Singer, který působí jako hlavní ekonom v Generali CEE Holdingu, v době finanční krize jako viceguvernér České národní banky zodpovídal za dohled nad finančním trhem.
Jako riziko pro Česko a Evropu nyní vidí zejména vyhrocení obchodní války mezi USA a Čínou. Výrobci z říše středu se v případě zvýšení amerických dovozních cel budou více tlačit do Evropy a mohou ohrozit místní podniky, které by nedokázaly konkurovat nižší ceně.
Vzpomenete si, co jste dělal 15. září 2008, když kvůli toxickým hypotékám zkrachovala investiční banka Lehman Brothers?
Na konkrétní den už ne. Pamatuju si, že Američané nás před tím opakovaně ujišťovali, že podřadné hypotéky představují malý segment trhu. A že možná padne pár bank, ale o systémové riziko nejde.
Do té doby navíc ze Západu zaznívaly názory, že u nás, v nových ekonomikách Unie, vznikne průšvih, který budou muset mateřské banky řešit a nakonec zaplatit. Sice žádné problémy neviděli, ale byli si jistí, že to špatným dohledem zpackáme. A že oni to zachrání a pak nám odeberou část pravomocí. Pak padli Lehmani a ty nepříjemné věci přišly z USA a následně i ze západních bank, které v tom byly namočené. Když jsem tehdy říkal, že naše banky jsou zdravé, nikdo mi to nevěřil.
Bylo správně, že americká administrativa nechala Lehmany padnout?
Dnes se na to většinově nahlíží, že to byla velká chyba. Ale možná to tak není. Bez šoku, který následoval po pádu Lehmanů, by totiž zákonodárci nejspíš nekývli později na velký záchranný balíček, který krizi stabilizoval a umožnil Fedu dělat věci, které byly do té doby vnímány jako naprosto nestandardní.
Lehmani naznačili, co by byla alternativa této pomoci – zhroucený finanční systém, což USA zažily ve 30. letech minulého století. Krachy většiny bank, bankovní prázdniny, třetina nezaměstnaných a ve světovém měřítku konec demokracie a masový nástup autoritativních systémů. Navíc by si banky neměly být moc jisté, že pomoc dostanou, protože pak se mohou chovat velmi riskantně.
Miroslav SingerPřes jedenáct let strávil v bankovní radě České národní banky, kam ho prezident Václav Klaus jmenoval v únoru 2005. Nejprve působil jako viceguvernér zodpovědný za dohled nad finančním trhem. V letech 2010 až 2016 zastával pozici guvernéra. Před příchodem do ČNB pracoval na vrcholových pozicích ve skupině Expandia, později v poradenské společnosti PricewaterhouseCoopers ČR. Od loňského ledna je ředitelem institucionálních vztahů a hlavním ekonomem holdingu Generali CEE a předsedou dozorčí rady České pojišťovny. Je zároveň v dozorčí radě Moneta Money Bank. Vystudoval na VŠE v Praze (obor matematické metody v ekonomii). Doktorát získal na University of Pittsburgh. |
V Česku ještě dlouho po začátku krize zaznívalo, že se nás to netýká, že jsme ostrůvek stability. Například i z úst tehdejšího ministra financí Miroslava Kalouska...
Ministr Kalousek možná jen nechtěl být tím, kdo spustí sebenaplňující se proroctví. Ale my jsme ostrůvkem stability byli, minimálně z hlediska stability finanční soustavy. Během krize zůstala pevná. Jako průmyslový exportní stát jsme pocítili, že světová výroba v jednu chvíli klesla o třetinu. Naše výrobky neměly odbyt. Finanční instituce, které těm podnikům půjčovaly, však výraznější problémy nepocítily. Podobně jako třeba na Slovensku, v Polsku či dalších zemích.
Do půjček podnikům se však banky moc nehrnuly...
