„Tu Rujánu jsem si teda představoval trochu jinak,“ odtušil nejmladší syn, když jsme zastavili na posledním dálničním odpočívadle před Stralsundem. Místo sice nese název Rügenblick (Vyhlídka na Rujánu), ovšem panoráma to skutečně není ohromující – jižní pobřeží ostrova se za úzkým průlivem jeví jako ploché a ne dvakrát zajímavé. Nemluvě o vytrvalém dešti umocňovaném poryvy větru.
Kvůli trvalému slunečnímu svitu jsme sem ovšem nejeli, hlavní zajímavosti Rujány se nacházejí na opačné straně ostrova, tedy při severovýchodním pobřeží, obráceném do otevřeného moře.
Bílé útesy rujánské
Spatříme je záhy po příjezdu do Sassnitzu, hlavního rujánského přístavu: slavné křídové útesy, padající kolmo do moře z výšky až 110 metrů. Staly se symbolem ostrova, a pokud byste na Rujánu přicestovali lodí ze Švédska, budou útesy u Sassnitz to první, co z Rujány spatříte. Podobně jako je tomu s doverskými útesy při trase napříč Lamanšským průlivem do Anglie.
Při hustotě letního turistického provozu na Rujáně bychom čekali zástupy návštěvníků i na trase kolem útesů, návaly se však nekonají. Snad k tomu přispívá fakt, že k tomu, abyste si útesy pořádně užili, je třeba investovat dost času i nějaké to úsilí. Tento atraktivní úsek pobřeží je totiž součástí Národního parku Jasmund a příjezd automobily až na místo je vyloučen. Někteří turisté se rozhodnou jen pro prohlídku návštěvnického centra, kam jezdí místní Pendelbus, a krátkou vycházku nad útesy. To nám ale nestačí a vydáváme se na několikahodinovou túru.
Parkujeme v rezidenční čtvrti na východním konci Sassnitz a po krátké poradě se strážci národního parku vyrážíme nejprve podél moře. Stezka tu není žádná, klopýtáme po sypkých oblázcích i přes větší šutry, občas přelézáme nějaký ten spadlý strom. A protože „pláž“ je široká jen pár metrů, tak se místy doslova otíráme o křídové útesy, které se nad námi tyčí do stále větší výšky.
Rujána (Rügen) – základní fakta
|
U formace zvané Wissower Klinken už dosahují asi 50 metrů a je tu dobře vidět odlučná plocha, podle níž se v únoru 2005 odlomilo několik desítek tisíc m³ měkké horniny a sjelo do moře. Skoro se divíme, že „cesta“, po které jdeme, je veřejně přístupná. Po větším dešti, kdy nejvíce hrozí podobné sesuvy, bychom se tudy rozhodně nevydali.
Po dalších asi 45 minutách klopýtavé chůze přicházíme k ústí potoka Brisnitzer Bach. Ušli jsme zatím jen asi 5 kilometrů, ale byla to fuška, a tak bereme zavděk koupelí v chladivém moři. Má jen asi 17 °C, ovšem průzračná potoční voda, spadající na břeh malým vodopádkem, je ještě o mnoho chladnější. Záhy se zahřejeme výstupem po umělém schodišti, které nám umožní dostat se nad útesy, a pokračujeme nyní již po pohodlné stezce k informačnímu centru národního parku.
V srdci národního parku
Infocentrum nese jméno Königsstuhl (Králova židle), stejné jako nedaleký nejmohutnější křídový útes. Plošina na jeho vrcholu leží 118 metrů nad hladinou moře, je z ní báječný rozhled a naopak nejlepší pohled na útes samotný se otevírá z protilehlé vyhlídky Victoria-Sicht. Oba názvy odkazují na královské výsosti: z Königsstuhlu měl roku 1715 švédský král Karel XII. vydávat rozkazy své flotile v bitvě proti Dánům, zatímco protilehlý útes navštívila roku 1865 pruská korunní princezna Victoria, pozdější německá císařovna.
Výstavě a multimediální prezentaci uvnitř informačního centra věnujeme asi hodinu a pak se vydáváme na poslední část trasy do obce Lohme. Jdeme stále bukovým lesem, a ne ledajakým. Kvality původních porostů na poloostrově Jasmund vynesly v roce zdejší krajině zápis na seznam světového přírodního dědictví UNESCO. Od záchytného parkoviště u obce Hagen se pak autobusem, nesoucím krásný německý název Wanderbus, vracíme do Sassnitz.
Pohled z vyhlídky Victoria-Sicht na pobřeží
Dříve typické domy s rákosovými střechami se stále najdou v rybářské vesničce Vitt.
Německé Saint-Tropez v Binzu
Rujána, Rügen nebo...?
|
V 15 kilometrů vzdáleném Binzu, největším přímořském středisku na Rujáně, jde život docela jiným tempem než v Sassnitz. Kousek za městem jsou sice také k vidění nižší útesy, ale jinak se do Binzu jezdí kvůli moři, a taky aby člověk byl vidět – dostaveníčko si tu dává německá smetánka.
