Široké spektrum konspiračních teorií, které dnes veřejností kolují, má za následek, že té či oné konspiraci, zpravidla společenské či politické, věří až polovina obyvatel. Tvrdí to aspoň mezinárodní průzkumy, které se konspiračnímu způsobu uvažování věnují.
Společným rysem těchto teorií je, že odmítají „standardní“ či odborná vysvětlení určitých jevů a přičítají je působení skrytých skupin, které na jejich základě uskutečňují své plány. K jejich rozšířením přispívá, že vyvrátit je bývá obtížné, a někdy dokonce téměř nemožné. Mimo jiné i proto, že kdokoli je odmítá, je jejich stoupenci téměř automaticky označen jako jeden z těch, kdo se na údajné konspiraci podílejí.
Některé konspirační teorie, například představa, že Země je plochá, jsou poměrně neškodné. Jiné, jako například ta, která říká, že přistání na Měsíci se nikdy neuskutečnilo, ztrácejí postupně půdu pod nohama. Určitá, byť nevelká část z nich se v minulosti dokonce ukázala jako prospěšná. Odhalily totiž konspirace, které se ukázaly být skutečné. Skepse vůči lidem u moci je koneckonců důležitou součástí demokracie.
Podstatně častěji jsou však konspirační představy škodlivé. A to nejen pro společnost jako celek, ale i pro ty, které jim propadají.
Nic nového pod sluncem
Víra v nejrůznější konspirační teorie je často vydávána za problém současného světa. Z historického pohledu však nejsou ničím novým. Jejich rozšíření v minulých dobách, především v časech krizí a nejistot, bylo totiž mnohdy stejně intenzívní, jako v současnosti.
Jan Urban (1953)
 |
Zcela přesná není proto ani představa, že jejich šíření v současné společnosti je důsledkem moderních komunikačních technologií, především sociálních sítí. V minulosti se totiž tyto teorie dokázaly šířit téměř stejně rychle (a dosáhnout tak i téměř stejného stupně rozšíření) jako dnes. A to i bez sociálních sítí.
Některé konspirační teorie, které se v nejrůznějších dobách vyskytly, se dokonce řídí i společnými vzory. Zdá se tak, že jsou téměř nadčasové. Patří k nim například představa o dobových celebritách, které chtějí získat svět pod svou kontrolu, někdy dokonce proto, že jsou ve skutečnosti upíry.
Jsou však i konspirační teorie dobově podmíněné, o kterých lze doufat, že se již nevrátí. Patří k nim například ty, jež vyvolaly opakované vlny čarodějnických procesů.
Psychologické podhoubí
Důvodem rysů, jež konspirační teorie spojují, je jejich neměnné psychologické podhoubí. Svou roli při jejich rozšiřování hrají totiž určité stálé lidské potřeby a vlastnosti.
Patří k nim především potřeba porozumět světu kolem nás či najít vysvětlení pro jevy, které nechápeme, provázená současně sklonem dávat do souvislosti jevy, jež spolu nijak nesouvisejí. Často jde i o potřebu nacházet pro tyto jevy vysvětlení, která jsou poměrně jednoduchá.
Příkladem je představa, že za nezvyklými či nepřímými událostmi nestojí nahodilá shoda okolností, ale že mají svého konkrétního viníka. Pokud jej najdeme a odstraníme, problémy jako mávnutím kouzelného proutku zmizí.
Konspiračním teoriím nahrává i potřeba být součástí skupiny, která do povahy konspirace „pronikla“, a honosí se tím, že ji odhalila. Nahrává jim i potřeba cítit se díky své schopnosti nevěřit či nepodléhat konspirátorům výjimečným.
Víra v konspirace je však typická i pro lidi s určitými psychickými vlastnostmi (tzv. konspirační mentalitou). Jejím projevem jsou zvýšené pocity nejistoty a ohrožení spojené s pocity bezmocnosti či společenského vyčlenění. Často jde také o lidi s nižší sebedůvěrou a sklonem nedůvěřovat autoritám nebo lidem vůbec. Nebo ty, kteří mají sklon k paranoidnímu vidění většiny událostí
Závislost na konspiracích
Zvýšená víra v konspirace může na prvý pohled vyhlížet jen jako jedna z pitoreskních forem, usnadňující vypořádat se s problémy světa. Ve skutečnosti však tak neškodná není. Může totiž vyústit i ve specifickou formu závislosti.
