Vypadl proud a záložní baterie napájející celý dům to už před pár hodinami se smutným pípáním vzdala. Přestaly se točit ventilátory, zastavila se klimatizace. Bouřka, která má tohle na svědomí, ale příjemně ochladila vzduch. Možná je i pod třicet.
Veranda „našeho“ domečku připomíná něco mezi tureckými lázněmi, klášterem Šaolin a partií mariáše. Skupinka zpocených mužů svlečených do půl těla pozoruje jednoho, který podle mobilu se skomírající baterií cvičí jógu, zatímco ostatní ho kibicují, že ten mrňavý chlap na monitoru to dělá jinak. Končí další den čekání na naše auta.
Tenhle domeček prsící se titulem „srdce Kóčinu“ ve skutečnosti leží asi 20 kilometrů od Kóčinu, kde je přístav, kam mají připlout naše auta, takže je to jako byste prohlásili v Berouně, že váš dům je v srdci Prahy.
Ale je tu hezky a hlavně je tu místo pro zaparkování žlutého cirkusu. A koneckonců cesta do města je díky tomu docela dobrodružná. Zejména když nemáte ani rupii!
Lenin, Ježíš a Šiva
Přiletěli jsme do Indie za hluboké noci a z letiště nás vyzvedl pan domácí. Dál už ale musíme sami. Postup na první den je tedy jasný: vyrazíme pěšky, najdeme bankomat, vybereme peníze, zaplatíme nějaký dopravní prostředek a seženeme SIM kartu, abychom měli místní telefonní číslo a připojení k internetu, se kterým se všechno mnohem lépe organizuje. Nic složitého.
Jenže když bydlíte dvacet kilometrů za městem, je to celkem procházka. A když vyrazíte v tropech v poledne, je kupodivu vážně vedro. Navíc když zjistíte, že jste sice zvolili kurz směr obydlené území, ale bez bankomatu. Zato potkáváme spoustu Leninů, Marxů, Engelsů, několik Stalinů a nepočítaně rudých vlajek, srpů a kladiv. V Kerale, regionu, kde právě jsme, mají hlavní slovo už mnoho let komunisti.
Ale jsou to takoví zvláštní komunisti. Čím více komunistických symbolů používají, tím méně používají komunistických praktik. Jako kdyby si rudou symbolikou a obrazy svých vůdců kompenzovali, že své vzory vlastně moc nenásledují.
Opozice není potlačována, reformy vždy byly sice levicové, ale nikdy radikální. Je to podivný stav. Uvnitř demokratické Indie funguje na rudo natřený region, který je ale vespod maximálně oranžový. A to všechno se míchá s křesťanstvím a hinduismem. Zvláštní směs koření.
Bez oken na internet
Ale i tak člověk při pohledu na plakáty s masovým vrahem skřípe zuby. Holt jiný kraj, jiný mrav. Naštěstí vše funguje plně kapitalisticky. Konečně nacházíme bankomat, vybíráme peníze a vyrážíme do města tuk-tukem. To je ta slavná tříkolka, která ve velké části Asie, ale i v Africe či Jižní Americe, funguje jako taxík. Řidič nás kapitalisticky natáhne, ale ztrátu nám vykompenzuje levný autobus.
Průvodčí, který vždy naskakuje až za jízdy a zuřivě při tom zvoní na zvonek, nám pustí velice hlasitě hudbu, což ne každý cestující kvituje. Výhodou tuk-tuku i autobusu je absence bočních oken, takže jsou příjemně klimatizované. Okna se tady prostě moc nenosí. Nemá je ani náš dům, ani loď, kterou se právě přesouváme blíže k SIM kartám!
Konečně je máme! Zabralo to celý den, ptali jsme se asi stovky lidí, ale máme je! Pokud máte smůlu a přiletíte v době, kdy je letiště úplně mrtvé, je docela náročné je pořídit. Vydává je jen pár centrálních kanceláří operátorů, potřebujete dva doklady a pasovou fotku.
