Název efektu vychází z události, která se odehrála zhruba před dvaceti lety. Fotograf pracující pro správu kalifornského pobřeží dostal za úkol zmapovat jeho erozi. Mezi tisíci leteckými snímky, které pořídil, byl i jeden, který zachytil přímořské sídlo populární herečky, a byl spolu s ostatními zveřejněn na internetu.
Poté se odehrálo to, co je pro efekt Barbry Streisandové příznačné.
Snímku na internetu si téměř nikdo nevšiml. Herečka se však o něm dozvěděla a na radu svých právníků podnikla krok, kterého záhy litovala. Úřad, který foto zveřejnil, požádala, aby ho ze svého webu stáhl. Když to úřad odmítl, rozhodla se žalovat fotografa, který snímek zcela náhodou pořídil, a to pro porušení svého soukromí.
Než došlo k soudu, stáhla si snímek jejího sídla asi desítka lidí, z nichž polovinu tvořili její právníci. V průběhu soudu, který Streisandová prohrála, si jej prohlédlo již několik stovek tisíc lidí, a v dalších letech pak několik milionů. Nebýt soudu a publicity, kterou snímek vyvolal, by se většina z těchto lidí o její sídlo nikdy nezajímala.
Nic nového pod sluncem
Zákon nezamýšlených důsledků působí v řadě oblastí. Zobecňuje fakt, že důsledky kroků, které lidé, organizace či vlády podnikají, jsou velmi často odlišné od toho, co zamýšleli. Mnohdy jsou zcela opačné, a v řadě zemí se pro ně vžilo označení „střelit sebe sama do nohy“.
Jan Urban
|
Do nohy se v souladu s tímto zákonem střílejí často vlády, které přijímají hospodářská či sociální opatření, kterými chtějí zlepšit stav, ale naopak ho zhoršují. Příkladem politiky, postižené tímto zákonem, jsou zdlouhavé procedury schvalování nových léčiv, které většinou, namísto ochrany nemocných, je naopak poškozují.
Efekt Barbry Streisandové vstoupil do literatury v roce 2005. Důsledky lidské snahy tajit informace či bránit jejich dalšímu šíření, jsou však známy podstatně déle. Zcela nepochybně sahají až do roku 356 př. n. l., kdy ve starověkém Řecku mladý muž jménem Hérostratos zapálil chrám bohyně Artemidy v Efesu. Místní úřady tehdy nařídily, aby byl Hérostratův čin zapomenut, a zakázaly o něm mluvit. Důvodem bylo, aby jeho čin nikdo nenásledoval. Jméno pachatele i jeho čin jsou však i po stoletích známé po celém světě.
Některé příklady
Efekt Streisandové je poměrně rozšířený i v podnikání a marketingu. Postihuje firmy, snažící se skrýt své nekalé obchodní praktiky nebo zamezit šíření informací o skutečné kvalitě svých produktů.
Firmy, jež tyto informace potlačují, totiž většinou jen nahrávají konkurenci. Příkladem bylo prudké rozšíření firmy Uber, vyvolané snahou klasických taxi zamezit jejímu působení. Podobnou zkušenost zaznamenala firma Samsung, která se informaci o svém vadném výrobku pokusila utajit tím, že svému zákazníkovi, který na vadu upozornil, nabídla soukromé vyrovnání, jehož součástí bylo, že o věci nebude dále informovat.
V čem spočívá „špatná“ komunikace a jaké jsou její nejčastější podoby |
Některé případy působení tohoto jevu bývají i úsměvné. Patří k nim případ britské školačky, která před několika lety na internetu upozornila na nízkou kvalitu jídla na své škole. Úřady jí publikování těchto informací zakázaly, věci se však chopil internet, a její škola měla z ostudy kabát.
Ve zcela nedávné době zasáhl tento efekt skupinu čínských aktivistů, které na jedné londýnské stanici metra zachytily videokamery, jak mávají rudými praporky. Aktivisté se vehementně domáhali toho, aby byl jejich záběr z internetu odstraněn. Jediné, čeho dosáhli, však bylo, že se jejich drobný lokální incident stal díky internetu celosvětovou humornou kauzou.
Proč efekt Streisandové působí
Efekt Streisandové není podporován jen internetem a v jeho pozadí zdaleka nejsou jen moderní, ani žádné jiné složité technologie. Jeho podstata je psychologická a spočívá ve dvou známých psychologických jevech.
Tím prvým je běžná lidská zvědavost. Tím druhým, trochu složitějším, pak takzvaný princip reaktance, odrážející způsob, jak lidé reagují na snahu omezovat jejich svobodu, mimo jiné svobodu týkající se přístupu k informacím. Jejich reakce má totiž často povahu „odvety“, vedené snahou dozvědět se toho o utajované věci co nejvíce.
