|
"Už jako kluk jsem vždycky chtěl jít k divadlu. Asi proto, že jsem se narodil na masopustní úterý, takže jsem měl sklon k tomu dělat šaška. Na výtvarničinu jsem vůbec nebyl nadaný, ale slavnou turnovskou školu jsem nakonec udělal. Dál mě to však táhlo k divadlu. Ucházel jsme se o místo výtvarníka v mladoboslavském divadle, už předtím jsem kreslil kulisy a dělal výpravu pro ochotníky v městečku, kde jsem vyrůstal. Jenže mé přijetí do profesionálního souboru se nějak vleklo a protože rodiče na mě tlačili, abych konečně začal dělat něco pořádného, nastoupil jsem do pelhřimovských Kartáčoven jako propagační výtvarník. Dělal jsem takovou holku pro všechno - od malování písmenek, přes nástěnky až po nejrůznější plakáty," vzpomíná Zdeněk Vonásek. V průběhu let jako správný kumštýř vystřídal řadu povolání. Byl pomocným dělníkem, kresličem a po osmašedesátém, kdy ho z fabriky vyhodili, nastoupil jako dělník k památkářům, kde nakonec přičichl i k restaurování. Až do roku 1991 pak pracoval znovu v propagaci. Když to šlo, založil si podobně zaměřenou živnost, ale sám své podnikání označuje za velký propadák; dneska je výtvarníkem takzvaně na volné noze a zároveň důchodcem. I když tvrdí, že maluje špatné obrazy, vystavoval je v mnoha místech po celých Čechách i na Moravě. Na letošní rok plánuje tři výstavy, například v Pacově a v Jindřichově Hradci. "Kolik výstav jsem už měl, nevím, nedělám si žádnou statistiku. Tyhle věci nepovažuju za důležité. Ale jsem umělec. Takové prohlášení jsem totiž musel podepsat na pracovním úřadě, když jsem chtěl jít na volnou nohu, protože nemám patřičné vzdělaní," směje se čtyřiašedesátiletý muž. Text Z jedné strany nazí mu vydal jeden pelhřimovský nakladatel, román nazvaný Tanec na nestejně vysokých nohách poslal do prestižního nakladatelství Mladá fronta. Pochválili mu ho a příslíbili, že ho časem vydají v edici, jak sám říká, "začínajících starců". Pelhřimovské ochotnické divadlo si v uplynulých čtyřiceti letech bez Zdeňka Vonáska snad ani nelze představit - hrál, režíroval, navrhoval a dělal výpravu. Scénografii se věnuje dodnes, když hraní a režírování pověsil před několika lety na hřebík. Za ty roky má samozřejmě spoustu zajímavých zážitků. O jednom vypráví: "Počátkem šedesátých let jsme chtěli nastudovat jednu hru Voskovce a Wericha. Pustli jsme se do zkoušek, ale pak jsme zjistili, že tenhle text je v jihočeském hraji zakázaný. V Praze byl ale povolený a vrchním cenzorem tehdy byl jistý pelhřimovský rodák. Obrátili jsme se na něj a on nakonec navrhl, že přijede na generální zkoušku i s českobudějovickými soudruhy, aby věc náležitě posoudili. Jenže onemocněl hlavní představitel. Když už tam všichni cenzoři byli, musel jsem vedle své role převzít i tu hlavní a nakonec nám představení povolili." Když se Zdeněk Vonásek dívá zpátky na své čtyřicetileté působení v souboru Rieger, tvrdí, že hry, které by ho opravdu bavily, se v Pelhřimově hrát nedaly, a ty, co se hrát daly, ho zase tak moc nebavily. Například měl chuť udělat si legraci z národního pokladu - Jiráskovy Lucerny, což na malém městě a v té době samozřejmě taky nešlo. Přiznává, že mockrát měl chuť odejít někam, kde by se mu žilo volněji, ale nakonec vždycky zůstal. Dělal divadlo, maloval zajímavá místa v Pelhřimově i v jeho okolí a psal si své texty, o nichž samozřejmě věděl, že za bývalého režimu mu je nikdo nevydá. A sarkasticky dodává, že má pocit, že se nedají vydat ani dnes, že vlastně nikoho nebudou zajímat. V posledních letech Zdeněk Vonásek doslova propadl fotografování, v tomhle oboru prý má ještě ambice. "Technika tak pokročila, že se focení můžu věnovat i já, ačkoliv tomu nerozumím. Chtěl bych, aby se mé fotky nějak uplacírovaly. Že by z nich mohla být kniha, s tou představou jsem se rozloučil. Ale v létě bych je měl vystavit na hradě Kámen, a co bude pak, to se uvidí. |
22. března 2001 14:38
