Kultura nejrůznějších korporací není jednotná. Pro ty velké však platí, že toho v čem se podobá, je více, než toho čím se liší. Jde o kulturu, která mnohým konvenuje. Není však pro každého.
Uvažujete o změně zaměstnání? Najděte si novou práci na internetovém portálu jobDNES.cz. |
Narazit v ní mohou nejen ti, kteří nechtějí přijít o svou vlastní identitu, ale i ti, kterým je zatěžko, byť i jen občas, odložit zdravý rozum. Vadit však může i těm, kteří si představují, že na svém pracovišti něco změní. Tedy aspoň tehdy, pokud se jim nepodařilo vyšplhat na něm poměrně rychle nahoru.
Na překonání nástrah korporátního prostředí se však lze připravit. Jestliže jste odhodláni v něm žít a přežít, pomůže vám, když se seznámíte s několika základními, většinou umně skrývanými pravidly, kterými se tento svět řídí. Pomůže i několik tipů, jak se s nimi sžít.
1. Každý je nahraditelný
Korporace jsou stroje na vydělávání peněz. Nejsou tak vaším přítelem ani ochráncem, a to bez ohledu na to, co jejich personalisté tvrdí. Pokud do nich vstoupíte, stáváte se jednotkou spojenou s určitými náklady a přínosy. Pokud náklady, které korporaci přinášíte, vaše přínosy překročí, jste bez práce.
Jan Urban (1953)
 |
Nepomůže vám, že jste své firmě oddáni, nebo se tak alespoň tváříte, ani to, že jste vedoucí. Vaše místo se díky „vylepšeným systémům“ či „zdokonaleným procesům“ může stát totiž téměř v jakémkoli okamžiku nadbytečným. Skutečným důvodem, proč o své místo přijdete, však velmi pravděpodobně bude, že vás nahradí snaživější a lacinější nováček. Ze dne na den tak mohou být rozpuštěny i celé týmy, když se ukáže, že jejich práci lze převést na jiné.
Korporace, vyjádřeno jinak, neznají loajalitu. Nejsou lidmi a na vašich pocitech či vaší rodině jim nezáleží. Jejich vlastníci se o jejich vnitřní dění nezajímají (a většinou ani příliš zajímat nemohou) a jejich manažeři mohou být již příští týden jinde. Svou „empatií“ připomínají psychopaty, pro své jednání však mají jednoduché vysvětlení. Musí být ziskové.
Co s tím?
Řešením je sledovat svou peněžní hodnotu a dbát na to, aby ji viděli i vaši nadřízení. Váš šéf má svůj rozpočet, a když mu pomůžete snížit jeho náklady, nebo zvýšit jeho příjmy, bude se snažit si vás udržet.
Svou snahou byste však svého šéfa neměli zastiňovat. Vaším úkolem je, aby v očích svých vlastních nadřízených vypadal dobře. Se svou nahraditelností se smiřte a nijak s ní nebojujte. Když se začnete cítit nebo dokonce prezentovat jako nenahraditelní, začne se vaše působení v korporaci rychle blížit svému konci.
2. Politika je vším. Neberte si to však osobně
Korporace jsou stroje a lidé, kteří v nich pracují, však zůstávají lidmi. Mnoho lidí pod korporátní střechou si s sebou nevyhnutelně nese, že korporacemi vládne politika. I pod maskou uhlazené profesionality zbývá totiž jejich zaměstnancům dost času na to, aby se vedle „nastavených procesů“ věnovali i nejrůznějším účelovým sporům, konfliktům a politikaření, nebo usilovali o výhody, které jsou založené na správných vztazích.
Důvodem je i to, že korporace přitahují lidi s ambicemi, rozhodnuté soupeřit a „šplhat“. Mezi nimi je pak přirozeně i celá řada těch, jimž potřebné schopnosti schází. S nimi přichází zákulisní hrátky, osobní a skupinová rivalita, malicherná zášť i působení nejrůznějších klik.
Co s tím?
Na prvý pohled by se mohlo zdát, že když nejste členem správné či dokonce žádné kliky, máte velkou šanci stát se obětním beránkem. Nejlepší ochranou před malichernými dramaty, která se ve světě korporací odehrávají, však je, se do nich nezapojovat.
Kancelářské drby a skandály mohou být příjemným rozptýlením, podílením se na nich, se však můžeme jen ušpinit. Do politikaření se proto nezapojujte a ponechte ho těm, kteří se bez něj neobejdou. Když vás zasáhne, neberte si ho osobně. Je cenou za život v korporaci.
3. Vaším úkolem není kritizovat chyby
Čím větší korporace, tím více chyb se její vedení dopouští. Částečně je to přirozené. Rozhodnutí, která provádí, je řada, mimo jiné i proto, že si většinu z nich ponechává pro sebe. Řídit velkou korporaci nemusí být navíc jednoduché.