I zprovoznění zabere dost času. Tohle všechno je doma lepší, jenže... Jenže pak si za 161 korun koupíte 1,4 GB dat denně (!) na 90 dní. Každý den po dobu 90 dní máte za 161 korun celkově 1,4 GB! To, co vám slavně dají čeští operátoři za několik set korun na měsíc, tu máte za zlomek ceny na den. Jen kdyby měl někdo pocit, že jsme pupek světa a hrozně napřed. Jo a když si nainstalujete (velice dobře vypadající) appku operátora, dostanete ještě půl giga denně navíc.
Pohádka o ztracených trabantech
Spousta dat je skvělá, ale hlavní je, že můžeme konečně mailovat a telefonovat. Protože jediný důvod, proč tady jsme, je, že k nám pomalu, ale jistě, pluje loď s našimi stroji – dva trabanty, maluch a jawa. Měly tu už být, jenže pohádka o žlutém cirkusu se zatím zamotává.
To takhle jela jednou jedna loď do Indie a hrozně moc se tam těšila. Tak moc, že se hnala plnou parou vpřed a nestihla u Indie zabrzdit. Zastavila se až na Srí Lance. Což byla potíž, protože vezla věci do Indie. Ale Srí Lanka se jí taky moc líbila, protože tam byly kokosy. A tak se tam rozhodla zůstat a najít jinou loď, co odveze její náklad do Indie. Jenže co Kálí nechtěla, jedna zrovna ujela, a tak loď kvasí spokojeně na Srí Lance, cucá kokosy brčkem a čeká na další loď. A my čekáme v Indii na trabanty.
Jinými slovy: naše loď přijede později, protože se zdržela v Suezu a nestihla překládku na Srí Lance. V zásadě jsme to čekali. Konečně ale víme, jak to s těmi zpožděními je, našli jsme si totiž odbornou terminologii: „Zdržení se jako problém bere v lodní dopravě od 14 dnů. Do 21 dnů je to jen „odchylka“, nikoliv přepravní incident.“
Zdá se, že námořní pravidla se od vynálezu parního stroje moc nezměnila, ale to je na lodích na druhou stranu krásné. Doufáme však, že se nedostaneme do kategorie „odchylka“.
Hotel bez hotelu
Ale alespoň papírovat můžeme a s telefonem a internetem to jde mnohem lépe. A tak sedíme v hotelu, který ale ve skutečnosti hotelem není, cpeme se pálivým masem s plackami a úřadujeme. S těmi hotely pozor, kdybyste tady hledali ubytování! Slovo „hotel“ tu má v názvu totiž každá druhá malá levná jídelna, kde se opravdu neubytujete. Těžko říct proč. Asi se majitelům líbilo to slovo, možná vždycky chtěli mít hotel, ale nechtělo se jim stlát postele.
Jídlo je tu mimochodem skvělé! Jediný, kdo si to nemyslí, je kapitán malucha Honza - čerstvě nezaměstnaný hasič, který dal kvůli cestě výpověď.
Honza byl nejdál v Krkonoších, nemá rád horko a pálivá jídla. Takže vyrazil do Indie, kde je pořád horko a kari tu dávají snad i do zmrzliny. Ale tak to má být. Komfortní zóna je od toho, aby z ní člověk vylezl ven.
Vzhůru do přístavu
Den nato vyrážíme znovu do města, tentokrát už do přístavu, ukázat, že tu jsme a že se nás nezbaví, dokud nám nedají naše žluté poklady. Přemýšlíme, jak pojedeme tentokrát. Kombinace deset kilometrů pěšky, tuk-tuk, autobus, loď a pět kilometrů pěšky je sice dobrodružná, ale poměrně časově náročná. Napadne nás zkusit Uber a světe div se, on tady funguje!
Dva řidiči nám sice zrušili objednávku, když zjistili, že k našemu domu nevede asfaltka, ale když jsme se přesunuli na první píď zpevněné silnice, přijel! A za cenu o třetinu nižší než tuk-tuk nás dovezl klimatizovaným autem až do přístavu. A my teď máme dilema. Máme jezdit prakticky, nebo romanticky? Už abychom měli trabanty!
