Suché skály jsou totiž tak pevné, že je tu oficiálně povoleno lezení po celý rok.
V hřebeni Suchých skal vedou desítky horolezeckých výstupů, ale z osobní zkušenosti se vám pokusím doporučit jen pár. Místní "práskači" je samozřejmě znají, ale pro první návštěvu oblasti by mohly být užitečné. Vezmu to od východu na západ.
Žádná z uvedených cest není pro úplné horolezecké začátečníky. Ti by ale měli stejně začínat své první vertikální kroky jinde než na písku. Jsou jim k dispozici méně nebezpečné a méně choulostivé skály z žuly, buližníku nebo vápence roztroušené po celém Česku.
Hlavní věž
Začneme cestou Jihovýchodní roh (obtížnost VI) na Hlavní věži. Pro prvolezce je příjemné, že je dobře odjištěna, má tři kruhy a případné pád by nebyl dlouhý. K prvnímu kruhu je terén lehký, leze se položeným sokolíkem. Jen jsem se musel ptát na směr, protože se cesta trochu klikatí.
Klíčové místo výstupu je ale výše u třetího kruhu, který je v krátkém komíně uzavřeném nad hlavou skálou stropem. Vylézá se z něj tak, že se vykulíte doleva přes hranu komína, ruce dáte do vzdáleného dobrého chytu, ale nohy jsou zprvu nejisté a je to trochu v převisu.
V severní stěně Hlavní věže vede velmi známá cesta Kuttův roh (V). Začíná traverzem, který není tak úplně lehký, a přechod za hranu je prý velmi vzdušný. Uvědomuji si to i já, když za ruce visím na velkém skalním hrotu, přestože hloubku pod sebou nevidím.
Sokolí věž
Klikatá spára (VI) na Sokolí věž je hodně členitá, trochu tahá za prsty, ale její přímá linie láká řadu lidí k výstupu. Většina lezců končí na balkónku v polovině stěny, protože je zde do skály zapuštěný slaňovací kruh a druhá část cesty není moc dobře zajištěná a prvolezci na ní hrozí dlouhý nebzepečný pád.
Těsně vedle Klikaté spáry začíná cesta Interdikt (VIIc), která vede po skalní hraně. Dvakrát se přelézá z jedné strany hrany na druhou, což mi samozřejmě museli spolulezci vždy poradit. Nejtěžší je spodní část. Je problematické udělat první krok a vůbec se na hranu dostat. Poradím vám stejně jako poradili ostatní mně: Je tam díra ve skále, kterou člověk prostě musí najít a zachytit se v ní prsty. Rychle se tu ztrácí síla a na přemýšlení a hledání je málo času.
O kousek dál je Břízková cesta (VII). Docela pohodové a ne příliš těžké lezení, napřed koutem na balkón, pak do dalšího koutku uzavřeného zprava převisem. Tady kolem kruhu je to nejtěžší, ale jakmile se dosáhne do dobrých chytů pro obě ruce, je vyhráno. Na závěr se protáhnete jakousi škvírou do lehkého terénu a dostanete se na vrchol.
Opravdová lahůdka je ještě o dalších pár metrů dál. Velká plotna (VIIb) je jednou z nejfrekventovanějších cest na Suchých skálách. Začátek je těžší, skoro svislý, spárka v koutku. Později se terén poklápí a nad kruhem se postupně přechází k hraně. Tady je pro prvolezce důležité zajistit se v tak zvaných skalních hodinách. Lanovou smyčku prostrčí skrze díru ve skále jako uchem jehly, na druhé straně ji vytáhne a sváže konce. Do smyčky nakonec zavěsí karabinu. Prakticky celá cesta vede po krásně vypreparovaných křemenných žilkách. Taková cesta je příjemná, protože dovoluje v klidu přemýšlet a hledat další chyty a stupy.
Vedle Velké plotny se tyčí její sestra Malá plotna (VII). Obě jsou stejného charakteru, ale ta Malá je o poznání lehčí, o hodně nižší a slouží obvykle jako rozcvička pro zdolání Velké.
Věžička u Sokolí
Na severozápadním rohu je nástup do cesty s nejnižší obtížností v tomto výčtu (IV). Jer ovšem psychicky dost náročná, Zvláště pro mě, který nevidí. Začíná se totiž tak zvaným přepadem, nohy zůstávají na místě a tělo přepadá do protější skalní stěny nad soutěskou. Tam se teprve ruce zachytí a přitáhnou i spodní polovinu těla k sobě.
Zkuste si někdy udělat tento přepad se zavázanýma očima, nejlépe pokud jste cestu nikdy neviděli a někdo vás k němu poslepu dovede… Musíte mít absolutní důvěru v pokyny spolulezce nebo kamarádů okolo a opravdu věřit, když přepadáte do volného prostoru, že tam ta stěna naproti je.
Vlajková věž
Výběr doporučených výstupů zakončím cestou se symbolickým názvem Kamarádská (VII). Kromě toho, že je pěkná a dlouhá, mě k ní vážou vzpomínky na moji první návštěvu Suchých skal. Vzpomínám na čínské kecky, které na skále zrovna dvakrát nedržely. A taky na to, jak jsem vynechal velký hrot nad kruhem, protože jsem jej přehlédl. Teď už se mi to nestává a i horolezecké vybavení mám lepší.
Obtížnost
Pískovcová škála je odlišná od stupnic na vápenci nebo dokonce ve velkých horách. Jsou v ní zmatky, Němci jsou při označování obtížnosti obvykle tvrdší, Češi měkčí. Ale nemusí to platit vždy a všude, protože každá oblast má své zvyky.
Pro základní orientaci tedy uvádíme, že stupeň I označuje místa, kde je potřeba začít lézt pomocí rukou. II oznamuj lehké lezení, což může znamenat příjemnou spáru, ale také komín, kde se drobí skála a případný pád by skončil těžkým zraněním. III a IV ohlašují příjemné stěnové lezení pro začátečníky, ale nelze v nich očekávat příliš možností k jištění. Prvovýstupci se jím prostě moc nezdržovali.
V, VI a VII jsou stupně, ve kterých se pohybuje většina horolezců. Nalézt do pětkového komína ovšem může být stejné jako se připravovat na sebevraždu, a vylézt sedmičkovou spáru stojí nelidskou dřinu. Od stupně VI se přidávají k číslici ještě písmenka a-b-c, aby se rozlišila lehčí áčková cesta od těžší céčkové.
Stupně VIII až XI jsou vyhrazeny trénujícím sportovcům. Dvacetimetrové lety do lana v nich nejsou výjimkou, chyty hluboké jen na půl článku prstů a stupy v kolmé stěně jsou povinné.
|
Jistící pomůcky Kruh Smyčka Slaňovací kruh POZOR! Nehledě na to, že během jištěného pádu je možné trefit skalní polici a zlámat si kosti, karabina se může nešťastnou náhodou otevřít a lano z ní vyskočí, nebo spadneme ještě pod prvním jištěním a let skončí na zemi. Horolezectví je nebezpečný sport! |
|
Pískařská hantýrka
Cesta |
