Předchozí večer jme viděli poslední show v Indii – monumentální, obskurní, hlučné a trochu komické zavírání indicko-pákistánské hranice. Vystoupení, které bylo něčím mezi spartakiádou, vojenskou přehlídkou a festivalem švihlé chůze. Přehnané, patetické, barevné, veselé, trochu otravné, těžko popsatelné pár slovy a vlastně milé. Jako celá Indie. Stálo to za to vidět, ale teď už musíme jet dál. Před námi je Pákistán.
Jediná hranice mezi těmito ne příliš přátelsky vycházejícími zeměmi, přes kterou se můžeme dostat, je tatáž, na které se onen zmíněný festival švihlé chůze odehrával. Místo, které připomíná spíše arénu než hranici. Místo, kde v rituálu, který má prý symbolizovat přátelství mezi Indií a Pákistánem, zuřivě pochodují vojáci obou stran v uniformách a reji, jaký nemá na světě obdoby.
Leží kousek od města Amritsar, kde jsme naposledy v Indii zakotvili. Od hraniční čáry nás dělí asi třicet kilometrů, které musíme co nejrychleji přejet, abychom stihli včas všechny papíry a projeli, než hranici zavřou a začne další divoká show s muži vykopávající v pochodovém kroku kolena až k bradě.
Jenže náš rychlý start není zase tak rychlý, jak bychom si přáli. A když už už jedeme, zjistíme, že ze sjetých pneumatik na maluchu trčí dráty. Ano, mohli jsme to udělat včera, ale všimli jsme si toho až dnes. Čas ubíhá. Koupíme je tady nebo až v Pákistánu? Tady mají správný rozměr na prťavá maluší kola, budou je mít i tam?
Bez peněz
Koupíme je, ale přezujeme je až za hranicemi! Vymotáváme se z města a hledáme prodejnu. Pneuservisů sestávajících se z kompresoru a hromady sjetých pneumatik je tu spousta, ale kdo prodává nové? Ukusujeme kilometry k hranici. Holt když tak nebudou. Najednou maluch brzdí a couvá v protisměru. Na Indii pohodový manévr, normální je se tady otočit a prostě jet protisměrem tak dlouho, dokud je potřeba. Čekáme, co z toho vyleze. „Mají je!“ zaprská vysílačka.
Máme pneumatiky, máme cenu… a máme problém. Nemáme peníze. Už jsme nevybírali žádné další rupie, bankomat tu není, karty neberou a hotovost nám vystačí tak na jeden a půl gumy. A my chceme tři.
Že má maluch úplně sjeté gumy, jsme zjistili bohužel až dopoledne před odjezdem na hranici. V takové kondici jsme hranice přejet nechtěli
Vychytralý plán: pneumatikář nám nakonec přezul auto ještě v Indii, náhradní gumu jsme pak zkušeně umazali bahnem, aby nebudila přílišnou pozornost.
„Dolary?“ ptáme se opatrně... Nic. „Můžeme vám dát zbytek v dolarech?“ „Asi ano.“ Počítáme, přepočítáváme, až se konečně dobereme k dohodě. Popadneme pneumatiky zabalené do blýskavé folie a chceme jet. „To nemůžete!“ „Co nemůžeme?“ „Nemůžete převést pláště přes hranice, celníci vás nepustí.“ Nevěřícně zíráme. Pneumatikář někam volá a pak podá telefon Lukášovi, který počítá peníze. Asi nějaký jeho kamarád, co umí anglicky, nebo kdo.
Lukáš chvíli s někým mluví, pak nevěřícně položí telefon a vrátí ho majiteli. Významně na něj koukáme. „Co to bylo?“ Nic, máme povolení vyvézt pneumatiky jeho firmy. Lukáš zrovna mluvil s nějakým vysokým manažerem, od kterého chtěl pneumatikář potvrdit, že nám smí prodat gumy. Sláva!
Nadšeně neseme pláště k autům. „To nemůžete!“ ozve se znovu. Už nechápeme nic, vždyť nám teď povolili vývoz. „Celníci vás nepustí,“ slyšíme znovu. „Celníkům je jedno, že máte povolení.“
Nechápeme, k čemu bylo tedy povolení potřeba, ale budiž. „Já vám gumy obuju a oni to nepoznají,“ svěřuje se pneumatikář se svým vychytralým plánem. Aháá… my nechtěli gumy přezout jen proto, abychom ušetřili čas a byli včas na hranicích. Patnáct minut, zvolá pneumatikář a pustí se do práce.
Vychytralý plán
My zatím podobně vychytrale třetí pneumatiku špiníme od bláta a přivazujeme ji na auto na místo sjeté na zničeném ráfku. Za dvacet minut je vše hotovo a my se ženeme k hranici. Čas se krátí! Najednou nám docvakne zásadní drobnost – nemáme prachy na mýto. Cestou je jedna mýtnice, kde se platí asi dvanáct korun za auto, žádný problém, jenže my je nemáme.
Hledáme všechny drobáky, ze dveří vytahujeme krabičku, kam jsme odkládali malé mince, protože se nedají při placené v podstatě použít. Ženeme se k hranici a Vojta na zadní sedačce počítá. „Máme to!“ Přijíždíme k mýtnici, sypeme jim hrst drobáků, trpělivě čekáme, až je spočítají, už chceme jet. Když chtějí víc.
