"Byla to opravdu velká, velmi velká zvířata. Už dříve jsme věděli, že to jsou největší zvířata, jaká kdy létala, ale nikdo si nemyslel, že by mohla být tak velká," prohlásil britský paleontolog David Martill, když tento měsíc informoval o objevu svého německého kolegy Eberharda "Dino" Freye z přírodovědného muzea v Karlsruhe.
Velikost, která fascinuje
Freyovi se v Mexiku podařilo najít stopy po živočichovi, jehož křídla měla rozpětí přinejmenším osmnáct metrů a možná ještě více. Pro srovnání: Křídla největšího dosud známého ptakoještěra, quetzalcoatla, dosahovala délky jen 10 metrů. A rozpětí křídel u dnešních ptáků nepřesahuje 3,5 metru - tak velká křídla mají někteří albatrosi.
Ptakoještěr, kterého Frey rekonstruoval na základě nalezených otisků stop, navíc zřejmě nebyl žádnou výjimkou.
Ukazují to kosterní nálezy z Rumunska, Izraele, Jordánska i Brazílie. Kosti, které zde byly nalezeny, nepatřily žádným drobečkům: křídla těchto létavců měla rozpětí třináct až čtrnáct metrů.
Všichni tito ptakoještěři čili pterosauři měli delší letové plochy než většina dnešních letadel. Například rozpětí křídel u legendárních britských stíhaček Spitfire nepřesahovalo jedenáct metrů a u amerických F-15 dosahuje třinácti metrů.
Živočich rekonstruovaný Freyem se rozpětím křídel vyrovnal i dnešním dopravním letadlům střední třídy. Podle Martilla jde "vskutku o enormní stvoření a my dál zvyšujeme své odhady (jejich velikosti -pozn. red.) směrem vzhůru - začínáme vidět totéž, co se odehrálo u zkamenělin velkých suchozemských dinosaurů, kde jsme své odhady zvýšili nejdříve z 50 na 60 tun a nakonec na 100 tun."
Obyvatelé vzduchu takové váhy asi nikdy nedosáhli - sto tun zvednou do vzduchu jen lidské stroje.
Přesto musel být pohled na dávné létavce imponující. Aspoň pro nás lidi by takový byl. Stotunoví dinosauři měli možná jiná měřítka.
Jak létali?
Ale ani mohutné dinosaury by asi moc netěšilo, kdyby jim něco takového zkoušelo odstartovat z jejich hřbetu (podobný způsob startu se předpokládá u některých menších a starších druhů pterosaurů). Obří ptakoještěři však ke svému startu zřejmě vůbec nepotřebovali vyvýšená místa, ať už v podobě dinosauřích hřbetů, útesů či skal. Vědci upozorňují na jejich silné, vyvinuté nohy. Ty jim umožnily výskoky do vzduchu usnadňující start.
Silné nohy však mohly tato zvířata jen "nadhodit". O zbytek se musela postarat křídla.
A s nimi to prý pterosauři uměli. Nebyli žádnou hříčkou povětří jako dnešní větroně či rogala, i když při letu jistě využívali vzdušných proudů.
Freyův pterosaurus i jeho méně velcí příbuzní však dokázali využívat svá obří křídla nejen k pasivnímu plachtění, ale i k aktivnímu letu - tedy stejným způsobem jako dnešní orli či vlaštovky. Mávnout křídlem o délce až deset metrů asi nebylo nic lehkého, ale oni to dokázali.
"Létali docela elegantně. U těchto živočichů nebylo velké tělo - jsou to samá křídla. Je možné, že létali docela blízko nad vodou, aby získali trochu více vztlaku stlačováním vzduchu mezi křídelní membránou a vodní hladinou. Někteří ptáci to dělají," soudí Martill.
Pouze velká křídla nestačí
Britský paleontolog se dokonce domnívá, že díky konstrukci svých křídel, jimiž pterosauři vzdáleně připomínali přerostlé netopýry, měli tito létavci "mnohem větší kontrolu nad letem než ptáci odpovídající velikosti". To je zajímavý názor u zvířat, jejichž nejbližším dodnes žijícím příbuzným je neforemný krokodýl. Kdyby dnešní člověk dosahoval velikosti Freyova ptakoještěra a měl jeho křídla, ve vzduchu by se asi dlouho neudržel. Pouhá křídla totiž nestačí. Létání musí být podřízeno vše, počínaje váhou těla a konče celým tělesným uspořádáním.
Vzdor svým obřím rozměrům byli létající ještěři v porovnání s těžkotonážními dinosaury zřejmě jen "muší váhy". Vědci odhadují, že ptakoještěr zvaný pteranodon, jehož křídla měla rozpětí až sedm metrů, vážil pouhých patnáct kilogramů. Ptakoještěr s osmnáctimetrovými křídly jistě vážil více, ale kdo ví, zda byl těžší než dnešní Evropan. Nízkou váhu zajišťovala tělesná stavba pterosaurů, nad níž Martill neskrývá obdiv.
"Byli krásně konstruováni. Jejich kostry byly mimořádně lehké. Kosti měli velmi tenké a duté, přičemž tyto dutiny byly vyplněny vzdušnými vaky. Dokázali se zbavit svých ještěřích rysů a jejich letové blány byly velmi, velmi tenké. To vše znamená, že ze země nebylo třeba zvedat příliš mnoho váhy, a tak asi létali docela dobře," řekl britský vědec stanici BBC.
Museli umět dobře létat. Ve vzduchu totiž trávili většinu svého života. Odsud získávali svou potravu, ať už jí byly ryby, hmyz nebo malí vodní živočichové, zachycení v hustých hřebenovitých zubech některých pterosaurů.
Při lovu ve vodě ptakoještěrům pomáhaly jejich dlouhé lebky s ozubenou tlamou, nasazené na krcích o délce až tří metrů.
Když pterosauři složili křídla, byli z nich najednou čtyřnožci, protože k chůzi sloužila i část křídel. Avšak země byla pro jejich život asi příliš riskantní - pokud na ní setrvávali příliš často, snižovali šanci, že se z nich stanou vládci vzduchu s obřími křídly.
Jejich velikost byla totiž podle vědců dílem času: ptakoještěři prý na rozdíl od ptáků či lidí rostli po celý život a čím déle žili, tím byli větší.
Podle Davida Martilla jde o "pozoruhodný výkon, protože jejich křídla musela vyrůst z pouhých několika desítek centimetrů do délky několika metrů, aniž to narušilo schopnost létat - je to podobné, jako kdybychom se pokoušeli za letu předělat stíhačku na obří boeing".
 Pterosauři měli delší křídla než většina dnešních letadel. Rozpětí křídel u amerických stíhaček F-15 dosahuje třinácti metrů. Rekonstruovaný ptakoještěr se vyrovnal i dnešním dopravním letadlům střední třídy. |
