Offroad, nebo obytná dodávka? To je před cestou na Island otázka číslo jedna. Buď vyrazíte osobním automobilem po takzvané Ring Road, silnici číslo 1, která vede po obvodu ostrova, nebo sednete do terénního vozu a vaším cílem budou především hory, takzvané Highlands.
Offroad jako takový je na Islandu zakázaný, ale zdejší horské cesty (F-roads) často nabízejí zážitky mnohem silnější než kdejaké offroadparky.
Naším prvotním cílem byl právě malý teréňák. Při procházení nabídky autopůjčoven jsme ale narazily na obytné dodávky a plány se změnily. I proto, že na první návštěvě Islandu je lepší nasát od všeho něco a nebýt jen v horské pustině.
V našem termínu však byla k dispozici pouze jedna dodávka raného roku výroby, pochybné výbavy a podezřele nízké ceny. No co, tak to bereme! Půjčovna s příhodným názvem Wild Campers nám však neodpovídá na dotazy a nezvedá telefony.
 |
Pak narážíme na všechny ty negativní recenze a dozvídáme se, že agentura, přes kterou jsme auto zamluvily, s půjčovnou mezitím kvůli špatným zkušenostem rozvázala smlouvu. A to je něco, co tři dny před odletem nechcete zjistit...
Tulení na pláži
Jsme v Keflavíku, sedíme v úplně jiné dodávce před půjčovnou CampEasy a sledujeme povinné video, jak vyměnit kolo a co dělat, když přijde orkán. Prší, ale to nevadí, protože nakonec všechno klaplo. Anabáze s poslední volnou dodávkou na Islandu, platbami do zahraničí, zablokovanou kreditkou a psychosomaticky vyvolanými příznaky covidu vás ušetřím.
Sever slibuje slunečné počasí, takže hned za Reykjavíkem najíždíme na silnici 54, panoramatickou trasu po poloostrově Snæfellsnes se stejnojmenným národním parkem. Hned první zastávka je na „tulení“ pláži Ytri Tunga. K oplácaným mořským pohodářům se musíme brodit ledovou lagunou, ale stojí to za to – můžeme je pozorovat z (téměř) bezprostřední blízkosti.
Naopak u hory Kirkjufell na severním pobřeží poloostrova jen zastavujeme „na fotku“. Na sopečnou homoli s vodopádem v popředí je ale neskutečný pohled. A nejen proto, že si zahrála v seriálu Hra o trůny – je jedním ze symbolů islandské krajiny.
Tyto výhledy trošku nepatřičně navnadí před poněkud nezáživným úsekem na severozápadě, který končí až po třech hodinách jízdy, na úpatí hor před fjordem Eyjafjörður.
Ryba ve vodě
U fjordu je naší zastávkou kemp v Akureyri, druhém největším městě Islandu. Odtud vyrážíme na další turistickou atrakci – pozorování velryb v Húsavíku. Slib pětadevadesátiprocentní šance spatřit mořské kolosy bereme s rezervou a alespoň vybíráme společnost North Sailing s přístupem „Meet Us Don’t Eat Us“, tedy nepodporující lov velryb.
Žádné skoky třicetimetrových plejtváků nespatříme, ale přijde nás pozdravit početná skupina kosatek, což za tři hodiny mírné nevolnosti na škuneru nakonec stojí. Po mrazivém „vylodění“ nás ale nejvíce láká čudlík s nápisem Webasto v naší dodávce a vyhřívaná sedadla…
Po rozmrznutí pokračujeme jihovýchodním směrem – k Vodopádu bohů Goðafoss, který svoje jméno rozhodně nezapře, a malebnému jezeru Mývatn rozprostírajícímu se v měsíční krajině zdrsněné sopečnou činností.
Nedaleko od sebe tu leží živoucí (a páchnoucí) geotermální pole s jezírky vroucí vody a sirnatého bahna a moderní termální lázně s modrou minerální vodou, v níž vydržíte dlouhé hodiny – a to rozhodně nejen díky baru, umístěnému přímo v laguně, ale i výhledům do černé sopečné pouště.
Cestu ukáže počasí
Island je, co se týče počasí, nevyzpytatelný. Zatímco skoro celým severem nás provází střídavé sluníčko, mírný větřík se hned na silnici 93 do barevného přístavního městečka Seyðisfjörður mění na vítr o rychlosti 20 km/h.
