Projeli jsme Indií od jihu k severu a jsme si jistí jen jednou věcí - žádná Indie není. Indie není tam, kde všichni troubí, že máte pocit, že vám praskne hlava. Indie není ani tam, kde se teplý vítr tiše prohání opuštěným městem. Indie není ani intelektuální galerie uprostřed starého přístavu, není to ani prostá hliněná vesnička, Indie není. Není žádná typická Indie, a to je skvělé!
Indie naplní jakoukoli představu, jakou jste si o ní vytvořili. Stačí si vybrat, kam se vypravíte. Za námi už hoří pohřební hranice Váránasí a nedaleko před námi se táhne nepálská hranice.
Máme za sebou čtyři tisíce kilometrů od jihu k severu indického subkontinentu a stejně jsme projeli jen osm z devětadvaceti indických států a rozhodně vám neřekneme, jaká je Indie.
Nemáme ani žádné ultimátní moudro ani „nejlepší místo v Indii“, jen jedno tajemství: kašlete na profláknutý sever Indie, jeďte se podívat na jih! Magické Váránasí je úžasné, určitě i Tádž Mahal, určitě i spousta dalších známých klenotů, ale jih, kde nepotkáte Evropana celé týdny, jih, kde si zvyknete, že se vás nesnaží natáhnout, ani prodat něco, co nechcete, jih má hodně do sebe. Jeďte tam, ale moc se o tom nešiřte, ať se to nezkazí!
Tekutý provoz
Jih Indie je ale daleko, před námi je Nepál! Místo, kde turismus bují ještě více, ale místo, které je prý klidnější než Indie. A přiznáme se, že po měsíci jízdy indickým provozem, který vás utvrdí, že místní skutečně věří v reinkarnaci, se na trochu klidu těšíme. Teď už můžeme s klidem říci, že indické silnice jsou to nejdivočejší, co jsme kdy zažili. Tekutá doprava tu dosáhla vrcholu!
Tekutá doprava je zajímavý jev, který jsme vypozorovali už dávno na jiných kontinentech. Neřídí se zákony lidskými, ale fyzikálními. Proud vozidel teče dopředu a vyplní každou skulinku. Čím řidší kapalina je, tím menší otvor zaplní. Tedy čím menší vozítko, tím menší díra, do které se nacpe a tím víc dopředu se dere.
V Indii doprava teče. Můžete téct jako tsunami, nebo jako líná řeka. Ale jedno je jisté, zaplní se každé místečko toku. Prazvláštní bezohlednost tu funguje.
Protisměr, překážky, chodci, jiná auta, na nic se nebere ohled (snad kromě krav). Prostě jedete, tečete, záleží jen na vás, zda jako bystřina, tsunami či líný proud. Když se pokusíte někoho pustit, třeba protože zrovna jedete v protisměru, v mžiku před vás natečou motorky, auta a najedou i autobus, zástupce tsunami stylu. Je to zvláštní druh bezohlednosti, který ale povětšinou funguje. Byť bouraček jsme viděli za ten měsíc až moc.
Zvláštní druh bezohlednosti
Tenhle zvláštní druh bezohlednosti, který ale není jako bezohlednost vnímán, najdete i mimo silnice. Na to, že jsme atrakce, jsme si zvykli. Vždy se snažíme nocovat co nejdál od lidí, protože je přitahujeme jako magnet. Spíme nadivoko. V Indii to jde krásně, ač má vážně hodně obyvatel, místa je dost.
Jedinou slabinou jsou zírající zvědavci. Na to, že koukají, jsme si už zvykli, ale oni na sebe rádi a často řvou. Asi proto, že nemohou troubit. Není nic neobvyklého, že ve čtyři ráno objeví náš tábor a začnou se jím procházet. Co naděláme, jsou tu doma, ale číst si nápisy na našich autech a hulákat na sebe, co si přečetli, by nemuseli. Jim to ale nepřijde divné a je dost dobře možné, že jsou z toho troubení už hluší.
Člověk se na cestách naučí toleranci k jiným kulturám, ale jsou dvě věci, které bych netolerantně zrušil. Zaprvé: sebral bych muslimům z minaretů ampliony, ať se svolávají k modlitbě jako za časů Proroka – výkonem muezínových hlasivek – protože, když se v pět ráno rozeřve z tlampače, má člověk chuť podniknout křížovou výpravu proti jeho zesilovači.
A zadruhé: sebral bych Indům ze severní Indie klaksony! Jsme velcí příznivci silniční komunikace. My Evropané si na silnicích neumíme povídat. Jedeme si každý ve své ulitě bez ohledu na okolí, jen podle pravidel, červená, zelená, hlavní, vedlejší.
