"Ve stínu“ těch nejznámějších, k nimž patří rokliny Slovenského ráje nebo Jánošíkovy diery, existuje ve slovenských horách řadu dalších, méně proslulých. Patří k nim například Prosiecká a Kvačianská dolina v Chočských vrších na rozhraní Liptova a Oravy.
Páté nejvyšší pohoří Slovenska
Chočské vrchy, páté nejvyšší pohoří Slovenska, tvoří přirozenou geografickou hranici mezi kulturně-historickými regiony Oravou a Liptovem. Řadí se k tzv. jaderným pohořím Západních Karpat, oproti ostatním však vykazuje řadu morfologických zvláštností.
Vápencová stavba a nerovnoměrný tektonický výzdvih z jižní "liptovské“ strany byly v minulosti hlavními příčinami vzniku nápadně odlišné říční sítě. Pramenné oblasti vodních toků směřujících na jih do Liptova se vlivem zpětné a hloubkové eroze v mnoha případech prokousaly až na severní "oravské“ úpatí a rozřízly celé horstvo hlubokými, úzkými dolinami na několik dílčích masívů.
Zvláštností Chočských vrchů je, že postrádají hlavní rozvodní hřbet a většina vodních toků jimi protéká skrz naskrz od severu k jihu přes hluboká vápencová údolí, z nichž mnohé mají charakter krasových kaňonů.
Nejpovedenější z nich je 3 km dlouhá Prosiecká dolina, kterou vyhloubil potok Prosečianka ve východní části pohoří mezi masívy Lomno (1278 m) a Prosečné (1372 m). Velmi podobná je sousední, zhruba 4 km dlouhá Kvačianská dolina, ležící na samém východním okraji Chočských vrchů při hranici se Západními Tatrami.
Dvojčata krasových soutěsek
Prosiecká a Kvačianská dolina mají mnoho společného. Obě byly s přilehlým okolím již v roce 1967 vyhlášeny za chráněná území. V současnosti mají statut národní přírodní rezervace, z čehož vyplývá i na Slovensku (tak jako u nás) nejvyšší stupeň ochrany.
Kromě neobyčejně pestrého krasového a kaňonovitého reliéfu se v rezervacích chrání především vegetace. Typická je inverze rostlin, kdy se na dně chladných, stinných a vlhkých kaňonů vyskytují druhy běžně rostoucí ve vysokých horských polohách – například hořec Clusiův, protěž alpská, astra alpská, zvonek malý, prvosenka holá, plamínek alpský, koniklec slovenský.
Naopak na sluncem vyhřátých výše položených skálách rostou teplomilné druhy, z nichž některé zde dokonce dosahují severní hranici svého geografického rozšíření.
Mezi typické teplomilné zástupce místní flóry patří rozchodník bílý, mléčník mandlolistý, čistec rovný, střevíčník pantoflíček).
Spojnice Liptova a Oravy
Obě doliny měly v minulosti také důležitý komunikační význam. Představovaly velmi komplikované, přitom však životně důležité spojnice Liptovské kotliny s obcemi Velké Borové, Malé Borové a Huty.
Tyto dědiny, ležící na severní straně Chočských vrchů a dnes logicky inklinující spíše k Oravě, odedávna patřily a dosud stále patří do Liptova.
Je téměř neuvěřitelné, že ještě docela nedávno, v druhé polovině 20. století, sloužila těmto obcím jako jediné spojení se světem dnes již nepoužívaná silnice nad Kvačianskou dolinou, vinoucí se pomocí ostrých zákrutů a příkrého stoupání nad krkolomnými svahy kaňonu.
Prosieckou dolinou vedla sezónní cesta pro koňské povozy svážející seno z krasových plání nad soutěskou.
Krasové kaňony Prosiecké a Kvačianské doliny lze pohodlně navštívit během jediného dne formou (polo)okružní trasy v délce zhruba 10 km. S ohledem na přítomnost technických pomůcek (žebříky a lana) je lepší, i když nikoli povinné, stoupat vzhůru Prosieckou dolinou a dolů se vracet Kvačianskou dolinou.
Spolehlivého a fundovaného průvodce představuje vedle modrých a červených turistických značek také trasa naučné stezky
Zajímavosti Prosiecké doliny Vyvieranisko – silná krasová vyvěračka nad kaňonem Vráta, kterou tryská dvěma mohutnými proudy celý potok z podzemí. Souvisí s podzemním jeskynním systémem, který však dosud nebyl objeven.
