I když jizerské věže málokdy přesahují výšku 20 metrů, jsou oříškem pro začátečníky i velmi dobré lezce. Výstupy mnohdy vedou spárami, do kterých se vejdou jen zatnuté pěsti, jindy komíny, do kterých se nasouká celý člověk, ale nemůže se ani pohnout. Specialitou jsou však směry, které se lezou jen po krystalech. Jsou to ostrohranné kostičky, které vystupují z kolmých stěn a umožňují na nich opatrně stát nebo se jich s největším vypětím držet. Čím jsou menší, tím je výstup obtížnější.
“Takové cesty žerou prsty,” říká v horolezeckém žargonu Pavel Sýkora z Prahy. Myslí tím, že ostré krystaly velmi rychle obrousí nebo dokonce protrhnou kůži na prstech a z těch začne téct krev. Jeho kamarád Jan Hásek ho doplňuje: ”Stejným způsobem rychle přijdeš i o podrážky lezeček.” Mluví o speciálních lehkých botách, které si horolezci obouvají těsně před výstupem, protože jejich guma je přilnavá a nehrozí tedy podklouznutí při výstupech.
Nejrychleji po dešti vysychají v Jizerských horách tak zvané odlehlé skály. Jsou to bloky, které stojí na vrcholcích kopců mnoho kilometrů od sebe. Jedinou možností, jak se k nim dostat, je tak trekkingové nebo horské kolo. Stojí za vidění nejen horolezcům, ale i turistům. Všechny totiž v nejbližším okolí nabízejí vyhlídky přes půlku pohoří. Nebude to však trvat dlouho, a všechny holé pláně snad zase zarostou novými hlubokými lesy. Někde mladé stromky již dosahují několika metrů výšky.
Oblíbená je Houba (nad prameny Jizery), Sněžná věžička a Sněžná hlavička (na Černé hoře), Čertův kámen (na Čertově vrchu mezi Smědavou a Jizerkou), Smědavská věž (nad Smědavou) nebo František (pod Rozcestím Bílá kuchyně).
Literatura:
Všechny významnější skálky jsou zakreslené na turistických mapách od vydavatelství Shocart, na mapách od Kartografie občas chybí jejich názvy. Speciální horolezecký průvodce vydalo v roce 2000 nakladatelství Vrkoslav.
 |
 |
 |
 |
