V jednadvacátém století bohužel Rabštejnu nad Střelou status města nestačí, chybí tu instituce, které dělají město městem, a tak se Rabštejn musel, navzdory svému královskému původu, stát oficiálně součástí blízkého, nekrálovského, ale většího Manětína. Dekret Jana Lucemburského zatím však nikdo nezrušil!
Útěky z města do města
Podle dostupných údajů tu dnes žije jen 26 stálých obyvatel, přitom ještě ve třicátých letech minulého století radnice evidovala přes 400 rezidentů.
Počet stálých obyvatel nemá samozřejmě žádnou vypovídající hodnotu při hodnocení atraktivity města, někdy může být i na škodu, což v případě městečka rozprostírajícího se na skalním ostrohu nad řekou Střelou platí dvojnásob.
Na náměstí najdete muzeum, kavárnu a infocentrum, nad nimi stojí zbytky hradu, zámek, klášter a kostel a všude okolo nádavkem spousta zajímavých historických domů. K tomu můžete přičíst ještě dvě hospody a penzion, které jsem potkal po cestě do „centra“, a musí vám být jasné, že v s výjimkou pandemie to tu zřejmě pěkně žije. Jediným problémem se tak může jevit skutečnost, že je to tu všude do kopce.
Co se týče nepoměru počtu nemovitostí a obyvatel, ten se dá vysvětlit tím, že domy jsou dnes vlastněny a užívány převážně rekreanty a chalupáři, kteří se před zmatky a hektičností běžných měst uchýlili do klidu a pohody toho nejmenšího z nich. V případě Rabštejna to dává smysl. Drtivá většina místních stavení je zrekonstruována více méně tak, aby jejich podoba odpovídala době a možnostem jejich vzniku, tedy skromně až stroze.
Jak sami uvidíte, některé domy mají zastavěnou plochu možná jen 25 metrů čtverečních, k tomu malou zahrádku a ta je ještě, jak jinak, do kopce, ale i tak by se do nich člověk hned rád nastěhoval nebo tu strávil alespoň pár dnů. Já bych se tu určitě minimálně týden nenudil.
Konec konců vyprávět by o tom mohl třeba režisér Tomáš Vorel, který si tu pořídil nejen chalupu, ale natáčel v okolí Střely i své filmy Cesta z města a Cesta do lesa. Ke cti zdejších novousedlíků je třeba přičíst i fakt, že k opravám využívají místní pokrývačskou břidlici. Ta se tu těžila několik staletí a dodnes lze v okolí města i přímo na jeho území nalézt pozůstatky několika břidlicových lomů.
Nádherná ukázky lidové architektury využívající místní břidlice. Cestu opět hlídá jeden ze svatých, nad ním jsou zbytky gotického opevnění.
Na domech vypadá břidlice tak nějak dobově, což je určitě jedním z důvodů, díky kterým si město zachovává svého genia loci. Ona nakonec ta rabštejnská břidlice není jen tak obyčejná břidlice, byla použita mimo jiné při stavbě a opravách pražského chrámu svatého Víta, Prašné brány, Karlštejna, zámku v Manětíně a vyvážela se úspěšně i do ciziny.
Mlýnská kola doklapala
K historicky a architektonicky zajímavým objektům, které se sice nenacházejí přímo ve městě, ale nejsou zas tak daleko, aby se k nim nedalo dojít, patří zdejší mlýny. V okolí Střely jich stávala v minulosti celá řada. Některé sice zanikly, ale na dva z nich můžete narazit i dnes, pokud se vydáte na prohlídku okolí po naučné stezce, jejíž začátek najdete kousek od kostela. To konec konců musíte i tehdy, pokud chcete mít stejný výhled, jaký je zaznamenán na fotografiích. Teprve z protějšího kopce totiž spatříte všechno pohromadě. A jsem si jist, že budete překvapeni, jak se liší Rabštejn z dálky od toho, kterým jste se ještě před zhruba hodinou procházeli.