Prosiecká dolina
Červené piesky – západní, pravá větev doliny tvořená mohutným skalním kuloárem, který dostal jméno podle suťových nánosů načervenalé barvy. Ozdobou kuloáru, připomínající scenérii jakoby z Yosemitského národního parku, je 15 m vysoký vodopád – bohužel často vysychající.
Vyšný a Nižný Straz – nejužší partie východní levé větve Prosiecké doliny (Sokol) s žebříky a ocelovými lany a dobře vyvinutými obřími hrnci. Zajímavost představují příčné ocelové vzpěry mezi skalními stěnami, po nichž vedl v minulosti 30 m dlouhý most staré vozové cesty.
Vstup do Prosiecké doliny z jihu od vesnice Prosiek je vskutku impozantní. Potok Prosečianku naráz sevře zdaleka viditelné skalní hrdlo vápencových stěn, jež se k sobě přiblíží tak blízko, že nahoře vytvoří téměř uzavřenou klenbu.
Opravdu jeden z nejhezčích kaňonů Slovenska – divoký, nespoutaný a nenarušený žádnou cestou ani umělými technickými pomůckami.
Tento kaňonovitý vstup, nazvaný přiléhavě Vráta, je sice krátký, během jarního tání a po silných letních deštích se však suchou nohou projít nedá.
Zato následující část nazvaná Polhora je odlišná. Voda teče někde v podzemí, řečiště je vyschlé a údolní dno se rozšiřuje. Zalesněné svahy vysoké až 600 m s převažujícími porosty smrku zdobí bělostné skalní galerie.
Několik nápadnějších izolovaných skalisek s podobou postav a zvířat má dokonce vlastní názvy pojmenované lidovou fantazií.
Pochopitelně nechybí Jánošík, stejně jako ve Vrátné dolině je tady Ťava (Velbloud), dále Sova a Medveď. Skuteční živí medvědi se v okolních lesích vyskytují také.
|
Zajímavosti Kvačianské doliny Oblazy – překrásné místo známé zejména díky lidovým technickým stavbám. V polovině 19. století si tady od světa odříznuté obce Veľké Borové, Malé Borové a Huty vystavěly tři vodní mlýny a jednu pilu – katr. Nejvýše položený mlýn zničila povodeň roku 1913, ostatní dva se zachovaly a dnes představují významné památky slovenského lidového stavitelství. Horní Gejdošovský mlýn byl obýván až do roku 1974 a je docela dobře zachován, dolní Brunčiakovský mlýn, pustý od 50. let 20. století, průběžně opravují dobrovolní nadšenci. Zcela funkční a rekonstruovaný je vodní katr. |
Kvačianská dolina
Průchod Prosieckou dolinou ústí do mírně zvlněných luk krasové planiny Svoraď na severním úpatí Chočských vrchů.
Po nich vede skoro neznatelný rozvodní hřbet, z něhož odtékají vody přes obec Veľké Borové do sousední Kvačianské doliny.
Samotná Kvačianská dolina vzniká v překrásném místě zvaném Oblazy. Je to malá údolní plošina, kde se stýkají rokliny potoků Borovianka, Hutianka a Ráztoka.
Posledně jmenovaná je nejzajímavější – při jejím vyústění se naskýtá pohled na 7 m vysoký vodopád s dřevěným žebříkem. Bohužel, po většinu roku tudy teče jen velmi málo vody. Když však voda naopak teče, rokle je neprůchodná.
Pod Oblazy začíná vlastní, zhruba 2 km dlouhý kaňon Kvačianské doliny s vysokými skalními stěnami, peřejemi a vodopády. Na rozdíl od sousední Prosiecké doliny zde vodní tok nemizí v podzemí, což je dáno dolomitovým skalním podložím.
Úchvatnou skalní soutěskou však bohužel žádná schůdná cesta nevede a je nutné celý kaňon obcházet po méně záživné, dnes již dávno nepoužívané silnici Veľké Borové – Kvačany, vybudované v 50. letech 20. století. I to má však své kouzlo. Silnice se odvážně vine se ve svazích nad kaňonem a stoupá do nejvyššího místa na skalním žebru Roháč.
Od kamenného kříže z roku 1860, symbolizující cestovní útrapy někdejších projíždějících povozů, se otevírá úžasný pohled do skalních hlubin Kvačianské doliny. Jako na dlani je odtud z výšky okolo 100 m vidět stuha zpěněné vody, téměř kolmé vápencové stěny i koberec okolních lesů.
|
Může se hodit ITINERÁŘ TRASY JAK SE TAM DOSTAT |
