Jiří Štekl je neúnavným dobyvatelem rozhleden. Když jsme ho chtěli vyfotografovat na petřínské vyhlídkové věži nad Prahou, na jejím úpatí zavelel: "Nahoru jdeme pěšky!" Ve svých 59 letech vyběhl 299 schodů, ani se u toho nezapotil.
Rozhlédl se po Praze a za jasného dne znalecky zalitoval sotva znatelného oparu, který halil neviditelná panoramata kdesi daleko na obzoru: "Krkonoše, České středohoří, Říp, Ještěd, o to všechno dnes přicházíme." Tak jako většina z nás i on na svých cestách po Česku začal tím, že tu a tam vystoupil na nějakou věž, aby se rozhlédl do širé krajiny.
V roce 2001 se však coby nadšený výletník rozhodl získat odznak Rozhledník, který v plzeňském klubu turistů udělují za 30 navštívených rozhleden.
A to byl první krok k jeho kronikářskému putování Českem, které se prozatím zastavilo na čísle 333. Tolik rozhleden dosud objel, vlastnoručně nakreslil a "kronikářsky" zaznamenal do čtyř knížek.
Jakou známku jste měl ve škole z kreslení?
Jednotku.
A váš nejoblíbenější předmět?
Kreslení plus zeměpis.
Takže jste si kreslil rozhledny už ve škole?
Ale vůbec ne, to začalo až mnohem později, když jsem chystal svou první knížku. Víte, ono vyfotit dobře rozhlednu je strašně těžké. Mnohé z těch, co kdysi vyrostly na holých vrších, jsou dnes obrostlé hustou vegetací, navíc často vstupují do hry rozmary počasí. A ještě něco, rozhledny fotí spousta lidí, ale kdo je kreslí?
Čili jezdíte po Česku se skicákem?
Kdepak, právě že taky s foťákem. Nacvakám si rozhlednu na místě v rychlosti z vícero úhlů a pak ji doma v klidu nakreslím. Samozřejmě - jako každý umělec (směje se) - nejsem často se svým dílem spokojený, takže když si srovnáte moji první a poslední knihu, uvidíte, že jsem skoro každou rozhlednu překreslil. Jsem prostě samouk se vším všudy, navíc mezi školním kreslením a první knihou uběhlo skoro čtyřicet let, kdy jsem tužku nedržel v ruce.
Zabloudil jste někdy cestou na rozhlednu?
Znáte šumavský Poledník? Ten byl pro mě takřka nedobytný. Nejdřív tam platil dlouhá léta zákaz vstupu, vždyť je to bývalá vojenská radarová věž. A jakmile se v roce 1990 otevřelo pohraničí, chtěl jsem si splnit dávný sen. Ale já tam vyjel až na třetí pokus! Tam někde začaly vznikat mé první zápisky o cestách na české rozhledny.
Vaše "kronikářská" práce, to nejsou jen knihy. Překvapilo mě, že máte všechny kresby i údaje o českých rozhlednách volně dostupné na webu.
Vždyť to není nic tajného. Koneckonců i já hledám tipy na nové rozhledny na webu.
V poslední knize píšete, že "rozhledna je dáma, při jejímž dobývání se chvějeme vzrušením z očekávaného, abychom se posléze třásli vyčerpáním z právě objeveného". Nežárlí vaše žena na ty věže?
Ale ne. I manželku do toho občas zatahuju, ona už je navíc v důchodu a hrozí mi dokonce, že teď bude jezdit se mnou pořád.
Říkáte to, skoro jako byste z toho měl obavu.
Tak to víte, já si po cestě vystačím s pivem a bagetou v rychlém tempu, se ženou je to celodenní výlet s obědem, to už pak leze do peněz (směje se). Ale vážně: s manželkou obvykle jedu autem - a tomu se snažím vyhýbat, už takhle je těch aut všude kolem rozhleden spousta. Přitom se u nás všude dostanete vlakem, ostatně ve své poslední knize popisuju vždy cestu na rozhlednu od nejbližšího nádraží.
Všiml jsem si. Ale myslel jsem, že to plyne z vaší profese železničáře.
To trochu taky. Ale hlavně: vlak mi dává svobodu pohybu při mých „pracovních“ cestách. Naložím do vagonu kolo, díky tomu zvládnu za den mnohem víc kilometrů než pěšky, navíc se nemusím neustále vracet někam k zaparkovanému autu. Pokud si trasu důkladně naplánuju, dá se objet za den docela dost rozhleden.
