Kolik poruch má trabant na sto kilometrů? Řekneme vám to naprosto přesně - nepočítaně! Už několik dní máme pocit, že s námi náš mechanik Míla hraje něco ve stylu pevnosti Boyard. Každý den pár šikovně ukrytých věcí k opravení. A protože se náš trabantí guru jmenuje Foukner, říkáme tomu Foukyard.
Začalo to velkolepě rozebíráním motoru a teď už jedeme ve vytrvalém tempu různých větších či menších oprav a hádáme indicie dalších poruch stylem „co jsme ještě nerozebírali“.
Nutno však přiznat, že Míla se vrhl do příprav s takovou vervou, až skončil v nemocnici s infarktem. Takže se možná nejedná o lstivou hru, jen toho na něj bylo prostě moc. Ale o tom to koneckonců je, že to není jednoduché. Byť, když se to rozbije, tak by si člověk přál, aby to jednoduché bylo. A jak nás to ze začátku štvalo, teď to bereme jako sport.
Klání v zírání
Jako sport bereme i debaty se zírajícími Indy, kteří rádi koukají na cokoli a vždy se mezi nimi najde odborník na trabanty, který přesně ví, co tomu je a co dělat. Třeba, že došel benzín, když opravujeme brzdy. Dokud člověk není moc utahaný a otrávený, přijdou mu i milí, pak už jsou na ránu.
Máte štěstí, že jdu zrovna kolem. Snad nedopadneme stejně jako pan Svěrák ve Slavnostech sněženek.
Zatímco se snídaně pomalu vaří, pracujeme. Vojta rozebírá Danův utopený mobil, Dan kontroluje chybějící jména na kapotách a místňáci zírají. Jsou v tom vážně dobří.
Od té chvíle se vztah k našim obdivovatelům liší napříč posádkou. Zatímco většinu týmu štvou všichni, kteří na všechno sahají a lámou zrcátka, Dana rozčilují především kluci kolem šestnácti sedmnácti. Dan tvrdí, že jsou úplně vymletí. Zbytek týmu si myslí, že ho rozčilují proto, že mu stejně staří cápkové budou za chvíli balit jeho dceru. Asi na tom něco je! Těžko však říci, jestli by pak náčelník měl všechny zírající Indy v lásce. Ale holt jiný kraj, jiný mrav.
Ovšem sedat na naši jawu a pořád kroutit zrcátky by vážně nemuseli. Určitou obranou je začít na ně zírat, případně do nich začít ždibat podobně, jako ždibají do našich věcí. Usmějí se, zatváří se maličko provinile… a ždibají dál.
Zatrub a pořiď si dítě!
A tak se prokousáváme pomalu a nejistě od jihu Indie na sever. Ale jedeme. Občas zvládneme i přes sto kilometrů denně. Suneme se tempem řidičů barevných náklaďáků křižujících subkontinent. Nápis „sound horn“, tedy „zatrub při předjíždění“, který se objevuje na jejich zádích, jsme si nechali namalovat i na trabanta. Ale i když jsou naše auta hodně barevná, na výzdobu novodobých indických karavan nemáme. Vlaječky, fangličky, cingrlátka, zrcátka, kytičky, obrázky, všechno, co se řidičům líbí a co určují módní trendy.
Zatímco auta z jihu mívají „sound horn“, auta ze severnějších garáží se honosí poetickým zvoláním „blown horn“ (zaduj na klakson) nebo vychovaným „horn please“ (prosím zatrub).
Někdy se objevují i propracované lingvistické kreace typu „hello please sound horn please“ (ahoj prosím zatrub prosím). Ovšem tím to nekončí. Kromě oblíbeného „OK“ či kombinace „sound OK horn“ se často objevuje „use dipper at night“ (v noci používej tlumená světla), což je asi nejméně respektovaný slogan ze všech. Indové svítí naplno do očí vším, čím jde.
