Zvoníkem v katedrále Svatého Víta

aktualizováno 
-
Každý týden v neděli ráno před mší a pak v poledne a o velkých svátcích se vytrvale rozeznívají zvony chrámu Svatého Víta na Pražském hradě. Pojďme nahlédnout do útrob jižní věže katedrály, kam každý týden přichází zcela dobrovolně a neorganizovaně různorodá skupina mužů a žen, aby rozhýbávala zvony způsobem tak prostým, jak se to dělalo po dlouhá staletí.

Slyšíte ten neobvyklý koncert? To nejprve "Josífek" jasným tónem ohlašuje poslední minutu před polednem. V okamžiku kdy umlká, přesně v pravé poledne, se rozeznívá větší Jan Křtitel. Po chvilce se přidává temnější hlas Václava a konečně zaduní šestnáctapůltunový kolos, Zikmund. "Proč to děláme? Těžko se to vysvětluje," říká hlavní zvoník od Svatého Víta Tomáš Stařecký. Není to koníček ani povinnost, natož sport a velmi často ani věc víry v Boha, je to poslání. Předáváme si tu štafetu dál a dál. Jedni po čase končí, ale přicházejí další," dodává muž, který sem chodí už dvacet let a je jakýmsi duchovním tahounem mezi zvoníky. Cesta katedrálou do zvonice, kterou chrám promlouvá ku Praze, je cestou časem nazpět, tak závratně rychlou, až se z toho hlava může zatočit. Přitom je to tak prosté. Stačí překročit práh katedrály a divný svět lomozů a zmatků se za vámi náhle zavírá. Zhluboka se nadýchnete a postojíte. Váš zrak přeletí dlouhou a vysokou chrámovou loď až k oltáři. Cítíte tu tíhu věků a velkých událostí? Stojíte přeci na jednom z nejposvátnějších míst této země. Ještě chviličku pobýt v koutě nebo za sloupem, nerušit modlící se. Ke vstupu do zvonice je kousek. Dáte se potichu vpravo podél zdi a asi v polovině chrámové lodi jste tam. Za těmi nenápadnými dřevěnými dveřmi je normálním smrtelníkům nepřístupný svět zvonů, které týden co týden nehybně čekají na své zvoníky. V neděli před polednem je možná zahlédnete, jak postávají přede dveřmi. Nejstaršímu bude přes šedesát a těm nejmladším pouhých patnáct. Nebude na nich nic zvláštního. A přesto se ta parta stane na pár minut středem země a její kultury. Jeden z nich odemkne dveře, cesta vzhůru se otevře. Vyšlapat svižně na dvě stě schodů ke zvonům dá zabrat. Úzká příkrá chodbička šplhá ve spirále jako nekonečný šnek. Nejprve je tu patro se Zikmundem, ale nechme si ho až nakonec, jako třešinku na dortu. Pojďme ještě výš, tam kde jsou zbylé zvony. "Josífek" vedle ostatních vypadá jak nemluvně, ale věřte, že i on váží pořádných 160 kilogramů. Byl ulit v roce 1602, nejpozději ze všech zvonů katedrály. Jeho bratři se o kus vedle vznášejí jak Goliášové - Jan Křtitel (tři a půl tuny, z roku 1546) a Václav (čtyři a půl tuny, z roku 1542). Do roku 1916 tu visel ještě Dominik, Maria a Ježíš, ale potkal je smutný válečný osud mnoha zvonů, jež vojna přetavila ve zbraně. Tomáš Stařecký, milovník zvonů, ale také hvězd (šéf astronomického časopisu Říše hvězd), doufá, že zbylé zvony budou jednou doplněny a Praha bude mít vedle Lorety další výjimečnou zvonohru. Ale honem zase dolů za Zikmundem, obrem, který v roce 1548 ulil zvonař Tomáš Jaroš. Je velkolepý. Ještě větší, než si umíte představit. Vysoký přes dva metry a jen jeho srdce váží tři čtvrtě tuny. Když v horním patře začne bít "Josífek", čekají už tady v dolní zvonici kolem Zikmunda ohražené kovovým zábradlím u provazů čtyři zvoníci. Jednu ruku zdviženou vzhůru k velkém uzlu na laně. Tomáš, jako pátý, stojí uprostřed přímo ve zvonu, připraven dát pokyn ke startu a současně ulehčit práci rozkývat srdce i zvon. "Nemusíš být silák, musíš mít hlavně grif," říká Tomáš. "Je to souhra všech. Někdy jsme zvonili i ve trojici, ale to je absolutní hranice. Ve dvou se Zikmund uzvonit nedá." Štíhlý Ondra u jednoho z provazů má kolem šedesáti kil, dívka v modrých šatech vedle něj možná padesát. "Teď!" Tomáš vykývne zvon, pak vší silou postrčí Zikmundovo srdce a vyskočí ven. Ondra a "modrá" dívka vedle něj naplno zabírají, pak nechávají lano klouzat mezi prsty, aby mohla táhnout dvojice proti nim na druhé straně. Ještě jednou a ještě... Je nekonečné ticho, než se to stane. Jestliže "Josífek" zvoní zvesela, Jan Křtitel jasně a Václav hlouběji, pak Zikmund zaduní a potom hřmí stále mohutněji až rozechvívá poslední kouty katedrály i vašeho "já". Někteří kolem otvírají ústa jako dělostřelci při odpálení salvy - tak se to prý má dělat, aby člověk neohluchl. Tomáš střídá u provazu "modrou" dívku, mohutně, ladně zatáhne lano až k zemi - sám Harapes nebo Baryšnikov by mu záviděli ten umělecký výkon - hluboce se ukloní zvonu, který se blýská pod paprsky slunce pronikajícího oknem jižní věže. Zvoníci si dávají pokyny a postupně se střídají, dohromady osm, deset lidí. "Modrá" dívka je už zase u provazu, utírá si zpocené čelo. Teď zabrat a pustit a znovu, ještě hlouběji. I dvě minuty dají tomu, kdo se teprve učí, do těla. Druhý den pak ze Zikmunda bolí každý sval. Zvoní se asi deset minut, pak Tomáš dává pokyn - Dost! Zvoníci náhle dělají pravý opak toho, co před chvílí, brzdí zvon, jehož setrvačnost připomíná rozjetou lokomotivu. Dvojice visí ve vzduchu na provazech, Zikmund je zvedá jako pírka. Ale nakonec přeci jen umdlévá, až Tomáš s dalším mužem skočí dovnitř ještě rozkývaného zvonu a chytají do náručí a zastavují jeho mohutné srdce. Pohyb se zastaví, ale Zikmund stále ještě duní. Zvoníci potichu vstupují do jeho nitra vypadají jak tajemné bratrstvo při přísaze - a nehybně poslouchají jak zvon nekonečně dlouho doznívá. Zlehka se konečky prstů dotknete jeho povrchu, cítíte jak rezonuje, chvěje se a dýchá. "Ta výjimečnost okamžiku je taková, že lidé, kteří jsou poprvé ve zvonici, se někdy rozbrečí, nebo dlouho mlčí, něco zvláštního jim to připomene," vypráví Tomáš. "Jeden děda mi tu nahoře líbal ruce a říkal, víte pane, že za sedmdesát let života jsem nic lepšího nezažil?"

