„Hlavně naberte hodně benzinu, vody a jídla! Dalších čtyři sta kilometrů nebude nic, jen divočina a hory!“ říká nám už třetí člověk. Koukáme na mapu a vážně to tak vypadá. Mezi Lehem a Manali toho napříč Himálajem moc není.
Štěstí přeje připraveným, raději to nebudeme podceňovat. V chaosu přeplněné pumpy lijeme benzin do všech volných kanystrů, to samé děláme s vodou, nakupujeme balík čínských polévek, že by to zásobilo menší večerku a vyrážíme.
Asi to nebude sranda. Čára na mapě se klikatí přes nejvyšší sedlo vysoké pět tisíc tři sta metrů a za ním další těsně přes pět, pak těsně pod pět a ještě čtyři tisíce. Zní to náročně a bez jídla a vody by to asi nebylo příjemné. Uvidíme. Snad to půjde. Je to přeci jen jediná cesta, která tudy vede a snad by neměla být opuštěná.
A tak stoupáme, není toho zase tolik, kolik bychom měli vyjet. Už skoro dva týdny jsme přes tři kilometry nad mořem, takže nám zbývá vyjet už „jen“ dva. A je tu asfalt! Výškoměr ukusuje metry a my se suneme vzhůru.
Každých tisíc metrů nahoru prý klesne výkon motoru o 10 %. A jestli máme na nule 26 koní, už teď je třetina pryč. A je to znát.
Jestli se dostaneme do pěti tisíc, budeme mít výkon jak motorek stěračů barevných náklaďáků, které nás s urputnou pomalostí předjíždí. Nebudou na tom v poměru mezi hmotností a výkonem o moc lépe než my, ale jedou. A my taky.
Transplantace pro čtyři tisíce
Blížíme se k čtyřem tisícům, všechno jde krásně, jen druhý trabant Babu začíná nějak ztrácet. A najednou Babu stojí. To už tu bylo jednou v průsmyku Zoji asi před týdnem. Tehdy si za volant sedl náčelník Dan a jak neposlušného oslíka hnal Babu vzhůru. Auto nemělo výkon a připisovali jsme to kamením zmačkanému výfuku, který dusil motor. V Lehu jsme nechali navařit kus výfuku z mercedesu a Marek si to pochvaloval. Tak proč teď nejede?
Dan sedá za volant a… Babu pořád nejede. „Vážně ten výfuk pomohl?“ Marek si stojí za svým. Tak to je ještě něco. Ve Váránasí jsme měnili karburátor, protože motor příšerně žral. Žral, ale jel! „Vrátíme tam starý karbec.“
Měníme karburátor a stoupáme nahoru.
Operace se ujímá Lukáš pod Honzovým dohledem. U Lukáše je to slušný kariérní skok, protože dosud byl, kromě rozhlasového reportéra, pouze odborníkem na sundávání předního čela trabanta s nástavbou a na demontáž chladícího „domečku“ z motoru. Což jsou oboje kusy plechu, na kterých není co zkazit. Karburátor, to je jiná. Ovšem pod kontrolou zkušeného mechanika a kapitána malucha to jde a jedeme dál.
Jedeme si pro rekord!
Silnice se točí v serpentinách výše a výše, ale asfalt nemizí. Začínáme věřit, že to zvládneme. Čtyři tisíce jsou za námi, čtyři a půl… Náš první cíl je 4 868 metrů nad mořem, největší výška, kam jsme vyjeli v Andách a s velkou pravděpodobností největší, kam kdy vyjelo dvoutaktní auto.
Počítáme: 4 850, 4 860, 4 876… Jo! Už jsme výš, než jsme kdy byli. A pět tisíc. Náš šest let starý sen z Jižní Ameriky se splnil! A teď nejvýše jak to půjde!
Další a další zatáčky, ujetá vzdálenost stoupá rychle, výška už tolik ne. Míjíme sníh a z cesty na chvilku mizí asfalt, po pár stech metrech je zpátky. Ještě jedna zatáčka, dlouhá táhlá rovinka. Pouštíme Babu dopředu, ať je tam první, fakt si to zaslouží. Ještě kousek a konečně jsme nahoře. Taglang la, oficiálně 5 329 metrů nad mořem, dvanáctá nejvyšší sjízdná silnice světa a náš rekord.
Nadmořská výška netrénovaným vymývá mozek, je to jak kdybyste byli opilí a s lehkou kocovinou. Všem nám trochu hrabe. Marek popadne prapor a plácá něco o tom, že pochoduje za práva kuřat. S praporem za kuřata mává i na vrcholové fotce.
Markovi na jawě to nestačí. Kousek od nás leží Khardung, průsmyk, který se léta chlubil tím, že je nejvyšší průjezdný na světě. Přeměřili ho a zjistili, že zdaleka není, má jen 5 359 m n. m. a je jedenáctý v pořadí, ovšem výš to tady kolem nejde. Marek se rozhodl, že těch třicet metrů dožene. Vymáčkne poslední síly ze svojí jawy Anežky a dere se po prašné cestě na vrcholek ostrohu vzhůru. Motor ječí, oblaka dýmu se valí, odráží se nohama… až stojí. Chyběl jen kousek, dva metry, ale 5 357 m n. m. je také slušné.
Točí se nám hlava, jsme trochu mimo, nízký tlak je znát, ale stojí to za to. Dáváme si čaj ve stanu na vrcholu a začínáme pochybovat o těch čtyřech stech kilometrů bez vody a jídla.
