Večeři ve švýcarském hotelu rozčísne mrazivá debata. Host se ptá: „Nešlo by trochu zatopit?“ Nešťastná hoteliérka se pokouší o vtip: „Ráno vyjde slunce.“ Promrzlý zákazník to zkusí taky s humorem: „Jen abychom vám tady do rána nezmrzli.“
Paní domácí se opravdu hodně ošívá, než se uvolí sejít do sklepa, otočit kohoutem a pustit topení. Je to nákladné a hosté se zrovna nehrnou.
Líp už tu bylo. V Simplonském průsmyku rozhodně. Dávno pryč jsou rušné časy napoleonských vojáků, stejně jako jejich obchodních předchůdců i následovníků.
Většina dopravy mezi Švýcarskem a Itálií sviští hluboko ve skále stoletým železničním tunelem a švýcarská hoteliérka Nicole Guntern nahoře ve dvoutisícovém průsmyku až příliš často sama popíjí kávu na zápraží.
Slušnější kšeft tady mívá leda občas po ránu, to když švýcarská policie na silnici před jejím simplonským hotýlkem rozbalí své pojízdné váhy přísně prověřující povolenou hmotnost italských kamionů. A pak příležitostně navečer, když se u stolu sejde parta poutníků, která hodlá v horách přenocovat.
Stockalper a Bonaparte
S trochou kuráže by bylo možné přeběhnout přes Alpy v Napoleonových stopách i za den, ostatně hned ráno na úpatí hor jednu takovou „gazelu“ s atletickým plánem potkáváme. Na výšlap dlouhý 33 kilometrů si nese jen batůžek, jehož převážnou část zjevně vyplňuje voda. Pije ji hadičkou v pravidelných dávkách, strojově mašíruje a kmitá přitom hůlkami: raz dva, raz dva.
Stockalperův zámek se třemi věžemi (zvanými Kašpar, Melichar a Baltazar) je dominantou Brigu, kouzelného švýcarského městečka na úpatí Alp.
I my máme ruksáček, ale to jen díky tomu, že velké zavazadlo na nás čeká právě v hotelu paní Guntern, kde se večer chystáme složit hlavu. Vyrážíme vzhůru k Simplonu z okraje vzácného alpského města Brigu, kde dodnes nad turisty drtivě převažují domorodci, někteří z nich tu dokonce ani v 21. století nezamykají svá auta. Tady se skoro každý zná s každým.
I když jsme si cestou z města ukrojili z celkového převýšení pár set metrů poštovním autobusem, stále nás čeká výškový kilometr. Právě rázné převýšení se tady pro běžného „městského“ turistu stává kamenem úrazu.
Nejen proto je lepší v půli pouti přenocovat a ráno se vydat dolů, vstříc Itálii. Kdo v horách přes noc nezmrzne, získá díky noclehu spoustu času na důkladnější obhlídku napoleonských (i jiných) stop v oblasti Simplonu.
Ono nejde zdaleka jen o francouzského císaře. Ještě před ním vládl tomuto kraji jistý Kaspar Stockalper, jenž zbohatl na transalpském obchodu se solí a zůstal po něm v Brigu velkolepý zámek se třemi baňatými věžemi.
V jeho časech to znamenalo, že měl pod kontrolou karavany mul, na jejichž hřbetech se zboží vozilo. Na to ještě stačily stezky, po nichž dnes běhají turisté.
Při pohledu zblízka působí osmimetrový orel, vztyčený vojáky střežícími průsmyk za druhé světové války, skutečně impozantně.
Alter Spital, jeden z kamenných symbolů Simplonu.
Jenže Napoleon měl jiný plán: tahat přes Alpy kanony. A tak pro své dělostřelectvo nechal vystavět moderní zpevněnou cestu. Bylo to v letech 1801 až 1805 natolik nadčasové dílo, že v napoleonské stopě vede ještě značná část dnešní silnice. Ale neosiřely ani další části veledíla.
Ze švýcarské strany vede trasa pochodu hojně po uzoučkých stezkách pana Stockalpera, hlavně v divokém zářezu potoka Taferna osázeném cik cak nad hučící vodou i na skalních úbočích desítkami kluzkých dřevěných lávek. V průsmyku, jemuž dominuje obří socha kamenného orla, stojí monstrózní napoleonský hospic (dnes je tam ubytovna vyhledávaná školními výpravami). Dál po cestě míjíme napoleonská kasárna, která jsou pečlivě opravená a osazená výstavkou z dějin simplonské dopravy.
Hotové bochníky se značkou pekárny Simplon Dorf jsou připravené k prodeji. Zákazníci si sem pro ně jezdí desítky kilometrů z Itálie i ze Švýcarska.
Brigerbad, vítaná prémie na oslavu túry přes Simplon.
Potom projdeme stovkami metrů skalních chodeb švýcarské vojenské pevnosti z časů druhé světové války. A končíme na švýcarsko-italské hranici ve vsi Gondo opět se Stockalperem. Cíl transalpského pochodu je v uzounkém údolí u pašerácké sochy, která stojí přímo na úpatí velkolepé mnohasetleté Stockalperovy celní věže (dnes hotelu) naproti nynější švýcarské celnici.
Turistovy odměny
Jasně, je skvělé kochat se po cestě historií, ale možná ještě lepší jsou další výletnické odměny na trase pouti zvané Via Stockalper. Pomineme-li všechny výhledy i záplavu lesních plodů všeho druhu podél cesty na sklonku léta, stejně jako milý detail, že nám těžkou bagáž po cestě převáží poštovní autobus, a tak můžeme jít opravdu nalehko, jsou tu jiné „horské prémie“.
Třeba taková pekárna v obci Simplon Dorf. Tady dodnes ručně zadělávají staletý švýcarský horský žitný chléb (roggenbrot), bochník natolik trvanlivý, že se dříve ve vsi na jeho výrobu roztápěla pec nanejvýš čtyřikrát ročně. Když jsme si přivstali a vůně nás neomylně zavedla k místnímu pekaři, pozval nás posunky bez okolků dovnitř, ač jsme se v jeho nářečí beznadějně ztráceli.
Švýcarsko po kolejích a v pohorkáchAutor reportáže je nadšený alpský turista, tento týden měl křest svého nového knižního bedekru Švýcarsko po kolejích a v pohorkách. K dostání na www.MojeSvycarsko.com a u dobrých knihkupců.  |
A to nejlepší nakonec. Jakmile jsme prošli těch téměř 33 kilometrů a překonali v obou směrech jeden kilometr výškový (přičemž výstup se zdál nakonec překvapivě přívětivější než finální sestup), pak přišla víc než vhod termální koupel Brigerbad zpět na švýcarském úpatí průsmyku.
A taky vyhlášená dobrota v bazénové restauraci: místní cordon bleu. O řízku zapečeném se sýrem a šunkou se v Brigu traduje, že ho v nouzi vymyslela místní kuchařka v napoleonských časech.
Čekala skupinu hostů, jenže přišly hned dvě party. A jelikož náhle měla dost masa jen pro polovinu hostů, rozhodla se řízky „nastavit“ základní surovinou alpské kuchyně čili tvrdým sýrem, v němž maso zapekla spolu se šunkou.
A že by Francouzi proti té legendě jistě protestovali? Do Brigu jich zase tak moc nezabloudí.
