Komu se povede právě popsaná spanilá jízda, může se nazývat králem bodysurfingu. I jízda na obyčejném krátkém prkně po břiše bez naskakování a šíleného balancování na nohách totiž vyžaduje kus umění a průměrný člověk se to učí několik dní.
Zde je pár postřehů z minikurzu, který jsem si naordinoval na pacifické pláži nedaleko salvadorského přístavu s exotickým názvem Acajutla.
Znáš pračku ne?
Začalo to zajímavě. V drncavém žlutém školním autobusu, v němž jsem jel s partou postpubertálních frankofonních Kanaďanů. Řeč se brzy stočila na zmíněnou pláž, velikost vln a bodysurfing.
Hele, znáš pračku, ne? zeptal se mne jeden z nich. Tak si představ, že jsi ponožka v pračce... Netušil jsem, jak hodně mu dám nakonec za pravdu.
A přitom to vypadá tak jednoduše. V jemné parafrázi na slavnou mycí scénu francouzského komika Pierra Richarda - prostě vezmu prkno, hodím prkno, nalehnu na prkno, chytnu prkno a jedu po prkně...
Ale právě přesně tak to není. I já si po prvních pokusech nakonec připadal jako Pierre Richard a po dvou hodinách úporného snažení, semlet a otřískán nekonečným přívalem vln jsem raději přerušil lekci a šel na záchrannou margeritu ke sladkovodnímu bazénu.
Bodysurfing není pro blby
Ne nadarmo se říká, že pravé surfování je jedním z nejkomplikovanějších sportů vůbec. Pochopil jsem to v okamžiku, kdy jsem zkusil zvládnout aspoň jeho nemotorného bratříčka čili bodysurfing.
Kdo se směje, že bodysurfing je pro blby, směje se moc brzy. Jednou z nejdůležitějších dovedností při surfování, ať už je to surfing pravý nebo bodysurfing, je totiž moment zachycení vlny v okamžiku, kdy se láme.
Bohužel, brzy jsem zjistil, že tento nejsložitější a vrcholný grif je téměř až tím poslední v pořadí.
Nejprve je třeba se k těm pravým vlnám bezpečně dostat, pak správně držet surf a nakonec se dobře nastavit, aby se vlna dala vůbec chytit.
Jako ponožka v pračce
Držím křečovitě prkno a snažím se dostat se za vlny, které však začínají chodit jedna za druhou. Zázrakem přežiju nápor té první i druhé, ale ta třetí mne přesně v okamžiku, kdy jsem si myslel, že už proplavu a budu mít vyhráno, popadne, třikrát otočí, zamotá do kozelce, protáhne až někde u dna a pak vyplivne jak bezmocné mimino.
Jsem rád, že se můžu vůbec nadechnout. Mám odřená záda, téměř utrženou nohu a zoufale hledám surf, který je 20 metrů ode mne. Po prvním vzpamatování to celé začíná nanovo.
Tak a máme tu první předpoklad přežití. Propádlovat, proplout a probojovat se až za vlny. Dělá se to tak, že menší vlnu se s prknem před sebou snažím jakoby přeskočit, do těch větších ještě před zlomením zapíchnu špičku surfu, přitisknu se k němu a vlnu v pohodě propluji. Časem zjistím, že čím méně zuřivých a náhlých pohybů, tím lépe.
Konečně jsem v bezpečí kousek za prostorem, kde se vlny lámou. Nastává fáze číslo dvě. Čekám na tu pravou vlnu.
Ideální je ležet už na prkně buď tak šikovně, aby měl člověk obě ruce volné a mohl rychle kraulovat tam, kam potřebuje, nebo držet se jen jednou rukou prkna a pádlovat tou druhou volnou.
Brzy zjišťuji, že najít a vystihnout tu nejlepší vlnu je opravdová vyšší dívčí. A tak zkouším nahodile ty, co přijdou a připadají mi trochu větší. Ale je tu další problém. Jak se k nim rychle a správně dostat.
Na začátku totiž vůbec nevím, jak se naštelovat. Důležitý je směr natočení. Ideální je být pootočený k pobřeží, volně pádlovat a přes rameno sledovat blížící se vlny. V okamžiku, kdy se ta pravá přiblíží, zrychluji pádlování jak šílenec.
A když se to povede...
Desítka pokusů vede jen ke dvěma marným výsledkům. Ty první končí již popsanou pračkou, druhé tím, že vlna mi prostě ujede pod surfem.
Koukám kolem sebe, ale ostatní jsou na tom stejně. Až na dva malé špunty - bráchy, kteří na surfech kolem mne lítají už dvě hodiny jak piloti tryskáčů. Nutno dodat, že vzbuzují všeobecnou pozornost. Snažím se to okoukat.
První postřeh zní: nebát se šílené vlny. Druhý: když se vlna láme či zlomí, zalehnout prostě na surf a co nejvíc stlačit jeho špičku dolů. Jako byste chtěli dostat ho ke dnu. Výsledek je fantastický.
Z ničeho nic pode mnou surf vystřelí jak z praku. Už nejsem ponožkou v pračce. Jsem v jiné dimenzi. Cítím, jak mne vlna popadla a mohutně zatáhla ke břehu. Řítím se jako stíhačka.
Je to úžasný pocit a po té stovce předchozích marných pokusů to trvá nekonečně dlouho, než se zadrhnu na písku u nohou krásné Salvadorky.
Křičím nadšením, vyskakuji na nohy a zvedám ruce k nebi jak olympijský vítěz. Jsem king surfingu. Salvadorka se pobaveně usmívá a dva špunti profíci na mne uznale volají: "Dobrý, dobrý...“
Salvador Malá země na pacifickém pobřeží Střední Ameriky má kromě sopek a krásné přírody i pláží i mayské památky a vynikající kávu. Navíc další úchvatné přírodní krásy, zachovalá mayská města, jsou i v sousedním Hondurasu a Guatemale. |
Může se hodit
Exotický Salvador a poprvé pro Čechy i pacifické pobřeží jsou od začátku roku 2008 snadno přístupné díky charterovým letům z Prahy, které vypravuje cestovní kancelář Exim Tours. Letadlem typu Airbus trvá let z Prahy do Salvadoru 14 hodin včetně technické zastávky v Dominikánské republice.
|