Na cestovatelském kolotoči
Probouzíme se 4 700 metrů nad mořem. Stejně vysoko jako v Jižní Americe, kde nám bylo z výškové nemoci fakt špatně. Tentokrát to je o dost snazší. Sice se nám pořád točí a pobolívá hlava, ale opravdu je rozdíl, jestli do takové výšky vyskočíte za jedno odpoledne jako minule, nebo se tam hrabete skoro dva týdny jako teď. Aklimatizace, to je prevít! A kousek od nás se uprostřed vysokohorské pouště vyklube pár kamenných domečků, třepotající se modlitební praporky a teplý čaj. Čtyři sta kilometrů bez jídla a vody?
Kličkujeme nádhernou krajinou a přes nás se valí řeka enfieldů, proslulých indických retro motorek. Indové i přespolní trasu milují, půjčovny motocyklů jsou na obou jejích koncích a kolem nás v pravidelných rytmech probublávají smečky strojů s velkými zavazadly zabalenými do igelitu. Sranda, že většině z nich drnčí mezi nohama výkonnější motor, než mají naše trabanty. Ale jsou z nás nadšení.
Indové na rozdíl od mnoha jiných národů motocestování chápou a milují. Mávají, salutují, jsou tolerantní, když zacpeme cestu a tlačíme auta do prudkých prašných svahů. Jsme hvězdy cestovatelského kolotoče, který už se rozjel o něco rychleji. Asfalt zmizel a před námi je další pětitisícovka. Kola kloužou, oblaka prachu se valí, až se ozve melodické zvonění.
Upadl výfuk. Žádná složitá oprava, ale najednou je tu klid. Žádný boj s cestou, žádné řazení, žádné vyhýbání s náklaďáky… jen hory, sníh na dosah a ticho. Ani se nám to nechce opravovat. Ale musíme jet, den se krátí.
Výfuk je zpátky, výškoměr ukusuje metry, vzduch zase krájí ječení motorů a jsme tu, 5 100 metrů nad mořem. Uf. To bylo náročnější než pět tři!
Dolů nebo nahoru?
A zase dolů do údolí. Doteď jsme se nedohodli, jestli je s trabantem horší jet nahoru nebo dolů. Začínáme se přiklánět k druhé variantě. Dvoutakt nemůže brzdit motorem, takže brzdíte brzdami, které moc nebrzdí a do toho se vám motor zanáší olejem z příliš bohaté směsi, kdy si saje v řídkém vzduchu výrazně víc paliva, takže pak musíme pořád čistit svíčky.
Ale klesáme dolů do údolí, kde je další stanové městečko plné jídla. Kdy začne těch čtyři sta kilometrů bez jídla vody? No co. Proti čaji a teplému jídlu nic nemáme.
Včerejší prach se proměnil v kluzké bláto, díry v cestě jsou plné vody, ale rozhodně nejsou mělčí, naopak.
Ráno je chladné, šedohnědé kopce kolem nás, nad kterými včera zářila modrá obloha, jsou bílé.
A zase nahoru, zase dolů, zase nahoru a zase dolů a kolem nádherná krajina, smečky enfieldů, barevné náklaďáky, nádhera. Slunce se pomalu kloní k obzoru, cesta se zalomí v prudké zatáčce. A najednou se rozpadne na kry starého asfaltu. Balvany a prach, nic příjemného na rovině, natož do kopce. Co dál? Průsmyk má skoro pět tisíc, padá noc a cesta vypadá slušně řečeno neslibně. Chvíli se handrkujeme, ale pak sjíždíme zpátky do údolí. Počkáme do rána.
Sotva zalezeme do stanů, začne do nich s neochvějnou pravidelností pleskat déšť. Nebo je to spíš takové zvláštní zvonění? Chladná noc plná onoho podivného cvakání. A ráno? Ráno jsou všechny večer holé kopce kolem bílé a do našich kapucí buší ledové krystalky. Aspoň využijeme ty čínské polévky pro čtyři sta kilometrů divočiny. Nabereme vodu z řeky, převaříme a užíváme si konečně trochu tepla.
Do říše sněhu a ledu
Počasí se nezlepšuje, není na co čekat, vyrážíme nahoru. Jedna serpentina za druhou, Babu bojuje, pak už i Egu a Maluch. Asfalt zmizel, kolem nás nádherně tvrdá bělostným sněhem pokrytá krajina jak z jiné planety. Stoupáme výš a výš, kola kloužou na mokrém blátě, ledová voda zatéká motorkáři Markovi všude. Teplota klesá a my stoupáme. Metr za metrem, přes brody a provizorní můstky, kolem dalšího stanového městečka, kde mají jídlo, ale už nezastavujeme, ani si neděláme srandu ze čtyř set kilometrů bez vody a jídla. Vypadá to, že cesta nám dá zabrat.
Všechno kolem je bílé, na okna se lepí sněhové vločky. Dál a dál k vrcholu. Až z pod sněhu vykouknou zmrzlé barevné modlitební praporky. Jsme tu, nahoře! Není to ani pět tisíc a bylo to horší než oba předchozí vrcholy dohromady.
Otevíráme si krabičkovou whisky pořízenou za účelem dávno zapomenuté oslavy kdysi dávno v jižní Indii a máme radost. Sice to bylo jen pár desítek kilometrů, ale jsme na ně pyšní. Už už chceme jet, když vedle nás zastaví auto a z něj vyskáče banda bíle oblečených chlápků v bílých turbanech a začnou vesele křepčit na muziku puštěnou z rádia na plné pecky. Připadáme si jak v bollywoodském filmu. V ten nejméně očekávaný moment na to nejméně očekávaném místě přichází taneční číslo. A my tančíme s nimi.
Musí to být legrační pohled shora. Mezi bělostnými sněhovými vločkami poskakují bělostné turbany mezi žlutými trabanty.
