Pro tradičního horolezce není nad to, když sedí uvázán ke skobám několik desítek metrů nad černou hladinou řeky, praží do něj slunce a nad ním bojuje o každý centimetr výšky kamarád. Ruce se mu potí, nohy vibrují na mikroskopických stupech a prsty na miniaturních chytech začínají klouzat. A pohled v jeho očích napovídá, že nevěří rezavým skobám, které by jeho případný pád měly zadržet.
Většinou vše dobře dopadne, lezci se dostanou do míst, kde se mají čeho chytit, a vystoupají až k okrajům skal. Místní trempové v chatách vystrčených jak orlí hnízda nad skály potom mají zábavu z jejich třesoucích se svalů a vytřeštěných očí. Má to na svědomí psychické i fyzické vyčerpání, které lze na českých skalách zažít málokde.
Staré skoby postupně vyměňují dobrovolníci z horolezeckého oddílu Sokol Horní Počernice za bytelné nýty, a tak se pomalu snižuje nebezpečí vytržení důležitých skob. Stále je však nutno dávat velký pozor na volné kameny. Například na trase zvané Ikarus blues je potřeba doslova ohmatat každý kámen. "Několikrát jsem se chtěla přitáhnout a vtom se pohnul několikametrákový blok nade mnou," popisovala své zážitky z trasy Ikarus blues před několika lety pětadvacetiletá horolezkyně, které její kamarádi říkali Pirátová. "Naštěstí jsem se hned pustila a opatrně se proplížila okolo nich."
Na Mařence je však i mnoho relativně pevných krásných cest. V levé části stěny jsou kratší, které horolezci přelézali koncem osmdesátých let a tomu odpovídají i jejich názvy. Nezní to krásně, když lezec vzpomíná na nedávnou minulost a při tom postupně překonává výstupy Havlíčku Havle, Drž se Václave, Konec komunismu v Čechách a Slovensko sa súdí?
V centrální a nejvyšší části stěny se lezou takové klasiky, jako lehký Komín, těžká Šípková Mařenka a téměř kultovní Odkaz velkého kormidelníka. O tom posledním si před deseti lety lakonicky poznamenala do svého ohmataného průvodce Jiřina Přibilová: "Výstup trval devět hodin." Letos tuto cestu komentoval Jan Hásek: "Nejdřív lezeš v kolmé stěně po chytech velkých jako zrnka rýže. V padesáti metrech nad zemí je to už lehčí, ale za to můžeš spadnout až deset metrů k nejbližšímu jištění. Na závěr kličkuješ mezi ohromnými odštípnutými balvany, které zlověstně duní."
Jak se tam dostat:
Autobusem do Třebsína a po žluté značce do osady Proudy. Za posledními chatami doprava na hranu stěny. Pozor na uklouznutí po drobném kamení! Pohled na stěnu z druhé strany řeky nabízí značená stezka Slapy - Štěchovice. Je sjízdná jen pro zdatné cyklisty na horských kolech, kteří netrpí závratí.
Pro horolezce:
Obtížnost stěn se pohybuje ve stupnici UIAA mezi 4 a 8. Mnohé cesty se stále lezou technicky po skobách. Pod stěnu se lze dostat slaněním (2x50 m nebo 4x25 m) od řetězu ve středu skalní stěny, nebo pěším sestupem zprava nejdříve pěšinkou přes soukromý pozemek a poté prudkou stezkou k řece. Výzbroj na lezení je potřeba jako na hory - helma, velký sortiment vklíněnců, karabiny, smyčky, hrudní a sedací úvazek, dvojité lano a lékárnička. Mohou se hodit i skoby a kladivo.
Pozor!
Řeka mění během pár hodin svoji hladinu až o metr kvůli nedaleké přečerpávací elektrárně. Nenechávat tedy na břehu žádné vybavení!
Kde se najíst a napít:
V okolí Mařenky není nikde pitná voda, proto je nutno si ji s sebou donést až pod stěnu. Nejbližší restaurace jsou v Krňanech (o víkendech trampský styl) a Třebsíně (klasická venkovská hospoda). Obě mají dobrou obsluhu a levné hospodské speciality.
 lezec visí ve skobách v cestě Odkaz velkého kormidelníka |
 |
 pod skalami projíždí parník z Prahy na Slapy |
 lezec odpočívá v cestě Hard rock |
