Podobně smýšlí i můj partner z Fakulty tělesné výchovy a sportu Martin Paldus. Nejen, že mne bude při horolezeckých výstupech jistit lanem proti případnému pádu, ale zároveň je i mým průvodcem. Týden před odjezdem jsme si spolu poprvé zalezli na skalkách v Šáreckém údolí u Prahy, abychom se trochu poznali.
Bez něho bych zřejmě zabloudil už v Londýně, protože jsem slepý.
Protože jsme byli ve Walesu na pozvání Britského horolezeckého klubu (BMC), lezli jsem každý den někde jinde a vždy s místními znalci.
Břidlice zní jako sklo
Nejvíc mě zaujala břidlice v oblasti Llanberis slate. Když jsme přicházeli, naše kroky zněly, jako bychom kráčely po skleněných střepech. Když jsem lezl, tak měl kámen ostré hrany, které řezaly do prstů. A také to hodně klouzalo. A když najednou ze spáry vytékala voda, tak to bylo ještě horší.
Když jsme lezli po vápencových útesech Gogarth, kde se psala historie britského lezení, tak to bylo také skvělé. Cítili jsme moře pod námi, vlny příjemně hučely a v jeskyních to krásně bouchalo.
Mořské útesy jsou pro lezce zvláštní i v tom, že je potřeba nejprve slanit dolů a pak se teprve leze nahoru. Na většině skal je to většinou opačně, nejprve se leze nahoru a poté za odměnu slaníte.
|
O slepém horolezci Janu Říhovi jsme už napsali |
|
Vystoupil jsem na Mont Blanc |
|
Webové stránky Jana Říhy si prohlédněte ZDE. |
Takové bylo další vápencové lezení na slavných historických skalách Tremadog. Dvou až třídélkové cesty, což znamená sto až sto padesát metrů lezení, nabídly většinou hladké plotny. Sem se vyplatí zajet i za horšího počasí, protože od auta se jde ke skalám jen deset minut pěšky.
V dobrém mohu mluvit i o oblasti Ogwen, kam jsme došli za půl hodiny. Je tu jedna lehká plotna vedle druhé, pravý ráj pro začátečníky ve skalním lezení.
Severní Wales: kolébka dobyvatelů Alp
Severní Wales je jedna z nejstarších horolezeckých oblastí na světě. Tady začínali lézt angličtí gentlemani, ze kterých se později vyklubali dobyvatelé Alp a posléze i Himalájí.
Dnes je to bašta tak zvaného tradicionalismu, což znamená, že horolezci vrtají do skal co nejméně nýtů a tlučou co nejméně skob, které nahrazují různě omotanými smyčkami okolo výčnělků na skále nebo kousky železa vklíněnými do skalních puklin. Jde o psychicky velmi náročnou odnož horolezectví. Špatný odhad vlastních schopností totiž může velmi rychle skončit těžkým zraněním nebo smrtí po dlouhém pádu až na zem.
"Britské ostrovy neoplývají impozantními štíty, nicméně málokteré horolezecké terény jsou tak detailně prozkoumány, zpracovány a plny aktivity," píše Ivan Dieška ve své encyklopedii Horolezectví zblízka. "Ať jsou to vysoké hory nebo jen několikametrové skalky."
Nejtěžší výstupy lze najít na vápencových útesech Cloggy, Tremadog a na ostrově Gogarth. Kuriózní je lezení na břidlicových srázech a dokonce i v opuštěných břidlicových lomech.
Nejvyšší hora Severního Walesu je Snowdon (1085 m n.m.) v pohoří Snowdonia poblíž známé lezecké obce Llanberis.
|
Jak žije horolezec Jan Říha |
|
Jan Říha (28 let) je zaměstnancem fotografického archivu pražského Hradu. Ve volném čase leze po skalách i horách. Nevidí od narození. K horolezectví poprvé přičichnul na umělé lezecké stěně ve slepeckém ústavu v Praze - Krči. Přes další a vyšší umělé stěny se dostal na skály a dokonce i na hory. Leze hlavně na středočeských skalkách, po pískovcových věžích Českosaského Švýcarska, párkrát navštívil Itálii a Rakousko. Byl však i v zimních Vysokých Tatrách a má za sebou i výstup na nejvyšší evropskou horu Mont Blanc. V obtížnosti se zatím dostal ke stupni 7. Pro srovnání: to je velmi dobrý standard vidících rekreačních horolezců, několik nejlepších lezců světa se po celoživotním tréningu přiblížilo ke stupni 12. Sponzoři Janu Říhovi občas pomůžou, ale rozhodně ho nerozmazlují. Je členem jejich reklamního týmu, ale za to občas dostane jen nějaké lezecké vybavení. Žije v Praze a je svobodný. |
 Slepý horolezec Jan Říha na břidlicové stěně ve Walesu |
 Vápencová stěna ve Walesu |