Jde o jednu z nejnovějších forem závislosti na určitém jednání či myšlení, podobnou závislosti na hazardních hrách, nákupech či internetu.
Člověka, který této závislosti propadl, rozpoznáme poměrně snadno. Spiknutí totiž vidí téměř všude. A když má možnost volit mezi různými způsoby výkladu určitého jevu, dává přednost tomu, který jej chápe jako důsledek určitého spolčení. Zvýšenou nedůvěru cítí zpravidla především vůči odborníkům, které chápe jako hlavní aktéry spiknutí. Věří jen těm, jejichž názory shodují se s jeho vlastními, anebo těm, kteří v dané (a většinou ani jiné) oblasti žádnými odborníky nejsou.
Pokročilejším stupněm této závislosti je sklon konspirační teorie a jejich stoupence aktivně vyhledávat, vzájemně se v nich utvrzovat, a věřit zpravidla i většímu počtu těchto teorií současně. Ještě pokročilejším stupněm je věřit i konspiračním teoriím, které si navzájem protiřečí. Například té, podle které princezna Diana svou smrt fingovala, a té která tvrdí, že se na její nehodě podílely britské zpravodajské služby.
Pro lidi, kteří tohoto stupně dosáhli, přestávají být detaily konspiračních teorií podstatné. Důležitější, kromě víry jako takové, je pro ně možnost nesouhlasit s názorem, který je předkládaný jako oficiální.
Začarovaný kruh
Podobně jako jiné typy závislostí vede i závislost na konspiračních teoriích k určitému začarovanému kruhu. K odstranění pocitů úzkostí, nejistoty, vyčlenění či zranitelnosti, které k víře v konspirační teorie vedou, totiž nijak nepomáhá, ale spíše je jen dále prohlubuje.
Jistoty a řešení, které konspirační teorie nabízejí, totiž nejrůznější hrozby, na které poukazují, spíše jen zveličují, a sklon k negativním emocím, který jejich stoupence charakterizuje, tak dále posilují. Dále tím narušují i jejich vztahy okolím, mimo jiné proto, že je vedou k tomu, aby problémy či nepřátele viděli i všude tam, kde ve skutečnosti nejsou.
Podobně působí i ztráta schopnosti realistického vnímání, kritického myšlení i vlastního úsudku, ke kterým víra v konspirace vede. Na jejich místo nastupuje sklon ke skupinovému uvažování, a často i snížená schopnost vnímat sebe sama jako někoho, kdo přispívá, nebo by měl přispívat k příznivému rozvoji svého okolí. Jejich důsledkem tak může být i ztráta pracovní způsobilosti.
Negativní emoce, které konspirační uvažování podporuje, mají přitom i širší důsledky. Vedou ke sklonu k násilnostem, a to nejen v myšlenkách, ale i ve skutečnosti. Jak ukázaly průzkumy, mají lidé s konspirativním viděním světa dvakrát vyšší sklon schvalovat násilné řešení společenských problémů, než ti, kteří tímto uvažováním netrpí.
Jak závislost překonat
Překonat víru v konspirace bývá pro dané lidi obtížné. Snazší proto je, když se o to pokusí někdo v jejich okolí.
Cesta, jak konspirační uvažování omezit, spočívá v tom, že u těchto lidí je třeba omezit jejich pocity, které je k této víře vedou. Jde především o jejich pocit ohrožení. Současně s tím bychom se měli snažit podpořit jejich sebedůvěru. Tedy podpořit pocit, že mají svou budoucnost, své cíle i svůj osud ve svých rukou. Pomoci může i to, pokud jim s vymezením cílů pomůžeme, a dokážeme je přesvědčit, že jim s ohledem na jejich minulé úspěchy v jejich uskutečnění nic nebrání.
