Protože se chtěl vyhnout dlouhému pobytu v letadle, letěl s několika nízkonákladovými společnostmi na krátké vzdálenosti. Z Budapešti se vydal do Atén vychutnat si antické Řecko, odtud pak do Singapuru, který ho uchvátil svojí moderností a množstvím zeleně.
V Austrálii zakotvil na šest měsíců na ostrově, který se nachází za nejsevernějším bodem červeného kontinentu, kde si mimo jiné zkusil i život u domorodců. Později pak musel kvůli epidemii zůstat na farmě ve státu Queensland. V současné době žije v liduprázdné západní části Austrálie. O svém pobytu hovořil v rozhovoru pro magazín brainee.sk.
Procestoval jsi značný kus Austrálie, kde byla tvoje první zastávka?
Zajímají mě hlavně odlehlá a zachovalá města, takže mojí první destinací bylo město Darwin v severním teritoriu. Na letišti mě vyzvedla moje hostitelka, která mě hned pozvala na barbecue party. Australané mají ve zvyku pořádat barbecue skoro při každé příležitosti, proto nebylo překvapením, že jsem se toho zúčastnil hned první den. Darwin mě zaujal svoji jedinečností – odlehlé písčité pláže, kde je člověk často jenom sám, početná skupina Austrálců, tedy původních obyvatel Austrálie. A také fauna a flóra, před kterou je třeba mít respekt. Město je domovem mořských krokodýlů a nejvíce jedovatých medúz na světě.
 |
Jak byla další zastávka?
Potom jsem se přesunul do města Cairns na východním pobřeží, které je jednou z top turistických destinací v Austrálii. Město je jedinečné svojí polohou. Na východ od něj se nachází Velký bariérový útes, na západ pak nejstarší pralesy světa, které jsou v seznamu UNESCO. A na jih pak vede nekonečná dálnice s obrovskou spoustou možností na poznávání krajiny protinožců. Ale moje cesty vedly na sever, přesněji až na nejsevernější bod celého kontinentu. Na místo, o kterém jsem ani nevěděl, že existuje. Jde o tropický ostrov nedaleko Papui Nové Guiney s názvem Thursday Island.
Máš víza work and holiday. Našel sis nějakou práci?
Po zhruba třech týdnech hledání práce v Cairns se mi podařilo ji najít právě na ostrově Thursday Island. Představa života na odlehlém tropickém ostrově obklopeném Velkým bariérovým útesem mě opravdu hodně lákala. Při první příležitosti jsem nasedl do malého letadla, které létá mezi Cairns a Horn Island. Odtud jsem se trajektem dostal na ostrov, který se mi stal na dalších šest měsíců domovem. A dodnes si uvědomuji, že lepší začátek v Austrálii jsem si ani nemohl představit.
Dostal ses i do kontaktu s původními obyvateli?
Právě na ostrově Thursday Island sem zažil fascinující ostrovní kulturu těchto obyvatel, kteří se desítky tisíc let živí tradičním rybolovem. Měl jsem možnost s nimi plout na otevřené moře na lov. V Austrálii jsou dvě skupiny původních obyvatel: Austrálci z kontinentu a Torres Strait Islanders (Ostrované, obyvatelé Torresského průlivu, pozn. red.). Za šest měsíců jsem zažil dva festivaly, které oslavují kultury původních obyvatel Austrálie. Festivaly jsou natolik populární, že sem cestují Austrálci dokonce i ze vzdálené západní a centrální Austrálie. Měl jsem to štěstí, že jsem si vyzkoušel život po boku původních obyvatel při více příležitostech.
Co tě na červeném kontinentě nejvíce fascinuje?
Jeho unikátnost a původní kultura Austrálců a obyvatel Torresského průlivu. Ale i novodobá historie Austrálie. I přes kolonizaci a stovky let utlačování původních obyvatel to směřuje k harmonii a lepší budoucnosti pro všechny. Některá území se postupně vracejí původním obyvatelům. A líbí se mi i jedinečnost fauny a flóry. Zvířata jako klokani, koalové a hlavně kasuáři, kteří vypadají jako dinosauři. A také rozsáhlá zachovaná území, které jsou na rozdíl od těch našich ukázkovými národními parky.
V čem se liší?