Ve srovnání s tradičními resorty ve Středomoří má ale Binz přece jen mladší historii, první lázeňští hosté se tu začali objevovat kolem roku 1875 a větší výstavba se datuje teprve od přelomu 19. a 20. století. Architektura tedy není stará, ale za procházku to v Binzu každopádně stojí. Většina budov má nezaměnitelný dekor s dřevěnými, filigránsky zdobenými balkony, které tvoří nevídanou jednotu. Celek neruší žádná výšková budova a dokonce ani období komunistické NDR se tu nepodepsalo žádnými ohyzdnými paneláky.
Pláž je v Binzu široká, přimknutá k otevřenému zálivu a díky malé hloubce se tu voda prohřeje rychleji než jinde, čekat více než 20 °C ale většinou není realistické. Přímořskou zónu charakterizují stovky typických plážových košů, chránících dovolenkáře před všudypřítomným větrem, a také několik set metrů dlouhé molo vybíhající do moře.
Pláže u letoviska Glowe patří k nejdelším na Rujáně.
Typická lázeňská architektura v Binzu
Prora: dědictví nacismu
Široká a rovná pláž pokračuje z Binzu bez přerušení a bez velké estetické změny severním směrem, ovšem kulisy se radikálně mění. Severním sousedem Binzu je totiž Prora, místo rezonující ozvěnami dvou totalitních režimů, které ve 20. století tuto část Německa postihly.
Uniformní, žlutošedé budovy Prory se táhnou v délce zhruba 4 kilometrů paralelně s mořem a od pláže je odděluje jen úzký lesík. Stavba je to nacistická, z let 1936–39, a prokazuje všechny prvky totalitní architektury: ideologický základ, megalomanské rozměry, rigidní organizaci i kvalitní materiál. Národní socialisté zamýšleli v Proře vybudovat obří komplex sloužící pro přímořské dovolené běžných německých pracujících s kapacitou pro 20 000 lidí. Celek vznikal na pozadí typicky nacistického sloganu Kraft durch Freude, KdF (přibližný překlad „Radostí dosáhneme síly“) a skoro se to podařilo, v září 1939 byly budovy v hrubé formě hotové. Jenže válka začala přece jen moc brzy, Německo pak mělo jiné starosti, než byly dovolené u Baltu, a dělníci z Prory byli převeleni do raketového výzkumného centra v Peenemünde.
Po roce 1945 okupovala Proru nejprve Rudá armáda a menší část komplexu vyhodila do povětří. Pak spravovala tehdy veřejnosti nepřístupný komplex armáda komunistické NDR; na dostavbě a vybavení pro účely vojska se tehdy nedobrovolně podílelo i mnoho režimu nepohodlných občanů. A po sjednocení Německa v roce 1990 přichází důkaz o tom, že sousto zvané Prora je zřejmě příliš velké i pro tak bohatou a demokratickou společnost, jakou dnešní Německo bezesporu je.
Pohled na část komplexu Prora – strana odvrácená od moře
Letecký pohled na severní část komplexu Prora, v popředí jsou rekonstruované bloky.
Prodej Prory jako celku se totiž v 90. letech nezdařil, soukromí investoři o toto monstrum neměli zájem. Mezitím se komplexu dostalo památkové ochrany – ano, je to jeden z nejlepších příkladů architektury Třetí říše v celé zemi, což samozřejmě ztěžuje větší stavební zásahy. Úřadům se pak podařilo několik menších částí Prory prodat soukromníkům, kteří objekty upravili na byty a apartmány. Část patří státu, je tu několik muzeí, v severní části funguje obří mládežnická ubytovna (Jugendherberge). V létě se tu občas konají příležitostné výstavy nebo diskotéky. Většiny Prory ale chátrá a nevypadá, že by se to v dohledné době mělo změnit.
Ovšem chátrání je relativní pojem. Na to, že Prora má za sebou skoro 80 let existence a „péči“ dvou totalitních armád, jsou baráky (toto slovo se zde neustále vnucuje) v docela dobrém stavu. Navíc, když jedete kolem, vlastně o nich nevíte, Proru odděluje od silnice i od pláže les. Zato když se vydáte cíleně pěšky přímo podél komplexu, nejspíš vám rytmicky střídající se komplexy částečně vybydlených činžáků vyrazí dech.
Navštěvujeme Dokumentační centrum Prora, které prostřednictvím dobových fotografií, videosmyčky i architektonických plánů přehledně ukazuje historii i budoucí výzvy, jež na oblast čekají. Výstava je očekávaně systematická, ale před vstupem je třeba oprášit němčinu, jinak si toho návštěvník moc nepřečte. Pak skrze jeden z „baráků“ procházíme na pláž, kterou dělí něco, co připomíná nedokončený bastion. Tady měly podle představ Hitlerových architektů přistávat lodě a platforma mohla současně sloužit pro přehlídky a parádemarše. Jenže to už národní socialisté nestihli.
Z Hitlerova megakomplexu roste na Rujáně luxusní hotel:
Z Rujány odjíždíme na sklonku dne. Z téměř tři kilometry dlouhého mostu, který spojuje ostrov s německou pevninou, se osvětlené siluety monumentálních cihelných chrámů ve Stralsundu rýsují na pozadí zčervenalého západního obzoru. Stralsund si necháváme na příště, stejně jako mýtický Kap Arkona, malebné pláže u Glowe a řadu dalších míst. A konstatujeme, že Rujána není místem jen na jednu dovolenou.
Může se hoditDoprava Ubytování |
Rujána (Německo)
