Přitom novoměstské oddělení - podobné v okresních nemocnicích prakticky neexistují - ošetřuje pacienty z nejrůznějších míst i ze zahraniči a v jejich léčení dosáhlo nezanedbatelných úspěchů. Ale zatímco jiná oddělení přecházejí do lepších podmínek, Severovo stále působí v provizoriu.
"Lékařský problém našeho oboru spočívá v tom, že zatímco buňky všech ostatních tkání regenerují, buňky nervového systému ne. S diagnostikou už nemáme problémy, problém je s léčením. Ale díky uplatňování Vojtovy metody cvičení, kterou vymyslel český lékař působící především v Mnichově, a novým lékům zdaleka nejsme vůči chorobám nervového systému bezmocní. Pomáhají i různé korekční operace," říká Stanislav Severa.
Jemu i jeho týmu se podařilo Vojtovu metodu dále rozpracovat, ale v tom, aby v léčbě byli ještě úspěšnější, jim brání postavení nemocniční Popelky. "Podnikl jsem různé pokusy jak to změnit, ale je to jen padesát dva hořkých balad věčného studenta Roberta Davida. Pan ředitel má podporu politiků, takže já se můžu jenom rozčilovat, argumentovat, ale pořád narážím na hluchou zeď. A zdá se, že v dohledné době se to nezmění. Když jsem se rozhodoval, čím budu, myslel jsem, že medicína je především práce s lidmi, a ne s řediteli. Vlastně mě u oboru drží jen výsledky a snažím se nemyslet na to, že svou práci dělám - s trochou nadsázky - ve chlívě. Mám sice dost prázdné ruce, ale na druhé straně i určitou svobodu. To mi dává důvod k životu i k tomu, že se nevzdávám."
Zvláštním paradoxem života primáře Severy je skutečnost, že právě jeho dcera onemocněla neurologickou chorobou - mozkovou obrnou; svůj obor si totiž vybral dřív, i když tehdy léčil spíš dospělé. Jako lékař se vzdělával i v zahraničí, jezdil na stáže do Vojtova centra v Římě. "Profesor Vojta vloni zemřel, byl to vynikající lékař, vzácný člověk a velký herec, který to s lidmi a zvlášť s dětmi uměl. Vymyslel v podstatě velmi jednoduchou rehabilitační metodu a já jsem přesvědčen, že doba jejího uznání teprve přijde. Svět to zatím příliš nepochopil, ale bývá těžké, aby byl člověk náležitě oceněn už za svého života."
Doktor Severa si uvědomuje, že dřív a bohužel často ještě i dnes tyto nemocné děti končí v ústavech a nemají prakticky žádnou šanci zařadit se do normálního života a vlastně tam jenom čekají na smrt. Proto spolupracuje s některými nadacemi, které se snaží umísťovat děti s těžkým poškozením hybného ústrojí do běžných škol, aby vyrůstaly a vzdělávaly se ve společnosti svých zdravých vrstevníků. A samozřejmě aby žily v normální rodině se svými rodiči i sourozenci. To má nepochybně vliv na jejich zdravotní stav, na motivaci, protože rehabilitace bolí. Jenže ono odkládání nemocných do ústavů, kde nejsou na očích těm zdravým, má v téhle zemi tradici už z dob Rakouska-Uherska a bývá těžké "zlomit" ředitele škol, aby si postižené děti vzali do některé ze tříd. Ale ti osvícenější už to pochopili a i když to chce vyvinout značné množství energie, obětovat spoustu času, přece jen se to alespoň někde daří. "Ty děti nemají postiženou inteligenci a pokud se najde člověk, jako je ředitel školy v Nedvědicích, dosáhnou i velmi dobrých studijních výsledků. O jednom jsem hluboce přesvědčen - cesta je jedině v integraci nemocných. Koneckonců tahle práva jim zaručuje i ústava," dodává primář.
Přestože se někdy cítí unavený věčným bojem za zájmy svého oddělení a především za zájmy nemocných dětí, naštěstí nepodléhá pocitům marnosti a neříká si - mám to zapotřebí, neměl bych to vzdát a jít jinam? Jednak dobře ví, že někde jinde - třeba na specializované klinice - na něj nejsou zvědaví, jednak si v Novém Městě už dávno zvykl a nemá nejmenší chuť se na "stará" kolena přesazovat jinam. Spíš čeká na to, že situace se změní a že jednou přijde do nemocničního šéfovského křesla někdo, u něhož najde větší porozumění