Handrkujeme se s nimi dalších deset minut. Až se konečně vysvětlí, že jsou zcela zaskočeni tím, že chceme jen jednosměrnou cestu. Že už se z hranic nevrátíme a vjedeme do Pákistánu. To rozhodilo už mnohé Indy, pro které je kvůli napjatým vztahům Pákistán v podstatě nedobytnou pevností.
Dobře schovaná hranice
Ženeme se k hranicím, času je pořád méně. Navíc netušíme, kde vlastně ona skutečná hranice s celníky a razítky je. Na hranicodromu (pojmenovali jsme si tak po vzoru tribuny sambodromu v Riu), ze kterých se kouká na pompézní rituál zavírání hranice, nebyli žádní úředníci, žádná celnice, nic.
Chvíli bloudíme a další minuty jsou pryč. Konečně jsme tam, kde máme být, u správné brány, bočních vrat z hlavní cesty. Kde si od nás vybrali všechny pasy a opisují je. Indové milují opisování pasů! Už chceme jet, když náš pošlou do dalšího okénka, kde zase opisují pasy, ovšem jen řidičům. Opsáno, dostáváme další papír. Jedeme.
Bloudíme rozlehlým opuštěným areálem až nacházíme správnou budovu. U vstupu nám, naprosto nečekaně, kontrolují pasy, ale neopisují je, alelůja! Projdeme rámem, kde policistu potěší, že pípá a jdeme na imigrační… kde nám opisují pasy. Což je zrovna tady normální. Čas běží. Na celnici už nasadí ďábelské tempo. „Brána bude zavřená!“ vyhrožují nám. Netušíme, jaká brána, vlastně vůbec nevíme, kudy pojedeme dál.
...a otáčí nás zpátky. Indové se to snaží ještě řešit, ale marně. Musíme zpátky, ruší nám všechny papíry, což trvá málem tak dlouho, jako jejich sepsání a máme přijet druhý den.
Konečně jsou všechny papíry orazítkovány, čísla karoserií zkontrolována a my jedeme… aby nám u další brány opisovali pasy. Minuty padají jedna za druhou. Vyjíždíme z brány… a míříme k hranicodromu. Vážně pojedeme tudy!
Brána bude zavřená!
Ale ne hned. „Kde je papír, co vám dali u první brány?“ „Sebrali nám ho u minulé brány!“ „Jak sebrali?“ „Prostě sebrali“. „Tak, jeďte, jinak bude brána zavřená.“ A my vjíždíme do hranicodromu. Rozloučení s Indií bude, zdá se, velkolepé, protože tribuny už se plní a jsou naladěné na skandování. Zamáváme a dav povstane a zahučí.
Vojáci neví, jestli nás mají umravnit, nebo se smát. Přijíždíme k poslední bráně. Té, která je tak monumentálně zavírána během indicko-pákistánského rituálu. A… opisují nám pasy. Za zády nám projel autobus, nás pořád opisují. „Můžeme jet? Autobus může.“ „Ne“ Minuty běží. Konečně hotovo… a brána je zavřená!
„Pákistánci vás už nepustí!“ Otáčejí nás. Ani nejsme naštvaní, je to celé strašně komické. Pak nás zastaví, že možná projedeme, pak nás rozjedou, proč tu stojíme, že neprojedeme. Vracíme se na imigrační oddělení a celnici, čekáme, že budeme spát tam. Ale ne, opisují pasy, ruší nám všechny papíry, což trvá déle než jejich vyplnění, píšeme velmi oficiální dopis, proč jsme v Indii s razítky, že tu nejsme a máme přijet zítra. Rozesmějeme se při vzpomínce, jak nám před hodinou imigrační úředník kladl na srdce, že nám končí víza a už nás do Indie nepustí.
Náš malý hraniční rituál
Druhý den, druhý pokus. Tentokrát jsme tam o poznání dříve, ale úředníci jsou o poznání pomalejší, pomalejší a pomalejší. A když je konečně hotovo, objevuje se nové místo, kde opisují pasy. Začínáme mít podezření, že se na nás domluvili a ať přijedeme kdykoli, vždycky to dopadne stejně.
Mezitím stále probíhá opisování pasů... až Pákistánci zavírají bránu...
Ale ne! Pasy jsou naposledy opsány, papír od první brány odevzdán na předposlední bráně a poslední brána je před námi. Ještě jedno opisování pasů a… i ona se otevírá. Vjíždíme do Pákistánu, konečně!
Ujedeme asi pět metrů a… zase na povel muže se zbraní stojíme. Jasně, opisování pasů! Ale usměvavý voják pasy nechce, jen se něčeho velmi důsledně dožaduje. „Vlajka?“ „Jaká vlajka?“ „Jo vlajka!“ Konečně je nám jasné, že říká něco ve smyslu: „Pane řidiči, na vašem voze je indická vlajka a ta není v naší zemi povolena!“
S tím jejich přátelstvím mezi národy to fakt není moc horké. My jsme ovšem připraveni! Snímáme indickou vlajku, která na střeše Egu vlála skoro čtvrt roku a vztyčujeme pákistánskou. K evidentnímu potěšení strážce hranice. Jsme v Pákistánu! Teď už doopravdy. A jsme na něj vážně zvědaví!
