Svou moudrost projevoval Šalamoun ve svých spisech i praxi, a pro svou schopnost radit a řešit spory byl široce vyhledáván. Ti, kdo hledali radu, si mohli být jisti, že u něj ji najdou. Sám sobě, ve svém osobním životě, si však Šalamoun příliš dobře poradit nedokázal, a nebyl ani příliš šťastný. Život si komplikoval rozsáhlým harémem zahrnujícím ženy různých náboženství, sklonem hromadit bohatství, ale i nedostatečným časem věnovaným výchově svých synů. Jeho království se tak kvůli sporům mezi jeho syny krátce po jeho smrti rozpadlo.
Šalamounův paradox tuto skutečnost zobecňuje. Říká, že schopnosti lidí radit či pomáhat s řešením problémů druhým a schopnosti radit či pomáhat sami sobě, bývají téměř vždy podstatně odlišné. Druhým lidem, při troše empatie, většinou poradit dokážeme, poradit sami sobě však neumíme.
Jan Urban
|
Příkladem je situace, kdy jasně vidíme, že vztah dvou lidí je již natolik toxický, že by v zájmu obou bylo jej co nejdříve ukončit. Sami však v podobných vztazích často zůstáváme až do hořkého konce. Totéž se mnohdy týká i našich nepříliš rozumných či odpovědných finančních rozhodnutí.
Výsledky experimentů
Odlišné schopnosti lidí radit sobě a druhým byly dokázány i experimentálně. Američtí psychologové Grossman a Kros provedli před několika lety pokus, ve kterém byly dvě skupiny lidí postaveny před potřebu řešit stejný osobní problém. U jedné skupiny šlo o problém, který se bezprostředně týkal jich samých, u druhé o problém lidí v jejich okolí. Experiment jednoznačně potvrdil platnost Šalamounova paradoxu. „Problémy druhých dokážou lidé řešit rozumněji nežli tytéž problémy, které jsou jejich vlastní,“ konstatovali jeho autoři.
V navazujících pokusech si psychologové položili otázku, zda se rozdíly v moudrosti, se kterou lidé dokážou řešit své vlastní problémy a problémy druhých, mění s jejich věkem a zkušeností. Schopnost řešit sociální problémy bývá totiž často chápána jako schopnost, která s věkem roste.
Výsledky těchto pokusů ukázaly, že sociální moudrost, založená na zkušenosti, se sice s věkem trochu zvyšuje, při řešení svých osobních problémů či konfliktů selhávají však starší lidé téměř stejně, jako mladší.
Příčiny Šalamounova paradoxu
Šalamounův paradox má více příčin, tou hlavní je, že radit sobě a radit druhým jsou dvě různé věci. Dokumentoval to na sobě již sám Šalomoun, když napsal: „Ten, kdo miluje mnoho žen, není moudrý.“ Sám se však údajně oženil se sedmi sty manželkami.
Důvodem tohoto paradoxu je, že při rozhodování o svých vlastních problémech propadáme podstatně více emocím, pod jejichž vlivem kvalita uvažování a rozhodování klesá. Totéž a v ještě větší míře platí i o stresu. Je to i důvod, proč psychologie radí, abychom v emocionálně vypjatých či dokonce výrazně stresujících situacích žádné důležité či dlouhodobější rozhodnutí nepřijímali.
Nechcete se zbytečně stresovat? Pomohou osvědčené metody |
Emoce a stres vedou především k tomu, že pod jejich vlivem nejsme schopni vzít v úvahu všechna řešení, která se v naší situaci nabízejí. Uvažujeme černobíle, zaměřujeme se spíše na detaily, ztrácíme nadhled i schopnost vidět události v širším kontextu a delší časové perspektivě. Často také ztrácíme i schopnost rozpoznat okolnosti, které jsou v našem rozhodování nejdůležitější. Podobně máme většinou i sklon brát si určité události osobně, a to i tehdy, když nijak osobně míněny nejsou.
Ve vypjatých situacích mohou být naše emoce dokonce tak silné, že jakoukoli schopnost rozumně uvažovat dočasně ztrácíme. Naše myšlení ztuhne a téměř se zastaví.
Jak se působení Šalamounova paradoxu zbavit
Šalamounův paradox je svéráznou myšlenkovou pastí. Je z ní však úniku. Prvým předpokladem, že si jeho působení připustíme. Tedy že si přiznáme, že řešení vlastních problémů bývá složitější než řešení problémů druhých, a když hledáme tato řešení jen ze své vlastní a zpravidla i okamžité perspektivy, nebývají naše řešení nejlepší.
Druhým způsobem, jak tomuto jevu čelit nebo jej dokonce využít ve svůj prospěch, je, že se od svého pohledu na problém či komplikovanou situaci tak trochu distancujeme. Tedy že svůj pohled „odosobníme“ a vykročíme „mimo sebe sama“. To, co v dané situaci příliš nepomáhá, je naopak snaha se v zájmu řešení své situace ponořit do sebe sama ještě více.