Cesta sem vede přes horský pas s krásnými výhledy i zatáčkami, které si v dodávce opravdu neužijete. Už zcela chápeme varování z půjčovny, že ve zdejším větru musíme dveře auta při otevírání držet vší silou, na noc v kempu parkovat zásadně po větru a při jízdě dávat pozor na padající kamení. No dobře. Pravidla se snažíme dodržovat, ale vítr je silnější. Na jihu ostrova se spojují dvě tlakové níže a vzniklý vichr zcela ochromuje provoz.
Policie nás vrací 30 kilometrů zpátky do nejbližšího města. Potkáváme slečny s obytňákem, kterým padající kamení na cestě před námi vysklilo obě postranní okna, pomyslně děkujeme za včasnou uzavírku silnice a večer trávíme ve stísněném prostoru našeho Nissanu NV200 a čekáme na polární záři.
Ta se nakonec – jako odměna za nepříjemnosti na cestě – o půlnoci objevuje. Je dokonale jasno, na nebi svítí spousta hvězd a je skoro bezvětří. Tohle je Island.
Přelidněný okruh
Poslední úsek naší cesty vede jihem přes město Vík i Mýrdal, národní park Skaftafell a ledovcovou lagunu Jökulsárlón. Neskutečné vodní dílo ledovce Eyjafjallajökull je slovy nepopsatelné, zvlášť když během minuty zmizí všechna mlha a objeví se duha.
Bez spousty turistů by působilo ještě impozantněji, ale člověk nemůže nadávat, když je jedním z nich. Stačí nám ale lagunu tiše pozorovat, výletu na lodi mezi kry ani s mačkami po ledovci netřeba. Čím jsme blíže Reykjavíku, respektive tzv. Zlatému okruhu, tím je turistů samozřejmě více.
Zlatý okruh je možností, jak spatřit esenci Islandu třeba i během jednoho dne. Třísetkilometrová trasa nabídne vše: Národní park Þingvellir, kde vznikl první parlament na světě a kde skálu viditelně trhají tektonické desky. Geotermální oblast Geysir, která dala jméno všem gejzírům světa. Kaskádový vodopád Gullfoss. Kráterové jezero Kerid.
Je toho tolik, že je těžké udržet pozornost, když jste po cestě kolem celého ostrova už trošku „zmlsaní“. Gejzír Strokkur jsem prostě čekala impozantnější a trávu zelenější. Ale to je i tím, že si přírodu radši užívám bez lidí a člověk prostě někdy musí udělat kompromis…
Tři auta = provoz
Říká se, že řízení auta na Islandu je náročné. Tady na severu dokáže řidiče překvapit hlavně počasí, na které jsme však měly štěstí (dva dny po našem odjezdu na konci září přišla dvoudenní sněhová bouře).
Provoz je tu ovšem tak řídký, že už setkání tří aut na křižovatce jsme označovaly termínem dopravní kolaps. Pozor je třeba si dát snad jen na striktně dodržovanou nejvyšší povolenou rychlost 90 km/h a jednosměrné mosty, na kterých dává přednost patrně ten, který první zabliká. Zvláštní systém, ale funguje.
A pokud přece jen nastane situace, kterou bude potřeba „rozdýchat“, s jistotou se o to postarají jedny z geotermálních lázní. Jsou všude po cestě...
Z nabídky autopůjčovenBěžné řetězce autopůjčoven nabízejí kromě klasických osobáků i širokou paletu terénních vozů. Oblíbeným autem je tu Dacia Duster (od 10 tisíc Kč/týden) i jinde nedostatkový nový Suzuki Jimny (od 15 tisíc Kč/týden). Třeba Land Rover Discovery stojí od 44 tisíc Kč/týden. Speciální autopůjčovny nabízejí obytné dodávky (CampEasy, Lava, Happy Campers, KÚKÚ Campers a další) nebo obytné čistokrevné offroady (ISAK.is). Náš naftový Nissan NV200 vyšel na 19 tisíc Kč/týden (mimo sezonu 15 tisíc Kč/týden), půjčovna však nabízela třeba i VW Transporter v úpravě 4x4 se zvýšeným šasi vhodný i na „F-roads“.  Některé půjčovny poskytují speciální služby: non-stop předání s vyzvednutím na letišti (Lava) či stálou asistenci na telefonu a online podporu přes chat v palubním tabletu (CampEasy) nebo zapůjčení turistického vybavení a oblečení, ale třeba i kytary (CampEasy, KÚKÚ Campers). Pohonné hmoty jsou na Islandu dražší kvůli vysoké spotřební dani. Litr benzinu stojí 42–44,50 Kč, nafty 39–42 Kč. Od půjčovny jsme dostaly kartičku na slevu na palivo tři islandské koruny na litr (50 haléřů). |