Národní parky v Austrálii slouží pro rekreaci. Jsou to rozsáhlá chráněná území, kde se netěží, neloví a nijak nezasahuje. Člověk při procházce lesem nenarazí na žádné vykácené holiny, neslyší žádné výstřely ani motorové pily. Přesně tak, jak by to mělo být všude. Lidé z celého světa navštěvují tato místa právě pro jejich unikátnost. Prospěch z toho mají celé regiony. Hlavní rozdíl je v tom, že národní parky tu spravuje ministerstvo životního prostředí za účelem ochrany a rozvoje turismu v regionech. A ne kvůli lesnímu hospodářství, jehož hlavním cílem je zisk, jak je tomu u nás. Na to tu jsou vyhrazená území pro výsadbu a následnou těžbu. A tato území jsou přesně definována. Toho rozdílu si lehce všimnete, stačí se jen projít po daném místě a pocítit tu přirozenost, evoluci v přímém přenosu.
V čem jsou Australané jiní než my?
Australané žijí ležérním stylem životem. Dalo by se říct, že se méně starají a více žijí. Jsou velmi přátelští, nápomocní a pohostinní. Uvedu vám příklad. Hned od začátku pandemie tu platila přísná opatření, rázně to zastavilo moje toulání po Austrálii. Nedalo se nic jiného dělat, než se na jistý čas usadit. Výměnou za výpomoc na pozemku u města Mackay ve státě Queensland se mi podařilo najít ubytování na farmě s cukrovou třtinou. Poskytli mi tam domov na pár měsíců během vrcholu pandemie. Jediné, o co mě prosili, bylo, abych občas posekal trávu a postaral se o pět psů a jednu kočku, což jsem dělal rád. Nic za to ode mě nechtěli. Bylo to pro mě příjemné překvapení. Nestává se mi totiž často, že by si někdo během celosvětové pandemie pozval cizince k sobě a nechal ho parkovat na svém pozemku v dodávce.
Život na cestách v karavanech, obytných autech a v dodávkách je v Austrálii velmi populární.
Proč právě bydlení v dodávce?
Život na cestách v karavanech, obytných autech a v dodávkách je tu velmi populární. Když jsem sem přijel, přemýšlel jsem, jak co nejlépe využít čas u protinožců, abych toho navštívil co nejvíc. A nechal jsem se inspirovat právě tímto životním stylem. Bez vlastního auta se v Austrálii stejně daleko nedostanete. Meziměstské spoje jsou tu kvůli velkým vzdálenostem velmi omezené. Dalším podstatným motivem bylo to, že ubytování v Austrálii je dost drahé. Život v dodávce mi nejen umožní projet víc měst, ale poskytne mi i víc času, protože s malými náklady na život si můžu dovolit strávit delší čas na cestách.
Jaký je život v dodávce?
Ze začátku mě život v malé dodávce (Ford Transit) trochu děsil, nevěděl jsem, jak budu v tak malém prostoru fungovat víc než rok. Po pár dnech se mi to začalo neskutečně líbit. Ta harmonie s přírodou, svoboda, že si můžu jet, kam se mi zachce. Stačí jen ukázat prstem na mapě, nastartovat a jede se. Doslova.
Je opravdu všechno tak ideální?
Samozřejmě to má i své nevýhody. Každodenní sprcha byla raritou, člověk si myslí, že Austrálie je obklopená oceány, a že možnosti ke koupání jsou velké, nesmíte ale zapomenout na největší krokodýly světa v mořích a ústích řek a také na jedovaté medúzy. Navíc ve státě Queenslad je zakázané přespávání v autě mimo zóny, které jsou k tomu určené, za to se tady platí pořádné pokuty. Většinou jsem parkoval inkognito na ulici mezi ostatními auty. Moje dodávka naštěstí nevypadala tak, že v ní někdo přespává.
Za rok a půl jsem v dodávce ujel dvacet pět tisíc kilometrů, nejdříve podél celého východního pobřeží Austrálie. Potom přes Australské Alpy do Melbourne, následně trajektem do Tasmánie, kde jsem strávil necelé dva měsíce, a nakonec podél pobřeží do Jižní Austrálie až na hranici se Západní Austrálií, kde momentálně pracuji. Poslední úsek byl nejdelší v krátkém časovém horizontu, protože jsem si musel vyřídit výjimku na přechod přes hranice a následně jet přímo do karantény jen se zastávkami na benzín a jídlo.
Proč tak narychlo?