Pohled na zámek Rabštejn nad Střelou, v popředí zbytky hradního opevnění ze čtrnáctého století
Jako první tu stál hrad, který sloužil primárně k ochraně obchodní stezky z Norimberku do Prahy. Z něj se do dnešních dnů zachovaly už jen hradby a dvě torza věží. K hradu pak byl v sedmnáctém století přistavěn klášter a kostel. A nakonec byl gotický hrad přestavěn na barokní zámek.
Hrad a po něm zámek vlastnily během staletí desítky majitelů, a ne ledajakých. Krátce k nim patřili i Karel IV. nebo Albrecht z Valdštejna. Jeho posledním soukromým majitelem byl rod Lažanských, kterému byl zámek po roce 1945 zkonfiskován. Dnes patří státu, který se o něj soudě podle krásné, na první pohled docela nové fasády a upraveného parku v jeho okolí stará s pečlivostí, která zámku náleží. Bohužel posoudit to lze jen zpoza uzavřených mříží. Klášter stejně jako kostel patří v současnosti pod římskokatolickou farnost Manětín.
Květy živým, kameny mrtvým
Až do druhé světové války byla v Rabštejně i celkem silná židovská komunita, což si lze ověřit na na české poměry velkém židovském hřbitově. Židé hřbitovy nazývali domy věčnosti (beth olam) a mrtví, bez ohledu na majetkový původ, byli pohřbíváni do obyčejných dřevěných rakví na znamení, že ve smrti jsou si všichni rovni.
Na židovském hřbitově si můžete prohlédnout na padesát původních náhrobků.
V Rabštejně můžete spatřit zhruba padesát původních náhrobků, z nichž některé vypadají, jako by je tu někdo jen tak pohodil, jiné působí zachovalejším dojmem. Těžko říct, které jsou starší či vzácnější.
Každopádně ty nejstarší pocházejí ze sedmnáctého století. Celková atmosféra ve zdejším domě věčnosti se od běžných hřbitovů určitě liší, což si uvědomíte možná nejintenzivněji právě v období dušiček. Dlouho jsem nemohl přijít na to proč. Nakonec jsem ale našel hned dvě vysvětlení. Jako jediná ozdoba hrobů tu totiž slouží takové malé kamenné mohylky postavené na náhrobních kamenech. Je to prý zvyk, který pochází ještě ze starověkého Egypta, kdy Židé během putování pohřbívali mrtvé v poušti a tato místa zatěžovali kameny jako ochranu před zvířaty.
Tím druhým znakem, kterým se židovské hřbitovy jednoznačně liší od těch běžných, je absolutní absence květin.
To je zase proto, že židé striktně oddělují živé a mrtvé, a tedy žádné květiny – symbol života. Slovy židovského klasika lze výše popsané obyčeje shrnout do věty „květy živým, kameny mrtvým“.
Teď je ta pravá chvíle
I když by se zdálo, že vzhledem k složitosti a nepředvídatelnosti doby, kdy je téměř vše uzavřeno a zákaz vycházení může být kdykoliv zpřísněn, není k návštěvě Rabštejna ta správná chvíle, opak je pravdou.
Právě dnes, v době covidové ponurosti a zmaru, vynikne malebnost městečka snad víc než jindy. Atmosféra historického, na zajímavou architekturu velice bohatého místa obklopeného krásnými lesy je přesně to pravé ořechové pro rozptýlení nebo umocnění podzimní trudomyslnosti – to podle povahy.
Řeka Střela urazí přes sto kilometrů než se poblíž Liblína vlije do Berounky.
Přestože zámek, klášter, muzeum i kostel jsou dočasně uzavřeny, zbývá toho tady pořád hodně k vidění. Jak už jsem naznačoval výše, městem a jeho okolím vede asi sedm kilometrů dlouhá naučná stezka, na které si můžete prohlédnout popsané a k tomu ještě krásnou přírodu, do které je to všechno vsazeno.
Jedinečné břidlicové lomy, vojenské opevnění z druhé světové války, říčku Střelu a v neposlední řadě i krásné výhledy na lesy v okolí. Stezka je sice někdy trošku strmější, místy až neschůdná (hůlky rozhodně nebudou jen na ozdobu), ale přesto ji doporučuji absolvovat po celé její délce, litovat určitě nebudete. Šťastnou cestu.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