Jestliže pracujete v korporaci, máte možnost řadu těchto špatných rozhodnutí vidět. Vaším úkolem však není chyby či nesprávná rozhodnutí kritizovat ani před nimi varovat. Vaším úkolem je výkon těchto rozhodnutí umožnit. Váš názor na věci velmi pravděpodobně stejně nic nezmění.
Chybná rozhodnutí podnikového vedení vás však většinou nemusí ani příliš znervózňovat: korporace je přežije. Částečně díky svému silnému postavení, částečně proto, že v nejhorším případě jí přímo či nepřímo pomůže stát. Platí to především pro ty, které jsou příliš velké, než aby se jim mohlo něco vážného přihodit.
Když nezasáhne stát, může korporace koneckonců žalovat i své poradce. Většina z nich se totiž bez nich neobejde, mimo jiné i proto, aby na ně mohly svou chybu svést.
Co s tím?
Když jste požádáni o radu, názor či profesionální analýzu, pak ji poskytněte. Při svém hodnocení však buďte opatrní. Pokud se totiž ukáže určité rozhodnutí jako chybné, pak vám veřejná zmínka, že jste na to poukazovali, většinou nijak nepomůže.
Jestliže však máte důvod k domněnce, že rozhodnutí skončí skutečnou katastrofou, snažte se dosáhnout toho, abyste byli před jejím propuknutím přesunuti do jiné části firmy.
Pokud se to nepodaří a s chybou navíc můžete být spojování, shrňte své obavy do e-mailu a pošlete ho nejvýše postavenému představiteli korporace, se kterým jste v kontaktu. Na věci to pravděpodobně nic nezmění, můžete však doufat, že tím získáte určité alibi.
4. Umět se tvářit jako pracovitý
Korporace milují pravidelná hodnocení svých zaměstnanců. Tato hodnocení přes veškeré metodiky však bývají jen zřídka objektivní.
K nejlépe hodnoceným zaměstnancům patří totiž ti, kteří se jako dobří a pracovití tváří. Tedy ti, kteří o své práci a jejích výsledcích často hovoří, nebo kterým se daří se co nejvíce zviditelňovat.
Dobrá hodnocení získávají i ti, kterým se podařilo nasadit masku, kterou korporace očekává. Řada korporací to otevřeně přiznává: důležitým a někdy i nejdůležitějším kritériem dobrého hodnocení či povýšení zaměstnance není jeho výkonnost, ale to, jak „zapadá“ do její kultury. Důležitým předpokladem je schopnost „ohnout se po větru“ a souhlasit tam, kde se souhlas předpokládá.
O subjektivním hodnocení pracovníků svědčí i časté případy, kdy se podnik se zaměstnancem rozloučil krátce poté, co mu vyplatil vysokou odměnu. Pokud by tito zaměstnanci byli opravdu tak neschopní, že si zasloužili výpověď, proč svou odměnu jen krátce předtím dostali?
Co s tím?
Když chcete pracovat v korporaci, nezbývá než tuto „hru“ hrát. Tedy vyskytovat se tam, kde vás může nadřízený nejsnáze vidět, být v práci jako jeden z prvních a odcházet jako jeden z posledních, o své práci co nejčastěji informovat všechny ostatní, své e-maily rozesílat i po pracovní době či o víkendu, nadšeně zdůrazňovat podnikové úspěchy apod.
5. Pravidelné změny, které nikam nevedou
Součástí života korporace jsou pravidelné organizační změny. Dochází k nim jednou za pár let a spočívají v tom, že se určité útvary rozdělí, spojí, nebo přeskupí a jejich místa přesunou jinam.
Tyto změny mohou být vedeny snahou odstranit nedostatky v jejím fungování, efektivitě či vztazích k okolí. Korporace však bývají velké a mají svou setrvačnost. Ke skutečným změnám v jejich chování tak většinou nedochází a problémy, se kterými se potýkají, většinou přežívají i poté, co změny proběhly.
Často dochází i k tomu, že se korporace v rámci dalšího programu změn, do své původní organizační podoby opět vrací. Mimo jiné proto, že provedené změny nemají možnost ani sílu změnit chování lidí, především ve vedení korporací a někdy ani v jejich středním managementu.
Co s tím?
V tomto případě nelze dělat nic. Pokud se však jako zaměstnanec držíte „pravidel hry“, zmíněných v předchozím bodě, tedy tváříte se vytíženě, profesionálně, vstřícně a ochotně, pak by se vás ani opakované organizační vichřice neměly nijak dotknout. „Pokroku“, který se snaží přinést, však není radno se stavět do cesty.