Kolik?
Jednou jsem jich zvládnul za jediný den i jedenáct.
To asi nebudou žádné zážitkové výstupy.
Však taky nikomu nedoporučuju dělat to jako já. Jenže když jsem potřeboval za rok kvůli první knize objet 240 rozhleden, vlastně mi nic jiného nezbývalo. Měl jsem z toho v hlavě slušný guláš. Takže takhle ne!
Jak je to tedy "správně"?
V klidu, samozřejmě. A taky za teplého a suchého počasí -toho se snažím důsledně držet i já, abych měl z těch cest po rozhlednách potěšení. Vždyť každoročně najezdím na kole asi šest tisíc kilometrů, určitě víc než autem.
Proč je vlastně Česko rozhlednovým rájem?
Je tu dlouholetá výletnická tradice. Vychází to hlavně z pásma Sudet, kde se Česko střetává - a tak trochu i soutěží - s Německem. Podél naší severozápadní hranice je hustota rozhleden obrovská a německý vliv je zde patrný na každém kroku.
Ale kde se vzala ta současná inflace rozhleden?
Před časem tu proběhla vlna rozvoje díky mobilním operátorům, kteří stavěli na kdejakém vršku telekomunikační věž, a klub turistů si tu a tam vymínil vyhlídkový ochoz. Ty stavby nejsou žádné architektonické skvosty, ale bývá z nich náramný výhled. Dnes je to zase trochu jiný byznys. Každý starosta ví, že mu to přitáhne turisty. Takže se staví i na různých nesmyslných místech, třeba na rovině vedle hlavní silnice, přičemž taková „rozhledna“ dnes může mít třeba jen dva metry čili na ni dosáhnete ze země.
Kolik taková rozhledna stojí?
To se velmi liší. Tatáž konstrukce vyjde řádově na stovky tisíc, pokud ji postaví nějaký nadšenec soukromě, ale i na několik milionů, pokud ji vybuduje najatá firma s využitím bruselských dotací. Nevidím do toho detailně, ale jedno je zjevné: když je ruka páně otevřená, každý si rád poslouží.
Chtěl byste mít vlastní rozhlednu?
Kdepak. Já budu rozhledny raději dál objíždět. Pořád je co objevovat. Stále jich přibývá nejméně deset ročně, navíc já se reálně obávám, že naopak brzy začnou ubývat. Ono nejde jen o to, rozhlednu postavit, ale hlavně ji udržovat. A to je obrovská starost.
Mých 7 NEJ rozhleden
1. NEJ vyhlídka
Coby milovník Šumavy volím Javorník na Prachaticku. Bohužel to podle mého názoru odnesla stavba: původní Klostermannova rozhledna z roku 1938 totiž obrostla lesem, a tak na stavbu vysokou 25 metrů v roce 2003 dost necitlivě "nasadili" čtrnáctimetrovou nástavbu, díky níž se shora otevřel fantastický výhled na Šumavu i na Alpy.
2. NEJkrásnější
Líbí se mně kamenné věže z přelomu 19. a 20. století. Kdybych měl vybrat jedinou, zvolím Štěpánku na Jablonecku, osmibokou cihlovou věž na kamenné podstavě s dřevěnou nástavbou na špici ve výšce 21 metrů nad terénem.
3. NEJošklivější
Tohle po mně nechtějte. To je jako kdybych měl říct, která žena je nejošklivější. A rozhledna je přece dáma.
4. NEJbizarnější
Krásenský vrch v Karlovarském kraji. Válcová kamenná věž vysoká 25 metrů z roku 1935 je zvnějšku ovinutá spirálovitým schodištěm.
5. NEJdražší
Jednoznačně Žižkovská televizní věž v Praze. Kolik stála její stavba, to si ani netroufám odhadnout, navíc vstupné 180 korun jsem také nikde jinde neplatil.
6. NEJvyšší
Opět suverénně žižkovský vysílač, měří 216 metrů, vyhlídková galerie je 93 metrů nad zemí a restaurační patro 66 metrů nad zemí.
7. NEJdrsnější
To je z mého pohledu cykloturisty výstup na Milešovku, na ten kopec se prostě nedá vylézt jinak než pěšky.
Kresby jsou převzaté z knihy Jiřího Štekla 333 výletů po rozhlednách Čech, Moravy a Slezska z www.cykloknihy.cz.