Autor:

Nejčtenější

V Africe vyfotili vzácného černého levharta. Prvního po 110 letech

Britský fotograf Will Burrard-Lucas zachytil v keňském parku Laikipia...

Britskému fotografovi Willu Burrardovi - Lucasovi se v Africe povedl náramný kousek. Podařilo se mu vyfotit vzácného...

Byl to asi nejhorší James Bond, přesto naučil turisty lyžovat v Mürrenu

Díky za všechno, Mr. Bond.

Možná by se měl tento slavný snímek jmenovat spíše Ve službách švýcarskému turismu, než Jejímu Veličenstvu, neboť agent...

Slavný cestovatel Miroslav Zikmund slaví sto let, svůj věk bere jako dar

Miroslav Zikmund

Při dvou cestách projel Miroslav Zikmund Asii, Afriku i Ameriku. Je absolutní systematik, jeho život má pevně daný...

KVÍZ: Lidé pro ně i umírají. Jak dobře znáte státní vlajky?

Víte, který stát má na své vlajce kalašnikov?

Jsou jedním z nejvýraznějších symbolů každého státu. Některé vlajky pozná na první pohled téměř každý, jiné se dají...

Varhánky i v poledne? Víme, kde v Kitzbühelu hledat nejlepší trasy

Alpské kouzlo sjezdovek v rakouském Kitzbühelu

Kitzbühel, to není jen Hahnenkamm, na kterém se jezdí slavný sjezd, ale také pestrý výběr z 230 kilometrů sjezdovek....

Další z rubriky

Karneval Viareggio. Podívejte se na slavnou masopustní veselici v Itálii

Karneval v italském městečku Viareggio (2017)

Karneval v přímořském městečku Viareggio patří k nejznámějším masopustním veselicím v Evropě. S historií od roku 1873 a...

KVÍZ: Lidé pro ně i umírají. Jak dobře znáte státní vlajky?

Víte, který stát má na své vlajce kalašnikov?

Jsou jedním z nejvýraznějších symbolů každého státu. Některé vlajky pozná na první pohled téměř každý, jiné se dají...

OBRAZEM: Noční můra pro vegetariány. Řezníkův hotel je poctou klobásám

Tady najdete klobásy úplně všude. Na zdích, polštářích, visí tu i ze stropu....

Tady najdete klobásy úplně všude. Na zdích, polštářích, visí tu i ze stropu. Dokonce i mýdlo má tvar klobásy. Německý...

Najdete na iDNES.cz