V prvním šoku ztratily banky hlavně víru samy v sebe, přestaly si půjčovat mezi sebou. Dvakrát týdně jsme si do ČNB zvali šéfy bank a říkali jim: „Víme, jak na tom jste, známe vaše čísla, nemůžeme vám je sice navzájem ukázat, ale za dohled vám říkáme, že spolu můžete obchodovat.“
Měli jsme připravené formuláře, abychom okamžitě zatrhli, pokud by někdo z nich chtěl posílat peníze ven a pomáhat matce. To je hodně uklidnilo, obchody se nakonec podařilo rozběhnout. Banky si víc vybíraly, komu úvěr dají. Ale totální skepse všech se projevila v tom, že podnikatelé přifukovali svůj pesimismus. Seškrtali investice, lidé omezili utrácení, protože všichni čekali katastrofu. Svým způsobem ji začali přivolávat, protože peníze se přestaly točit.
Prohloubily krizi i banky, protože mezi nimi panovala nedůvěra?
Relativně málo. Bankéři se často odvolávali na to, že jim úvěr nepovolili z centrály. A my jsme podnikatelům říkali, že jsou to vlastně dvě zprávy v jedné. Dobrá a špatná. Úředník se bojí, aby neudělal chybu, protože by mohl být první na řadě, kdo půjde při propouštění z kola ven. A zároveň vám lže, protože o těch pár milionech se v centrále nerozhoduje. Ta dobrá je, že si současně myslí, že to přežijete. Nechce říct, že je to on, kdo vám nechce půjčit, proto si vymýšlí centrálu, aby nepřišel do budoucna o přátelskou spolupráci.
ČNB sice snižovala úrokové sazby, ale nepřistoupila k pumpování peněz do ekonomiky jako jinde. Co v té chvíli ekonomice pomohlo?
Dříve než podnikatelská důvěra ve smyslu optimismu byla nastolena důvěra ve finanční soustavu. Vlna, kdy podnikatelé udávali, že jedním z jejich problémů je neochota finančního sektoru půjčovat, což nikdy nebylo masové, opadla za nějakých devět měsíců. Mnohem déle a výrazněji si stěžovali na nedostatek poptávky z domova i ze světa.
A není divu. Pamatuji si, že jsem byl tehdy v Singapuru, seděli jsme v zasedačce v nejvyšším patře jednoho mrakodrapu a pod námi jsme viděli obrovský přístav. Byly v něm stovky lodí, jeřábů, ale vůbec nic se nepohnulo. To byla ta krize. Masakr proti tomu, co se dělo u nás.
Přesto se v Česku oproti jiným zemím ekonomika vyhrabávala z ochlazení poměrně dlouho. Proč?
Úřednická vláda Jana Fischera před volbami v roce 2010 prováděla naprosto chybnou, marnotratnou hospodářskou politiku, skoro „řeckým“ stylem. V tom roce jsme měli růst 2,5 procenta, ale zároveň pětiprocentní deficit rozpočtu. Voliči tehdy při volbách v květnu 2010 celkem rozumně slyšeli na argumenty pravice, že tudy cesta nevede, a zvolili konzervativní koalici, která slibovala škrty.
Cynicky říkám, že největší chybou vlády je, když se – bez ohledu na situaci – rozhodne plnit volební sliby. Nová vláda tehdy seškrtala, co se dalo, navíc neobratně vedla pesimistickou rétoriku. Lidé si to vysvětlili tak, že přicházejí opravdu zlé časy a že je třeba šetřit. To vše poslalo ekonomiku znovu do recese. Slováci tehdy byli v tvrdém deficitu a nikdy nepřišli o spotřebitelský optimismus, stále tam rostly úvěry a krize díky tomu byla mělčí.
Část elit nedokázala na krizi reagovat
Co považujete za nejvážnější negativní projev krize?
Krize vždy vedou k velkým politickým otřesům. I když v tomto případě to bylo pomaleji, než bych čekal. Lidé, kteří přicházejí a naplňují „to nové“ v politice, zároveň neumějí spoustu věcí. A tím vytvářejí úplně nové riziko na politické úrovni, které se pak zhmotňuje do výrazů jako „válka“, byť často s adjektivy obchodní či lokální.
