Většina lidí má favorita spojeného s dětstvím jako nedosažitelný sen, na který byl pořadník.
Fabrika vyráběla sedmdesát tisíc kol ročně, ale stát potřeboval cizí měnu, a tak se vyváželo a kvůli exportu jich na domácím trhu bylo málo. Milionté kolo bylo vyrobeno v roce 1978. Bylo to podpultové zboží, musel jste mít známého prodavače, aby vám řekl, kdy ta kola přijdou.
Měl jste jako dítě favorita?
Neměl, naši známého prodavače neměli. Rodiče ho nesehnali. Bylo to žádané, nedostatkové zboží. Navíc měl přidanou hodnotu, image kola vítězů.
Kde jste hledali kola na výstavu?
Výstava představí šedesát kol. Jsou popůjčovaná z celé republiky, máme tuším dvě desítky zapůjčitelů, je tu kolo zapůjčené z Německa, od našince, co tam žije. Všechno máme ze soukromých sbírek. Z našich sbírek jsou tu jen dvě kola a jeden dres. Celá výstava vznikla díky ochotě sběratelů zapůjčit nám svoje poklady.
Kde se vzala značka Favorit?
V Rokycanech byly dvě továrny na kola, které po válce znárodnili a spojili do jedné a přičlenili ji pod ČZ Strakonice. V Rokycanech se měla podle plánů vyrábět sportovní kola, protože v naší zemi žádný výrobce sportovních kol nebyl.
K čemu potřebovalo Československo sportovní kola?
Komunisté se chtěli prezentovat na Závodě míru, který měl spojovat hlavní města, a k tomu jsme potřebovali vlastní sportovní kola. A výroba byla přidělena do Rokycan, kde vznikl první prototyp. Závod míru byl velký fenomén, největší závod u nás, nejvýznamnější závod východního bloku. Byl to závod, který protínal Prahu, Berlín a Varšavu. Favorit vyráběl celé kolekce kol pro něj.
A jak vznikl samotný název?
Dlouho se vymýšlelo, jak by se měla značka jmenovat, původně se uvažovalo o názvu Borec, ale řediteli strakonické továrny panu Skalovi se to moc nelíbilo. A tak navrhl, aby se kola jmenovala stejně jako řetězy, které továrna vyráběla pod značkou Favorit. A od počátku 50. let je to Favorit.
Na výstavě jsou i předchůdci favoritů. Fascinuje mě, že ta kola vypadají od 30. let tak nějak stejně...
Kolo, tak jak ho známe dnes, bylo vynalezeno na konci 19. století a od počátku 20. století se to základní nemění. Když vidíte favorita z roku 1951 a roku 1991, tak se nejvíc změnilo logo.
Jak si Čechoslováci na favoritech vedli?
V roce 1964 v Tokiu vyhrál zlato Jiří Daler, bylo to ve stíhacím závodě jednotlivců. Jeho kolo nám tu samozřejmě nemůže chybět. Na olympiádu se vyráběla speciální série zlatých kol, ale právě to jeho se pozlatit nestihlo, tak bylo natřeno na modro. Ale on ho dodatečně pozlatil právě ziskem své medaile. Bylo to mimořádné – první Čech na českém kole vyhrál zlato, proto se tady s ním chlubíme. Je to jedno z kol, které máme ve sbírkách Národního technického muzea. Máme zapůjčenou i zlatou medaili, kterou se mu půjčovat nechtělo.
Čím jste ho přesvědčili?
Pan Daler přišel na vernisáž výstavy a když viděl, jaké mám pro ni prominentní místo, tak nám k ní nakonec půjčil ještě i dres a helmu.
Jezdili na favoritech jen naši závodníci?
Naše kola se dodávala i jiným týmům, Rusům, Polákům i dalším týmům. Našich kol si cenili i na Západě, bylo podstatně dražší než tady.
Máte mezi favority nějakého oblíbence?
Těžko vybírat, mám tu kola většiny úspěšných závodníků, mistrů světa, kola ze Závodu míru. Moje srdeční záležitost je kolo bratří Pospíšilů. Bratři Pospíšilové byl nepřekonatelný fenomén, vyhráli mistrovství světa v kolové – sálovém fotbalu na kolech – dvacetkrát, naposledy když bylo tomu staršímu tuším šestačtyřicet.
Jak se liší kolo na kolovou?
Liší se velmi, má jinou stavbu rámu, geometrii, a hlavně je podstatně bytelnější. To kolo musí hodně vydržet, tříská se s ním o zem. Koneckonců míč na kolovou váží 600 gramů a je naplněný srnčími chlupy. Stačí se na to kolo podívat a každému je jasné, že něco vydrží, že už má něco za sebou.
Otřískaná je většina kol na výstavě.
Je to jeden ze záměrů naší výstavy, máme tu kola otřískaná a použitá, v původním stavu. Mohli jsme sehnat hezčí kola, ale chtěli jsme, aby to všechno byla kola autentická, originály v původním stavu.
Vyráběly se i další speciály?
Samozřejmě, nemusíme od kolové chodit daleko, vyráběla se i kola na krasojízdu. A naše reprezentantky na nich vyhrály opakovaně mistrovství světa.
Celé kolo se vyrábělo v Československu?
Běžné série kompletně u nás, občas, když se něco nestíhalo vyrábět, tak se třeba středy kol dovezly z NDR a my tam zase posílali přehazovačky. Ale jinak to byla domácí výroba.
Platí to i pro závodní kola?
Ta měla několik kategorií, několik stupňů, tam už se to doplňovalo komponenty ze Západu. Lepší favority měly dovezenou přehazovačku a ty nejlepší, superspeciály pro reprezentanty, měly dovezené třeba i rámy a osazení Campagnolo.
Na kolik vyšlo takové kolo?
Tehdy na 24 tisíc korun, přepočteno na dnešní asi čtvrt milionu korun. S favoritem je spojen i příběh Róberta Hutyry, který i s kolem emigroval do Rakouska. Byl to úspěšný slovenský cyklista, mistr republiky, kterému sebrali pas a on se rozhodl emigrovat. Na několikátý pokus se mu podařilo postavit balon. Do něj dal ženu a dvě děti a na koš pověsil svého závodního favorita. Podle kolegů je to největší pocta, kterou kdy kolu někdo udělal. O úspěšném útěku se na Západě hodně mluvilo i psalo.
Jak skončila výroba?
V 90. letech neúspěšnou privatizací. Dnes má Favorit, jak to říct, dva nové životy. Značku koupil soukromník a opět kola vyrábí. Nebyl to jediný pokus, nadšenci z komponentů ze starých kol vyráběli, vlastně recyklovali stará kola na městská kola. Byla dělaná pro frajery, pocta staré značce.