Ve většině světa provoz teče a klakson je nástrojem komunikace, zatroubíte, když předjíždíte, zatroubíte do zatáčky, povídáte si. Funguje to i na jihu Indie, ale čím severněji jste, tím silnější máte pocit, že tady si vytroubili mozek z hlavy. Prťavá motorka se plazí prázdnou silnicí a řidič drží klakson, jakoby jezdil na hluk. Tady už se komunikovat nedá, protože se troubí pořád. Vážně se těšíme do Nepálu, tam to prý nedělají!
Nepovoleno! Nepovoleno!
A Nepál už je kousek před námi! Přenocovali jsme v bambusovém lesíku, kam se na nás přišli podívat jen tři opice a dva psi. Nádhera. V posledním obchůdku s jídlem před hranicí je to už slabší, kouká na nás půl vesnice, a ještě si chtějí sáhnout. Zaplatíme a mizíme! Jenže na křižovatce u vjezdu do prostoru, kde by měl být podle mapy hraniční přechod, stojí muž s bambusovou tyčí, mává jí a vykřikuje: „Nepovoleno, nepovoleno!“
Nemáme tušení, jestli je to úředník, celník, nebo jen nějaký naháněč, kterých je v Indii spousta. Tady je hrozně těžké zjistit, kdo je za co vlastně zodpovědný. Když platíte mýto na silnici, dáte peníze jednomu, ten je odnese druhému, dá třetímu a čtvrtý přečte značku na autě a teprve až ten pátý je skutečně ten, komu platíte a kdo vás pustí dál. Který je tenhle? Má vůbec právo o něčem rozhodovat?
Když začne chlapík kromě vykřikování „nepovoleno“ bušit tyčí do auta, rozhodne se Dan dojet k checkpointu s vojáky. Přeci jen člověk v uniformě bývá skutečně někým, kdo má nějakou pravomoc. Snad tam bude někdo kompetentní. Jenže ne. Pořád jen „nepovoleno“, potíž je, že netušíme proč.
Objevuje se druhý člověk podobně oblečený jako muž s bambusem, ale lepší řeč s ním není. Pochopíme, že máme dát auta jinam, že až pak nám vysvětlí, proč „nepovoleno!“. Anglicky v rámci možností umí, tak proč nám sakra neřeknou, o co jde!?
Situaci nakonec řeší respekt budící muž v zářivě bílém značkovém sportovním oblečení vystupující z vojenského auta s uniformovaným šoférem. Zřejmě nejvyšší šarže na hranicích, byť bychom ho tipovali spíše na šéfa mafie. S klidem vysvětluje, že přechod je pouze pro Indy a Nepálce, že tudy to nejde. „Nepovoleno“ se konečně vysvětlilo, ovšem jak v Indii poznat prudiče od člověka s pravomocemi, teď už netušíme vůbec.
To nejlepší nakonec
Ale nakonec jsme rádi, že musíme jinam. Klikatými prašnými silničkami podél řeky, kde rostou sladké melouny, bychom se jinak nevydali. Znovu a znovu se utvrzujeme, že ty nejlepší věci potkáte, když nic nejde podle plánu.
Slunce ale pomalu zapadá a nám je jasné, že dnes už se do Nepálu nedostaneme. Přechod za pár desítek minut zavře a my ujeli teprve sto kilometrů ze sto padesáti. Obloha se barví do ruda a hledáme klidné místo na spaní.
Čím větší tma je, tím hůř to jde. Zabočujeme na uzounkou silničku, z ní na cestičku na vysokém náspu, sotva širokou na naše auta a doufáme, že nebudeme muset couvat. Pomaličku se suneme nocí, kužely světel řežou zvířený prach, až cesta skončí a před námi se ze tmy rýsuje malý chrám. Zdá se opuštěný. Skvělé!
Zaparkujeme, rozhlížíme se, když tu k nám přichází svatý muž. Čekáme, že nás vyhodí, ale ne. Usazuje nás na rohož, plní hliněnou dýmku marihuanou, zapálí ji a nechá kolovat. Vítr šumí ve větvích stromů, jediným zdrojem světla je pár plamínků v chrámu a žhnoucí špička dýmky.
Je tu krásně! Zejména, když vypadne elektřina. Indie vás může tisíckrát naštvat, ale vždycky si vás znovu získá. Vlastně se docela těšíme, až se sem z Nepálu vrátíme.