S tím, jak zmizí předchozí členové elit, kteří se znali, ale nedělali si naschvály, se zvyšuje nebezpečí konfliktu. Ale to je správná reakce demokracie. Jen by bylo lepší, kdyby se člověk nemusel bát, že to povede k (polo)světové válce. Tohle střídání přináší rizika. Ve světovém měřítku se může objevit úplně nový typ problémů, než je krachující bankovnictví.
Místo práce jsme stříleli vrtulníky, říká bývalý bankéř Lehmanů |
Čím si tedy vysvětlujete, že to přišlo s takovým zpožděním?
To nedokážu říci. Ale všimněte si, že část elit, která tehdy byla u moci, nedokázala dostatečně reagovat. Část z nich přišla do kapitalistické ekonomiky s představou, že nebudou žádnou krizi nikdy řešit, že té ovci pořád poroste jen vlna a oni budou řešit, jak ji stříhat. A asi je normální, že si lidé řekli: „Zkusíme to s někým novým.“ Nová politická elita se nakonec naučí pracovat stejně jako ta předchozí. Zjistí, že se nevyplatí jít do velkých konfliktů, protože na nich nikdo nevydělá.
Dojde tedy Donaldu Trumpovi, že vést obchodní války, zvyšovat cla, není ta správná cesta?
Jen plní svůj předvolební politický program. To se znovu vracím k té své tezi, že nejstrašnější chyby působí vlády, které plní sliby, s nimiž byly zvoleny. Ale nemá cenu analyzovat politiku Donalda Trumpa, protože nemyslí nic z toho, co říká, vážně. Ale ani nevážně. Říká to jako součást nějaké vyjednávací strategie.
Jedním z negativních důsledků krize je, že bohatí ještě víc zbohatli a chudí zchudli. Je to nevyhnutelné?
Platí, že během krize se vyvíjejí nejhůř příjmy těch, co jsou závislí na mzdě. Ale ten proces nevyhnutelně nesouvisí jen s krizí. I před ní chudí chudli. A během ní přišla o velký majetek i řada bohatých. A v posledních letech mzdy v řadě ekonomik, včetně naší, rostou poměrně výrazným tempem. Pokud tuto krizi srovnáme s Velkou depresí třicátých let dvacátého století, vidíme, že tehdy lidé ztratili mnohem víc.
Nyní máme prostředky, kterými se podařilo ztráty ztlumit. Obě krize jsou podobné, obě byly krizemi finančního cyklu. Ale vzpomeňte, co se dělo deset let po krachu na newyorské burze roku 1929. V polovině Evropy už nebyly demokracie a začínala válka.
Dluhy, které byly u zrodu krize, tíží například Čínu. Vzniká tam podhoubí dalších problémů?
Dluh je stále velký, ale zmenšuje se. Je ale tažený i modernizací společnosti a její infrastruktury, což není úplně špatný směr. Dokud bude mít Čína kladnou zahraničně obchodní bilanci, aniž by tam rostly dramaticky ceny, aniž by neměla relativně dost devizových rezerv, aby s případným oslabením kurzu ustála i odliv investic, nemusí to znamenat větší problém. Spíše si musí vyřešit jiné věci, jako fungování finančního systému či životní prostředí. Protože to by mohlo přerůst ve velký politický problém.
A jaká rizika vidíte pro Česko?
Pokud by nastala skutečně velká obchodní válka mezi USA a Čínou, zasáhlo by to celou Evropu. Čínské zboží by se namísto do USA tlačilo sem, což by mohlo být pro evropské výrobce, včetně českých, zvláště v první vlně obtížné. Najednou se tu objeví čínské výrobky za dumpingové ceny, o deset patnáct procent levnější. Trumpovy kroky znamenají, že z průměrného amerického cla vůči všem obchodním partnerům z pěti procent vyskočí na deset. Už to je znát. A kdyby to mělo eskalovat dál, je to velký problém. Je rozdíl, jestli ekonomika roste o 2,5 procenta nebo mezi nulou a jedničkou.
