Třebaže je ročník 1938 a rozhodně není zrovna dlouhán, až do roku 1975 hrál závodně košíkovou. Kolektivní sport se společnými zájezdy, se životem v dobré partě mu vyhovoval, jenže basketbal člověk nemůže hrát věčně.
"Proto jsme se začal věnovat individuálním sportům. V zimě klasickému lyžování, v létě plavání, cyklistice, běhu a turistickým pochodům. Začátkem osmdesátých let jsme se odhodlal zkusit si krátký triatlon - jeden a půl kilometrů plavání, čtyřicet kilometrů na kole a deset běhu. O něco později jsem si ve Slavkově poprvé vyzkoušel takzvaného železného muže," říká Miloš Živný. Necelé čtyři kilometry plavání, sto osmdesát na kole a klasický maraton mu přišly k duhu. Svůj osobní rekord si udělal v roce 1985, kdy mezi veterány skončil na pěkném desátém místě.
Do dnešních dnů zvládl žďárský sportovec asi patnáct klasických maratonů a nejlepší výkon měl dvě minuty pod tři hodiny. "Jak člověku přibývají roky, samozřejmě ztrácí rychlost, proto jsou pro něj ideální vytrvalostní závody. Tam věk přece jen tolik nerozhoduje. Je pochopitelné, že při maratonu na člověka přijde nejméně jedna krize. U mě se obvykle dostavuje mezi třicátým a pětatřicátým kilometrem. Napadají mě nejrůznější myšlenky, říkám si - vykašlu se na to, vždyť to přece nemám zapotřebí, ale ještě nikdy jsem žádný závod nevzdal. Vždycky jsem v sobě dokázal zmobilizovat poslední zbytky sil," tvrdí dvaašedesátiletý muž. Aby si opravdu sáhl až na dno sil, pustil se i do superželezného muže - pět kilometrů plavání, dvě stě padesát na kole a padesát kilometrů běhu. Protože se zdržel při večeři, chyběla mu jen čtvrthodinka do vypršení čtyřiadvacetihodinového limitu. Za tenhle "kousek" dostal od pelhřimovského klubu Dobrý den, který sleduje nejrůznější rekordy, certifikát za pozoruhodný výkon. "Musím přiznat, že ten běh pro mě byl už opravdu hrozný, ale něco ve mně je, co mi nedovolí to ani při sebevětší krizi zabalit," svěřuje se muž, který na první pohled nevypadá jako bojovník se železnou vůlí.
S tréninkem prý to nepřehání, týdně uběhne okolo padesáti kilometrů, na kole asi tak stovku a uplave zhruba pět kilometrů. Mnohem víc ho ale motivují závody, i když nemá nějaké soupeře, se kterými by se takzvaně štengroval. Rád jenom zkouší, co všechno vydrží. Pořadí disciplin v triatlonu je dané a Miloši Živnému vyhovuje, i když má pocit, že kdyby jízda na kole byla až na konec, bylo by to lepší. Cyklista se přece jen alespoň občas trochu sveze, při běhu se ale odpočívat nedá.
Třikrát se zúčastnil i mezinárodních závodů v Itálii, kde bylo třeba při běhu převýšení 1350 metrů. Uběhnout padesátikilometrový ultramaraton v takovém terénu chce opravdu dobrou fyzickou kondici. A tu si Živný pořád udržuje. Ne, že by si dnes před sebe kladl nějaké vysoké výkonostní cíle, dobře ví, že čas nezast aví, ale doufá, že ho zdraví nezradí a bude moct běhat i v sedmdesáti nebo pětasedmdesáti letech.
Ostatně jihlavský vytrvalec, již zemřelý inženýr Hrbek, s nímž se před časem ještě potkával na veteránských závodech a s nímž vyráželi spolu až na Čeřínek, kopec nad Jihlavou, běhal i po své osmdesátce. "Na běhu a na ježdění na horském kole mi vyhovuje ještě jedna věc - tyhle dva sporty se pěstují ve volné přírodě a příroda, zvláště ta vysočinská, je, jak kdosi řekl, tou nejkrásnější tělocvičnou. Člověk něco dělá a zároveň si přitom odpočine, a dokonce se setkává s krásnými místy či zákoutími." V poslední době přibyla Miloši Živnému ještě jedna radost - ve Žďáru nad Sázavou se zúčastňuje takzvané Ligy mistrů. Ta trvá celý rok a každý měsíc se soutěží v jiném sportu - od ping pongu, přes běh a kuželky až po jízdu na kolečkových bruslích a šachy. "Sportování má ještě jednu velikou výhodu. Myslím, že díky němu neznám žádné nemoci, nevysedávám v čekárnách lékařů, takže pokud se nic mimořádného nestane, budu možná běhat třeba až do devadesáti.