Největší záhadou pro nás bylo ovšem „we two, ours one“ (my dva, naše jedna). Nějaká divná slovní úloha, když se nudíte v koloně? Dumali jsme, až jsme zjistili, že to je slogan kampaně pro plánované rodičovství, který původně zněl v jazyce hindi „hum do, hamare do“ anglicky „we two, ours two“ (my dva, naše dvě) a měl pomoci Indii snížit přelidnění. Číst se má „dva rodiče, dvě děti“, načež byl aktualizován na jedno dítě. Vzhledem k tomu, že Indie má přes miliardu obyvatel a stále přibývají další, funguje to podobně, jako svícení tlumenými světly.
Doupata prachu a nafty
Čteme si náklaďáky, předjíždíme náklaďáky, žijeme s náklaďáky. Kolem asfaltových řek stojí přístavy, doupata prachu a nafty - dahaby, motoresty, kde řidiči spí, jedí, opravují, kotví. A s nimi i my. Všechny dahaby jsou ve své podstatě stejné. Prašný plac pro auta, plechová střecha, udusaná hlína, černá kuchyně a to nejlepší - betonový bazén plný vody - koupelna pro řidiče.
Stačí kyblíček nebo uříznutá lahev na polévání a už se rochníte. Voda je celý den příjemně ohřátá, protože je neustále nepříjemné vedro. Čím severněji, tím větší.
Kvůli němu pomalu měníme režim. Vstáváme, nesnídáme, jedeme až do jedné, pak zapadneme do dahaby a čekáme až opadne polední žár. Spalující vedro sálající ze žhavého asfaltu dává zabrat nejen našemu motorkáři Markovi, ale i trabantům, kterým se začíná odpařovat benzín dřív, než samospádem doteče do nádrže. A tak improvizujeme, předěláváme hadičky, hrajeme Foukyard, ale jedeme!
A stojí to za to. Indie má tolik tváří, jako má bohů. Klidná, divoká, úrodná, pustá, fádní, barevná, bezpečná, riskantní. Už ani trochu nelitujeme, že jsme vzdali náš plán startovat z Bangoku, cíle naší minulé cesty.
Neprobádaný střed
Projíždíme „neprobádaným“ středem. Ono slovo neprobádaný neznamená „hic sunt leones“, neznámý kraj, kde niky nikdo nebyl. Jen sem málokdo ze zahraničí zavítá a to je příjemné. Proplétáme se mezi městy a městečky. Ač provoz není nijak extrémní, ujet sto kilometrů trvá několik hodin.
Občas se objeví něco jako dálnice, ale pak zase zmizí a vrátíme se na cesty plné hlubokých děr, které jsme podle slavného indického eposu a jedné z hinduistických „biblí“ Ramajána přejmenovali na ramajámy. Padáme do ramajam, vyhýbáme se kravským potahům i náklaďákům v protisměru. Jíme, co kde mají, pijeme, co nám kde nalijí a užíváme si to.
Ztracené město Hampi
Lehounký závan turismu na nás dýchne až v Hampi, ztraceném městě, které kdysi vládlo polovině Indie. Tedy turismu. Jsou tu směrovky s popisky, a to je tak všechno. V obrovském areálu města obklopeného obrovskými kameny potkáváme jen pár cizinců (byť skupinka českých holek potěší), ale jinak je Hampi naše. Paláce, chrámy, trhy, sochy a hlavně příběhy. Indie je zemí příběhů, hrdinů, milovníků, lsti, odvahy i zrady. Tato zem vypráví a dělá to ráda.
Plujeme mezi příběhy
A my mezi těmi příběhy plujeme a píšeme své vlastní, jen o poznání méně heroicky znějící. Byť na krev, pot, prach a olej dochází neustále. Jen ten olej není vonný, ale dvoutaktní. Spíme na prazvláštních místech, koupeme se v zavlažovacích kanálech, přemýšlíme, jestli nás zabije padající kokos z palmy a zjišťujeme, že kokosy zabijí ročně více lidí než žraloci.
Plujeme čajovými plantážemi, řešíme záhady Foukyardu, řešíme úžehy i lehké otravy jídlem, neúspěšně operujeme injekční jehlou náčelníkův zanícený zadek a ukrajujeme další a další kilometry. Severněji a severněji a někde v dálce už hoří pohřební hranice Váranasí. Indie je jak její jídlo - štiplavá a dobrá!
11. února 2018 |