Všechno se to odehrálo dost nečekaně. Měl jsem perfektní pracovní nabídku v jednom motorestu u dálnice v oblasti Nullarbor v Jižní Austrálii. Zrovna jsem dával dohromady auto a připravoval se na dlouhou cestu, když v Melbourne vypukla pandemie. A jak bývá zvykem, když najednou propukne v nějakém státě pandemie, okolní státy uzavřou hranice, aby zabránily volnému pohybu osob.
A tak jsem kvůli jednomu dni zůstal trčet před hranicemi. Začal jsem vyřizovat papíry s úřady a policií. Nechtěl jsem, aby mi práci někdo vyfoukl, a tak jsem tři dny od rána do večera strávil na telefonu a zkoušel si zařídit výjimku. A protože jsem měl dohodnutou dlouhodobou práci a můj budoucí zaměstnavatel byl natolik ochotný, že mi pomohl s potřebnými doklady, tak mi Jižní Austrálie udělila po třech dnech výjimku na přesun přes hranice, jako osobě, která cestuje kvůli práci. Dokonce se mi podařilo zařídit si karanténu v městě, kde momentálně pracuji, takže jsem nemusel jít do extrémně drahé státní karantény. Konec dobrý, všechno dobré. Nakonec mi po těch stovkách až tisících kilometrů nachozených po Tasmánii ty dva týdny na pokoji přišly vhod.
Je oblast, kde se momentálně nacházíš, opravdu liduprázdná? Nechybějí ti lidé?
Pro představu, jak je toto místo odlehlé. Koncem padesátých a šedesátých let tu britská vláda po dohodě s australskou vládou testovala nukleární bomby. Když tu stojíte na mořských útesech, je to, jako byste byli na konci světa. Jsou tu stovky kilometrů dlouhé mořské útesy a vyprahlá poušť bez kopců všude, kam jen lidské oko dohlédne. Není to sice místo, kde bych chtěl strávit celý život, ale momentálně mi to vyhovuje. Ve volném čase můžu pracovat na svých videích a vydělávat dobré peníze.
Čím se východní pobřeží liší od toho západního?
Tady, kde se momentálně nacházím, mi to přijde víc jako pravá Austrálie, respektive je to blíž k představě většiny lidí o Austrálii, o typické australské fauně a flóře, včetně hadů a pavouků.
Jak zvládáš škorpiony a nebezpečná zvířata?
O škorpionech toho budu zřejmě vědět víc za pár měsíců (smích). Nachodil jsem tisíce kilometrů po nejrůznějších terénech Austrálie, a to se neobejde bez zajímavých setkání. Z těch šokujících mám živě v paměti jenom jedno. Šel jsem přes tropický dešťový prales směrem k odlehlým vodopádům Windin Falls ve státě Queensland, když se najednou vedle mě pohnulo něco většího. Otočil jsem hlavu a vedle mě byl obrovský černý had, který vypadal jako kobra. Byl to obrovský šok, protože jsem si ho vůbec nevšiml a nevěděl jsem, jaký had to byl. Naštěstí se odplazil svojí cestou. Až později jsem zjistil, že jde o velmi jedovatého hada, který je ovšem velmi plachý. Ale jinak jsem tady viděl tucty hadů.
Jedinečné setkání bylo také s třímetrovou krajtou. A co se týká pavouků, měl jsem jednou v autě i australskou černou vdovu. Zalezla za listy a od té doby jsem jí neviděl. Je možné, že ještě teď žije v dodávce. Možná je to takový bonus pro dalšího majitele.
V Austrálii prožijete evoluci přírody v přímém přenosu.
Nedávno vypukly v Austrálii velké požáry. Jak se příroda vzpamatovává?
Austrálie je plná extrémů. Loňské požáry patřily k největším v historii země, tuto sezonu tu zase byly jedny z největších záplav za poslední století. Všem těmto nástrahám jsem se nějakým zázrakem vyhnul. Během požárů jsem byl v tropických částech na severu Austrálie. Když Sydney a východní pobřeží postihly záplavy, byl jsem už pár týdnů pryč. Požáry k Austrálii patří. Dokonce existují stromy, které je k přežití potřebují. Ty poslední požáry byly sice extrémní, ale příroda a život si vždy najde cestu.
Už ses naučil surfovat?
Nenaučil, jen jsem to vyzkoušel a bylo to většinou o padání a ne o surfování. Je to o dost těžší, než jak to vypadá.
