a na adresu malého zrzka dodal: „Sotva jsme jeho mamince oznámili, že bude hrát v seriálu, hned řekla: ,S ním si tedy užijete.’“
Filmaři však nelitovali. „Vybrali jsme opravdu dobře, protože to byl správný kluk. Vydržel to, že jsme na něho lili vodu, foukali sníh a potápěli ho v bahně,“ doplnil režisér, který malému herci odpustil i to, že ho jednou zamkl v kozím chlívku.
Seriál měl premiéru v roce 1980 a divákům se zalíbila i ústřední melodie, v níž se zpívá „Kdybys tak náhodou měl pocit, že jsi sám...“ Hudbu složil Vadim Petrov (†88) a slova jsou dílem Jaroslava Wykrenta (†78).
Ten se však při prvním poslechu zděsil. Text totiž nazpívali oba herci v hlavních rolích a zejména u dětského hrdiny bylo znát, že nejde o rozeného zpěváka.
„Byl falešný, navíc ani necítil rytmus. Říkal jsem lidem z televize, proč tam místo něj nedali nějakého jiného kluka, vždyť by to diváci nepoznali. Ale nakonec se ukázalo, že právě díky té nedokonalosti si to lidi tak oblíbili,“ dodal Wykrent.
