Okolí českých a moravských středověkých měst jako byla Praha, Brno, Kutná Hora nebo Jihlava se vyznačovalo odlesněnou krajinou, často v okruhu mnoha kilometrů, shrnuje týdeník 5plus2.
Důvodem byla velká spotřeba dřeva, zejména na výstavbu. Kdo vyšel z lesa a mířil do města, míjel pastviny, pole a vesnice. Jak se přibližoval k hradbám, přibývalo hospodářských stavení, ale kolem přístupových cest stála i popraviště a šibenice.
„Města tím demonstrovala, že tady platí jejich práva a výkony spravedlnosti,“ vysvětluje Tomáš Borovský z Historického ústavu Masarykovy univerzity v Brně. Čilý ruch panoval už před hradbami. Tady v silném zápachu pracovali koželuzi, ale i jiní řemeslníci, od nichž hrozil „červený kohout“, mezi tím pak stály chatrče nejchudšího obyvatelstva.
Celníci u bran
Důležitá byla hlavní brána. „Oblíbený filmový motiv je, že u brány stojí zbrojnoši, kteří hlídají vstup do města. Mnohem spíš byste tam narazili na celníky, kteří vybírali peníze od těch, kteří do města vozí zboží,“ vypráví Borovský v podcastu Včera, dnes a zítra, který je dostupný na YouTube.
Ať stráže nebo celníci, u brány se rozhodovalo, kdo bude či nebude dovnitř vpuštěn. „Pokud se někdo výrazně prohřešil, díky čilé meziměstské komunikaci se o takovém člověku dozvěděli i jinde. Takový člověk buď musel odejít do zahraničí, nebo žil na okraji mezi chudinou,“ vysvětluje historik s tím, že „pobudové“ byli označeni například odřezáním uší či vypáleným cejchem.
Co se týká počtu obyvatel v českém prostředí, malá poddanská města v polovině 14. století obývalo tisíc lidí i méně, Praha měla kolem 40 tisíc obyvatel. Za hlavní branou stály v okolí hradeb ty nejchudší nemovitosti, jak člověk postupoval do středu, hodnota stavení rostla. V jádru města se pak kolem centrálního tržiště rozkládaly nejbohatší domy.
Fungovala i tržiště menší, kde se prodávalo specifické zboží jako dobytek nebo černé uhlí. „Nejvýznamnější akcí byly jarmarky. Ohlašovaly se vyvěšením praporců nebo se zahájení vytrubovalo. Takové trhy se spojovaly s velkými církevními svátky, konaly se i několikrát do roka a trvaly i tři týdny,“ vysvětluje historik s tím, že na ně přicházeli i lidé z okolních měst.
První obchodní domy
Prodávalo se i luxusnější zboží ze zahraničí, jako jsou flanderská sukna, vína a podobně. Trhy se mohly konat v tzv. „kaufhausech“ čili prvních středověkých obchodních domech – dřevěných nebo zděných stavbách halového typu, ve kterých se mačkali kupecké krámce. Maso, zelenina nebo pečivo se prodávalo na menších „týdenních“ trzích, tedy těch, které fungovaly určitý den či dny v týdnu. Chudší obyvatelé nakupovali ze dne na den, ti majetnější i do zásoby.
Nářadí jako srp, kosa, hrábě či hřebíky prodávali řemeslníci ve svých domovech, kde měli zároveň dílnu. „Právě řemeslníci byli nejpočetnější skupinou obyvatel středověkých měst,“ upřesňuje historik.
Pivní zvon
Znakem středověkého města byla také krčma. „Dost zneklidňovala jak církevní kazatele, tak vrchnost. Proto byl provoz hospod regulován. Z Jihlavy je doložen tzv. Bierglocke čili pivní zvon. Když se jím zazvonilo, ohlašovalo to poslední pivo a odchod domů. V Praze zase chodil rychtář po ulici a zvonil zvoncem,“ vypráví Tomáš Borovský.
Ve městech fungoval týdenní cyklus výplat, zejména pro zaměstnance jako tovaryše či stavební dělníky, takže sobotní večery bývaly nejspíš nabité.
Špičky středověké městské společnosti se nezřídka věnovaly obchodu. Podílely na zakládání, výstavbě i správě měst, po královstvích měly roztroušené další členy rozvětvené rodiny, kteří pomáhali s meziměstským obchodem.
Věnovaly se i finančnictví, například skupovaly tzv. „věčné platy“, což byla jistá forma středověké hypotéky. „To fungovalo tak, že si člověk půjčil určitou sumu peněz. Pak se musel zavázat, že bude ‚na věky‘ odvádět každý rok určité procento z půjčky. Pro ty, kdo půjčovali, to bylo nesmírně výhodné,“ popisuje středověkou zvláštnost historik Borovský.
Věčný plat tak splácelo několik generací. „Zpravidla ale jen dvě, maximálně tři generace. Protože se půjčka vázala na nemovitost a při jejích opakovaných prodejích se věčný plat zpravidla ‚vytratil‘,“ vysvětluje.
Mezi nejhorší prohřešky středověkého českého města patřilo falšování mincí, způsobení požáru, vražda a znásilnění – to se trestalo smrtí. „Popravy byly ale spíše vzácné, mnohem méně časté, než známe z filmů. Byla to velká slavnost a ukázka městského práva,“ vysvětluje Tomáš Borovský.
Krčmy jako kulturáky středověku. Teplé pivo, maso nasladko i pijácké cechy |
Za mříže se trestanci nedávali, město by je muselo živit, častěji fungoval pranýř, kde byl hlavním trestem posměch, nikoli házení kamení na provinilce. Ve 14. století se u tržišť objevují radnice a na jejich zdi se viditelně umísťovaly míry a váhy, které se ve městě používaly. Každý obchodník si je mohl nakalibrovat, tím se předcházelo falšování.
Co se týká obrany města, vojenská posádka byla drahá, a tak se často neudržovala, pořádek zajišťovalo několik biřiců. Pokud ale bylo město napadeno, museli ho bránit sami měšťané. „Ve chvíli, kdy někdo přijal práva města a byl přijat jako jeho obyvatel, přijal i závazek ‚trpět s městem‘. Musel se podílet na obraně i na opravách,“ vysvětluje historik.
Každá čtvrť měla v případě napadení poslat určitý počet mužů, což nebyla nijak zvlášť kvalifikovaná vojenská síla. „Dodnes archeologové poměrně hojně nalézají kosterní pozůstatky měšťanů se stopami sečných a bodných poranění,“ uzavírá Borovský.
