Zápisky nevidomého horolezce
V sobotu ráno jsme jeli autobusem do Liberce, kde jsme čekali na vlak do Oldřichova. Sedli jsme si do kulturní místnosti, kde byly židle, stolečky a hlavně teplo.
Jeden z naší party vyndal svačinu a z chleba ukusoval jen do té doby, než na něj vyběhla starší paní, která neměla nic jiného na práci, než hlídat lidi, aby v místnosti nejedli a nepili. Když jsme se pokusili napít, zákaz důrazně opakovala. Těmito scénkami nás probudila z ranní letargie, doslova nás nažhavila, a tak jsme dojeli do Oldřichova a hned vyrazili za lezením.
Připínám na boty nové mačky, nasazuji přilbu, soukám se do sedacího úvazku, přivazuji se k lanu a beru do rukou dva ostré cepíny. Nevidím to, ale vím, že celá naše skupina dělá to samé.
Slyším, jak lezou prvolezci, přemrzlý led se tříští pod kovovými zobáky jejich cepínů a hroty maček do něho vrážejí s velkým úsilím. Konečně přicházím na řadu. Snažím se poprvé zaseknout cepín do čistého ledu, ale úder se nedaří, špice odskakuje.
Teprve sbírám zkušenosti.
|
O slepém horolezci Janu Říhovi jsme napsali |
|
Břidlice zní jako sklo a útesy krásně duní |
|
Vystoupil jsem na Mont Blanc |
|
Webové stránky Jana Říhy si prohlédněte ZDE. |
Konečně cepín zasekávám správně a já můžu popolézt o pár centimetrů a zakopnout i mačku do ledu. Ta drží, je to dobré. Pomalu postupuji vzhůru. Dvakrát lehce to nejde, ale pomalu se šinu nahoru. Občas mi cepín vypadne z ledu a někdy odtrhne do údolí i několikakilogramový kus nedržícího ledu.
Je to něco úplně jiného, než lezení na skále nebo dokonce na umělé stěně. Více si namáhám ruce, protože často visím jen v cepínech. Nejsem sám, komu se to stává. Každý ledolezec zná takové nemilé chvilky.
Po dolezení dvacetimetrové stěny se nechám svým jističem spustit dolů na pevnou zem. Tohle děláme celé dva volné dny a až v neděli pozdě odpoledne jedeme vlakem domů.
Ledy v Jizerkách zatím netají
Jizerskohorské ledopády jsou stále v dobré kondici a dá se na nich dobře trénovat. Většina z nich je totiž v zastíněných údolích nebo lomech a zatím s oteplením neubývají.
Nelezitelné jsou pouze vodopády na Černém potoce a ve Štolpichu, protože jimi protéká voda z teplejších rašelinišť. Na tradičních svazích v jejich okolí je však ledu stále dost.
|
K lezení po kolmých stěnách potřebujete: |
V lomu u Oldřichova je podle podmínek šest až deset lezitelných směrů po čistém ledu a o něco víte tak zvaných mixů, na kterých horolezci kombinují lezení po skále a ledu. Výška stěn je od deseti do pětadvaceti metrů.
Lom není v chráněném území, a tak je možné tu lézt i bez svolení orgánů ochrany přírody. Jedná se však o soukromý pozemek, a proto požádejte o dovolení jeho majitele, který vlastní hospodu Hausmanka dvě stě metrů nad lomem v Oldřichovském sedle. Ještě se nestalo, že by to někomu zakázal. Dobře ví, že mu mnozí lezci udělají kšeft v jeho restauraci ihned po lezení.
Pokud jedete autem, zaparkujte právě u této hospody a nevjíždějte do lomu, protože z lomařského domku potřebují občas vyjet jeho obyvatelé a místa tam není nazbyt. Vlakem lze přijet z Liberce nebo z Hejnic do stanice Oldřichov a po hlavní silnici vyjít necelý kilometr do kopce. Lom je ze silnice dobře viditelný po pravé straně.
|
Jak žije horolezec Jan Říha |
|
Jan Říha (26 let) je zaměstnancem fotografického archivu Pražského hradu. Ve volném čase leze po skalách i horách. Nevidí od narození. K horolezectví poprvé přičichnul na umělé lezecké stěně ve slepeckém ústavu v Praze - Krči. Přes další a vyšší umělé stěny se dostal na skály a dokonce i na hory. Leze hlavně na středočeských skalkách, po pískovcových věžích Českosaského Švýcarska, párkrát navštívil Itálii a Rakousko. Byl však i v zimních Vysokých Tatrách a má za sebou i výstup na nejvyšší evropskou horu Mont Blanc. V obtížnosti se zatím dostal ke stupni 7. Pro srovnání: to je velmi dobrý standard vidících rekreačních horolezců, několik nejlepších lezců světa se po celoživotním tréningu přiblížilo ke stupni 12. Sponzoři Janu Říhovi občas pomůžou, ale rozhodně ho nerozmazlují. Je členem jejich reklamního týmu, ale za to občas dostane jen nějaké lezecké vybavení. Žije v Praze a je svobodný. |
