Mají na výběr tolik skal, co jim neposkytuje snad žádná světová metropole: jednoduché buližníkové skalky v Divoké a Tichá Šárce jako stvořené pro začátečníky, sílu prstů prověřující hladké vápencové plotny v Prokopském údolí, techniku lze natrénovat na obtížné skalce pod Hostivařskou přehradou, pískovcové lezení v Petřínských Yosemitu u Nebozízku a za většími skalami je možné zajet příměstskými vlaky do dobře odjištěného Srbska, dobrodružného Svatého Jana, klasických křemencových Černolic a na vysokou stěnu Mařenka nad Štěchovickou přehradou. A to vše doplňují kuriózní výstupy na betonovou plastiku na podolské straně Barrandovského mostu a po vysekaných dírkách v opěrné zdi dálnice na Opatově.
Mezi těmito lezeckými oblastmi se na předním místě vyjímají i čtyři skalní útesy vysoko ve stráni nad Vltavou proti atomovému rektoru v Řeži. Jejich výška se pohybuje od třiceti do padesáti metrů, ale výhledy temene odpovídají daleko většímu převýšení. Shlížíme z nich totiž na hladinu řeky v hloubce dvou set metrů.
Tradiční lezení psychicky vyčerpává
Řež je dosud rájem pro tradicionalistický styl lezení. Rovnováha mezi psychickým a fyzickým výkonem je tu zachována v plné míře (rozuměj: není tu moc dobrých skob a nýtů, a proto se tu každý bojí spadnout). Mnohdy je potřeba pro zajištění aspoň částečné bezpečnosti vkládat do spár kovové hranoly protažené ocelovým lankem, aby zastavily případný pád horolezce. Mnohdy je to ovšem iluzorní pocit jistoty, protože vklíněnec se ze skály vytrhne a padajícímu nepomůže.
Zatímco v jiných oblastech je pravidly zakázáno chytat se po cestě skob nebo právě vklíněnců, v Řeži mnoho cest stále nelze přelézt jiným způsobem. V horolezecké klasifikaci se takové cesty poznají podle písmene A. Například výstup 4 A0 znamená, že zkušený lezec takovou cestu vyleze bez velkých potíží, ale bude se muset v nejtěžším místě podržet za nějaké skoby nebo karabiny. Klasifikace 6 A4 ovšem značí výstup prakticky nepřetržitě po skobkách zatlučených do rozbité skály, daleko od sebe a neustále hrozících při jediném neopatrném pohybu vypadnout i s lezcem. Do toho se věší v krkolomných polohách horolezci pomocí speciálních žebříčků a smyček.
„Některé prvovýstupy jsme tímto způsobem lezli i celý den,“ vzpomíná horolezec Ivan Rigel, který v Řeži na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vylezl se spolulezci nejvíce nových směrů. Dnes je oněch padesát-šedesát metrů záležitostí desítek minut, ale tehdy to byly úctyhodné výkony. „Strašně to tahá za ruce,“ prohlašoval však i v současné době po přelezení jedné z takových cest Petr Piskač.
Převažují cesty střední obtížnosti
Naprostí začátečníci si v Řeži příliš lezení neužijí, ale pro lezce středních obtížností je tu několik desítek možností. Pozor však na bezpečnost, protože ostré skalní hrany, výčnělky a poličky mohou i při bezpečně zachyceném pádu způsobit nepříjemná zranění. Poslední lékařský zásah se v Řeži odehrál minulý týden, kdy se Viktor Chaloupka neudržel v cestě Červnový podvečer a spadl. Spolulezec ho sice lanem zachytil, ale přesto dopadl na ostré předskalí. Protože neměl helmu ani hrudní popruh, dopadl hlavou na předskalí a rozbil si ji. Přivolaná záchranná služba naštěstí konstatovala jen povrchová zranění, přestože z něj teklo krve jako při zabíjačce. „Otřes mozku a osm stehů,“ lakonicky konstatoval Viktor Chaloupka, když ho po dvou dnech pustili z nemocnice.
Pokud někdo nenajde dost odvahy pustit se do boje s kolmou skálou nebo sem chce zajít jen na výlet, může vystoupit na železniční stanici Řež, ve směru na Kralupy přejít mostek a po nenápadných stezičkách vyjít pod útesy. Mezi nimi se proplete na skalní temeno, kam před mnoha miliony let zasahoval tok Vltavy, a skrz křoví a les dojde na vyšlapanou pěšinu.