Oba jevy vedou ve svém důsledku k tomu, že o utajované informace, ale i informace, od kterých se někdo viditelně snaží odvádět pozornost, mají lidé téměř vždy větší zájem než o ty, které zatajovány nejsou. Téměř každý pokus něco skrýt, tajit nebo cenzurovat, způsobuje, že se dané věci dostane podstatně více pozornosti, než by tomu bylo jinak.
I tento jev je přitom jedním z projevů širšího pravidla lidského chování. Jde o pravidlo, které říká: Když se lidé dostanou do situace, kdy něco nemohou mít, protože jim v tom někdo brání, chtějí to většinou o to více. Pokud mají pocit, že někdo chce, aby něco neviděli nebo neslyšeli, jejich zájem o dotyčné informace výrazně roste.
Profesionální slepota
Pro lidi nacházející se v centru tohoto efektu, včetně těch, které působí v takzvaném „veřejném prostoru“, je však tato skutečnost často téměř neviditelná. A to přesto, že na prvý pohled by se mohlo zdát, že o efektu, který na ně jako jednotlivce nebo představitele nejrůznějších organizací působí, budou vědět trochu více. A že to poslední, co ve snaze zmírnit dopad informace, která pro ně není příliš příznivá, učiní, bude, že se jí pokusí utajit.
Skutečnost je však většinou odlišná, a snaha informace tajit, tak většinou vítězí. Všiml si toho již bloger, který název tohoto efektu zavedl. Již před lety si položil otázku: „Jak dlouho bude trvat, než si lidé uvědomí, že jakýkoli pokus potlačit informaci, která se jim nelíbí, vede jen k tomu, že se o dané věci dozví i ti, kteří by se o ní jinak nedozvěděli?“
Řada podobných příkladů, které se od té doby odehrály, však ukazuje, uvedený čas zatím nenastal. Na obranu lidí, zasažených profesní slepotou, lze konstatovat, že efekt Barbry Streisandové možná není zcela intuitivní. V praxi je však rozhodně velmi častý. Přiznala to i Streisandová, která svou chybu po čase připustila, a instituci starající se o ochranu pobřeží darovala určité odškodné.
Jak se efektu Streisandové vyhnout?
Prvotním předpokladem, jak se tomuto efektu vyhnout, je, že si ho uvědomíme. Tedy pochopíme, že hlavním zdrojem informačních rizik lidí i organizací nejsou nepříznivé informace jako takové, ale fakt, že se jejich šíření snaží zabránit.
Pokud si tuto skutečnost lidé či organizace přiznají, měli by potřebu utajení citlivých informací realisticky zvážit. Nejlépe s vědomím toho, že tyto informace vyjdou stejně dříve nebo později na povrch. Tedy položí si otázku, zda informace, které se snaží skrývat, představují skutečně, v případě zveřejnění, tak velký problém, jak by se na prvý pohled mohlo zdát. V souladu s efektem Barbry Streisandové vzniká totiž hlavní problém většinou teprve tehdy, pokud se o ně v důsledku jejich zatajování začnou lidé zajímat.
Až na výjimečné situace, kdy jsou v sázce lidské životy, je nejlepším řešením bývá citlivou informaci nijak viditelně nezatajovat či neskrývat, a pokud již vyšla najevo, pak ji bez zbytečných odkladů přiznat. Tedy nedopustit, abychom se dostali do situace, kdy budeme určitou skutečnost nuceni připustit až pod tlakem, kdy nám nic jiného nezbývá.
Pokud jde o informaci týkající se chyby, které jsme se dopustili, můžeme tomu, kdo na ni upozornil poděkovat, a ostří jeho výtky tak omezit. Událost je třeba i stručně a jasně vysvětlit, tak aby o příčinách jejího vzniku ani způsobech řešení nepanovaly žádné zbytečné pochybnosti.
Při vysvětlení bychom se měli držet faktů, vyvarovat se sentimentálního nebo emocionálního jazyka, a nepropadat ani tendenci své pochybení příliš bránit. Co pomůže, bývá naopak vtip a humor, kombinovaný s rozumnou mírou pokory. Když přijmeme tento postoj, můžeme se efektu Streisandové do značné míry vyhnout, a to ještě dříve, než propukne.
Při zacházejí s informacemi je ale vždy na místě opatrnost. Spočívá především v tom, že si uvědomíme, jaké informace již v dané věci zazněly. Bojovat proti informacím, které již vyšly na povrch, bývá totiž většinou tím nejhorším, čeho se můžeme dopustit. Druhou nejhorší reakcí, jak poznala již Barbra Streisandová, bývá pak snaha soudit se s druhou stranou, která na informace upozornila.
Důležité je chápat i to, že ne všechny situace naši reakci skutečně vyžadují. Pokud nejde o závažný problém, může být nejlepší formou, jak na něj „reagovat“, jej prostě jen ignorovat. Tedy dát najevo, že zveřejnění informací jako žádný problém nevidíme.
Hledáte práci, ve které budete končně spokojení? Navštivte internetový pracovní portál jobDNES.cz |
