Kilometrový výstup vzhůru na nejbližší ledovec od Ženevy a Lausanne začíná velkou čtyřjazyčnou varovnou cedulí, kterou nelze přehlédnout.
"Toto je velmi obtížná cesta. Doporučuje se horolezecká helma, nutností jsou horolezecké úvazky a speciální ferratové jištění. Výstup vyžaduje opatrnost a doporučuje se jít s průvodcem," říká cedule o túře na "Kamzičí hlavu".
V krajině břišní se to nějak divně zhoupne. Kamzičí hlava není vidět. Prý je někde daleko nahoře za skalním převisem, který laikovi připadá jako smrtící stěna Eigeru.
Tak, utáhnout řemeny na kletru, posunout úvazky. A nakonec to hlavní, zkontrolovat dvojité ferratové jištění. Poslední pohled dolů do údolí Les Diablerets. Fouká dost silný vítr a na nebi se honí temné mraky. Čas na výstup není ideální. Ale ještě se to dá zkusit. V krajině břišní se to zhoupne podruhé.
Několik desítek metrů a úzká pěšinka za cedulí se ještě zužuje. Po dalších pár metrech stezka přestává být stezkou, ale úzkou římsou vetnutou do skály. Zatím vodorovnou. Propast pod nohama se rychle zvětšuje. Tělo se instinktivně tlačí na stěnu. To je ten pravý čas začít se jistit.
Jistota s jištěním?
Silné ocelové lano, zakotvené skobami do skály v pravidelných dvoumetrových intervalech, jasně říká, k čemu je určeno. Právě v něm, v kramlích a kovových stupech zatlučených do stěny spočívá úžasný vynález Ferraty - umožňuje i normálnímu zdatnému turistovi, který nemá ani páru o lezení, aby šplhal tam, kam se normálně odváží jen opravdoví horolezci.
Věcí neznalý návštěvník ještě netuší, že na příští dvě hodiny se neosobní, chladný svazek oceli stane tím nejvěrnějším druhem a spojencem při výstupu. Pochopitelně spolu s ferratovým jištěním - expanzní smyčkou neboli tlumičem pádové energie - horolezeckým lanem protaženým skrz titanovou osmičku. Na obou koncích lana jsou pak karabiny, jež se zacvakávají na lano ocelové. Toto jednoduché zařízení prý zabrání tomu, aby se horolezec amatér nezřítil do propasti.
A proč karabiny dvě? Když se jedna nepodaří cvaknout na ocelové lano a nohy v ten okamžik ztratí oporu, zbude alespoň ta druhá. V krajině břišní se to zhoupne potřetí. "Cvak, cvak," klapnou karabiny. Pravá ruka se trochu křečovitě chytne ocelového lana a nohy opatrně postupují po římse. Chce to získat ten správný grif a rytmus. A hlavně to chce klid.
Jak to vypadá dole? Uf! Kolmá stěna rovnou do propasti. Je to jen padesát metrů, nebo sto? Asi sto. Mezi obrovskými kameny kdesi na dně se posunují dvě barevné špendlíkové hlavičky. Jedna je žlutá, druhá červená. To jsou helmy horolezců, kteří také míří vzhůru k Ferratě. Bude lepší koukat se před sebe.
Ale římsa pro chůzi najednou mizí. V cestě je propast a přes ní tři metry dlouhý dřevěný trám. Jít se po něm nedá, protože nad trámem je skalní převis, ve výšce asi 50 centimetrů. Po trámu se dá jen přeplazit. "Cvak, cvak." Ruce se drží kladiny a táhnou tělo i s batohem kupředu. Batoh se zasekává nahoře o spodní stěnu převisu.
Oči zoufale hledají karabiny, jestli jsou správně zacvaknuty na ocelovém laně. Pokračování obávané římsy na konci trámu v ten okamžik připomíná bezpečí čtyřproudové silnice.
Krátký výdech
Je čas na krátký odpočinek. Trochu vody, tatranku, skoro jako při normální túře. Skoro. Na římse je kousek místa, kde se dá posadit, nohy už však trčí přes hranu propasti a od lýtek dolů visí ve vzduchoprázdnu. Záda přilepená ke skále, oči civí do mohutné propasti údolí Les Diablerets a na alpské štíty na protější straně. Mozek říká, že o nic nejde. Je to jen jako. Hra na horolezce. Karabiny pěkně drží. Ale chápe se to těžko. Tak radši znovu do boje. Počasí je nic moc.
|
Více o zlézání horských zajištěných cest, tzv. |
"Cvak, cvak," římsa se zužuje. Zužuje se nějak moc. Ještě tři kroky a římsa úplně mizí. Co teď? Levou nohou opatrně do spáry tak na šířku palce. Ruce se křečovitě drží ocelového lana a začínají bolet.
Pohled ve směru postupu říká, že žádná pevná opora není nablízku. Dalších deset metrů a spára úplně končí. Místo ní začínají malé kovové stupy asi metr a půl od sebe. Jsou tak na špičku jedné nohy, ale musí se tam vejít špičky dvě. Je to balancování nad propastí, při němž dá největší práci přecvaknout obě karabiny v místě, kde je ocelové lano připevněno ke skále.
Tělo visí na jedné bolavé ruce a na třesoucích se špičkách nohou, zatímco druhá ruka přecvakává karabiny. "Cvak, cvak. Cvak, cvak." Než pravačka zajistí karabiny, zdá se to nekonečně dlouho, než pomůže i druhá ruka. Snad nebude už hůř, prosí vyděšený mozek. Neměl to vyslovit. Bude hůř.
Bude hůř
Trasa se obrací prudce vzhůru, rovnou do nebe. Kovové stupy střídají kramle, občas obě chybí. Ruce i nohy zoufale hledají malé stupy a záchyty přímo ve skále. A bude ještě hůř. Kolmá stěna přechází do skalního převisu. Nebe už není skoro vidět. Jen skála. Zemská přitažlivost rve nohy z kramlí. Síla z rukou i nohou rapidně odchází. Do toho občas přijde silný poryv větru. A ještě je třeba každé dva metry přecvakávat karabiny. Nejhorší je, když se na to v zápalu boje zapomene. Pak se musí znovu dolů. "Cvak, cvak," a opět nahoru.
Pro zkušené horolezce by to byl už velmi těžký terén. Díky kramlím, stupům a ocelovému lanu (v obtížnějších pasážích pomůže průvodce) však může lézt skoro každý trochu sportovnější turista. Když je nejhůř, výstup končí. Najednou je tu vrchol Kamzičí hlavy. Nohy, celé rozklepané, stojí opět na pevné zemi. Pár metrů odtud končí ledovec. Cesta zpátky naštěstí vede už po obyčejné turistické pěšině.
|
Může se hodit |
|
JAK SE TAM DOSTAT: Nejjednodušší cesta autem do švýcarského Les Diablerets vede z Čech přes Rozvadov, Norimberk, Heilbronn, Karlsruhe, Basilej, Bern a kolem Lausanne stále po dálnici na Vevey, Montreux a Aigley. Odtud je to asi půl hodiny na Les Diablerets. Dohromady něco přes 900 km. INFORMACE: |
 Nahoře na ledovci Les Diablerets je už hej. |
 Přes sto metrů nad propastí. Při výstupu pomáhají železné kramle, stupy a ocelové jistící lano. |
 Trhliny na ledovci. |
 Via Ferrata nad švýcarským Les Diablerets |
 Via Ferrata |