Distancovat se od svého pohledu na věc není snadné. Připomíná to trochu holiče, který se snaží sám sebe ostříhat. Existují však techniky, které mohou pomoci.
1. Rada příteli
Nejjednodušší technika spočívá v tom, že si představíme, že problém, jehož řešení hledáme, není náš, ale našeho přítele, kterému bychom rádi pomohli. Zamyslíme se proto nad tím, co bychom mu, pokud by se dostal do podobné situace, nejlépe doporučili.
Řešení, které mu na základě tohoto zamyšlení navrhneme, se bude velmi pravděpodobně odlišovat tím, že vezme v úvahu širší okruh okolností či možných kroků, a zahrne i pohled z více stran. Bude tak velmi pravděpodobně i rozumnější a méně emocionální než řešení, se kterým bychom přišli „jen“ pro sebe.
2. Porada se svým budoucím „já“
Variantou výše uvedeného postupu je poradit se o nejlepším způsobu, jak určitý problém či situaci řešit, se sebou samým. Nikoli však se sebou samým v současnosti, ale se svým budoucím „já“. Svého budoucího „já“ se můžeme zeptat například na to, jak ze své perspektivy náš současný pohled vidí, jakému řešení by s přihlédnutím k našemu dalšímu vývoji dal přednost apod.
Naše budoucí „já“, se kterým se o své současné situaci radíme, si můžeme představit jako sebe po několika letech, ale i sebe v pokročilém stáří, kdy se zamýšlíme nad svým životem, a zvažujeme, jakému rozhodnutí bychom z tohoto pohledu dali přednost.
Výhodou této metody je, že naše budoucí „já“ je schopné lépe posoudit naše dlouhodobé potřeby i sklony. Současně je však schopno se odpoutat od tunelového či zúženého vidění, ve kterém se při své snaze o řešení svého současného problému nacházíme.
Předpokladem metody je, že se roli svého budoucího „já“ nesnažíme ztělesňovat sami. Myslit bychom měli jako posluchač, tedy představit si, jak by naše problémy zněly jinému, moudřejšímu člověku. K popisům své současné situace bychom neměli připojovat ani žádné emoce: to, co hledáme a co si od porady se svým budoucím „já“ slibujeme, jsou řešení, nikoli způsob, jak své emoce ventilovat. Poté bychom se měli snažit si představit, co by nám druhá strana doporučila.
Rozhovor se svým starším „já“ tak může vypadat například takto:
- (Já): „Stále častěji se mi stává, že ve své práci narážím na problémy, při kterých občas ztrácím i své sebevědomí. Uvažuji tak o tom, jestli bych se neměl věnovat něčemu jinému“.
- (Mé budoucí Já): „Důvodem, proč se necítíš zcela sebevědomě, je to, že jsi ještě nezískal dostatečnou zkušenost. Byl jsem jako ty, udělal jsem mnoho chyb, a některé z nich mě občas i vyděsily, ale nakonec, když jsem vytrval, byl jsem lepší a lepší a získal jsem i daleko vyšší sebevědomí. Oblastem, ve kterých si nejsi dostatečně jistý, se musíš věnovat, jediné, co potřebuješ, je však na ně vynaložit více času a úsilí“.
3. Psaní deníku
Třetí metodou k získání osobní šalamounské moudrosti je psaní deníku. Metoda spočívá v tom, že si zapisujeme vše podstatné, co nás potkalo, ale soustřeďujeme se jen na fakta. Deník bychom proto neměli psát s představou, že se snažíme někoho pobavit. Své zážitky bychom měli uvádět přesně.
Poté, co určitý text napíšeme, bychom ho měli nechat nějakou dobu, například několik týdnů, odležet. Až k tomu dojde, měli bychom se oprostit od rušivých vlivů a deník si v klidu přečíst, tak jako bychom četli román napsaný z pohledu první osoby. Poté bychom se měli zeptat sami sebe, co bychom hlavní postavě poradili.
K lepšímu „vystoupení ze sebe sama“ nám může pomoci i to, když si zapisujeme text ve třetí osobě nebo použijeme při čtení deníku program pro převod textu do podoby řeči.
Negativa a pozitiva paradoxu
Šalamounův efekt má své negativní i pozitivní stránky. K těm prvým patří, že naše schopnost poradit si s řešením některých sociálních či osobních situací včetně těch konfliktních není v důsledku emocí, které je provázejí, příliš vysoká, a že to platí i tehdy, kdy si u druhých jejich chyby v podobných situacích jasně uvědomujeme. Neplatí bohužel ani rčení, že „s věkem přichází moudrost“.
K těm pozitivním patří, že se vlivu Šalamounova paradoxu lze vyhnout. Většinou totiž postačí, dívat se na sebe sama čas od času očima druhých.