Po ní se vydá doleva, až objeví turistickou značku na Levý Hradec a dál do Prahy.
Těm, kteří se rozhodnou vyrazit za vertikálním dobrodružstvím, nezbývá než doporučit pár pěkných, logických a více-méně bezpečných cest v pevné skále.
Na prvním a druhém masivu (počítáno zleva při pohledu od řeky) je skála drobivá a lámavá. Lezení je tu spíše pro ty, kteří mají všechny zdejší klasické cesty vylezené. Na třetím masivu vede těžká, ale pěkná spára Hokejka (obtížnost 5), která je jakoby zmenšeninou slavného výstupy stejného jména ve Vysokých Tatrách na Lomnický štít. O něco lehčí je Zednická (4+), která začíná přelezením opěrné zídka pod skálou.
Nejlepší lezení poskytuje čtvrtý masiv, zleva doprava se na něm dají vybrat krásné cesty. Chromá (3+) vypadá zdánlivě lehce, ale nepříjemné kroky je potřeba dělat nad kolmými stěnami. Guáno (5) je ostrý zářez s převisem, který nese jméno po ptačích exkrementech, které na lezce číhají v nejobtížnějším místě. Velká stolice (5+) se jmenuje po skalním balkonu v polovině cesty.
Série převisů Epitaf, Šmelhauspřevis a Cesta domů vyžaduje obtížné a nebezpečné technické lezení označované písmenem A. Jejich jména vypovídají o nepříjemných pocitech lezců, kteří je překonali jako první. Ironicko pojmenovaný Zábavný koutek (5) poskytuje opravdu mnoho legrace pro diváky. Lezci v něm ovšem musí dost přemýšlet, aby se zajistili proti případnému pádu.
Nejkrásnější místní lehčí cesta se jmenuje prostě Strmá (4). Je vhodná i pro začínající lezce, protože je v ní dostatek skob a mezi ně se dají v případě strachu umístit další vklíněnce. Poslední pěknou cestou je po pravé straně čtvrtého masívu je Kůň (4+). Připomíná hřbet proslulého skalního koně na Žabím štítě ve Vysokých Tatrách. Nejtěžších na této cestě je vylézt prvních pár metrů v hlubokém zářezu bez velkých stupů a chytů. Druhá lehčí polovina cesty po takovém zážitku připomíná schody a ne horolezecký výstup.
Průvodce:
Poslední tištěný průvodce vyšel v roce 1991 a vydali ho František Mrvík a Zdeněk Vévoda. Starší, ale stále použitelný je první díl Nepískovcových skal v Čechách z roku 1986, který vyšel v nakladatelství Olympia.
Dobrý průvodce je na internetu: http://www.volny.cz/horolezectvi/rez.html
Vybavení:
Kromě běžného horolezeckého vybavení je nezbytná přilba, vedle sedacího úvazu se hodí i jeho hrudní část, sada vklíněnců, smyček a friendů. Nezapomenout na lékárničku, protože pomoc se sem dostává obtížně od řeky.
Jak se tam dostat:
Vlakem ze stanice Praha – Masarykovo nádraží směrem na Kralupy. Jízdenka městské hromadné dopravy platí do Sedlce, dát je potřeba koupit za pár korun železniční jízdenku. Vlaky jezdí tam i zpět každou hodinu.
Kde se najíst a napít:
Pod skalami není nikde vody, a tak je potřeba si ji přinést z domova. Levná venkovská hospoda je v Řeži na fotbalovém hřišti. Mají tu klasický repertoár jídel i pití. Očekávejte proto něco jako tlačenku, matjesy, párky, pivo, anebo limonádu.
Ochrana přírody:
Skály sice nejsou v žádné chráněné oblasti, ale přesto je nutné se v nich chovat šetrně k přírodě. Oheň se rozdělává jen na jednom místě s ohništěm, nelze tu nechávat odpadky a v případě, že horolezci narazí na hnízdo poštolky, musí okamžitě slanit a vybrat si jiný výstup.
 Cesty končí vysoko nad Vltavou. |
 Lezec dotahuje na laně pod sebou své druhy. |
 Pohled ze skal na most a obec Řež. |
