Pfälzerwald: bizarní skály a desítky zřícenin v největším lese Německa

Členitou vysočinu se zakulacenými kopci oddělují hluboká údolí a pokrývají nekonečné lesy. Častěji než na lidská sídla tady narazíte na bizarní skaliska z načervenalého či narezlého pískovce. Prošli jsme kus Falckého lesa na západě Německa a narazili na krajinu, kterou by v samém jádru západní Evropy málokdo čekal.

Možná jste to taky nevěděli: Falcký les (německy Pfälzer Wald či Pfälzerwald) tvoří největší souvisle zalesněnou oblast v celém Německu. Lesní porosty zde, na samém západě země, pokrývají rozsáhlejší nepřerušené plochy než v Harzu, Bavorském lese či v německé části Alp. Vztaženo k českým poměrům, zdejší „hvozd“ se tu táhne po ploše rovnající se více než dvaapůlnásobku rozlohy Národního parku Šumava, a to ještě zalesněná oblast plynule přechází k jihu na francouzské území.

Města tu nejsou žádná, vesniček řídce, průmysl neexistuje. Zato hradů a zřícenin ze zeleného moře vykukuje docela dost, stejně jako izolovaných skalních bloků. Krajina pro máchovské romantiky hledající samotu, řekl by možná našinec odkojený zkazkami o éterických duších doby českého národního obrození. Přinejmenším mimo hlavní letní sezonu to podle naší zkušenosti platí: během dvoudenního putování Falckým lesem jsme nepotkali téměř žádné návštěvníky.

Městečko uprostřed skal

Východištěm do „krajiny nepoznané“ je nám čtyřtisícové městečko Dahn, kam přijíždíme autobusem ze Saarbrückenu. Podobně jako některá sídla např. v českém Kokořínsku je Dahn obklopen bizarními skalními útvary, skála Jungfernsprung se tyčí přímo nad bývalým železničním nádražím. Po překonání asi 70 výškových metrů se nám z vrcholu skaliska otevírá panorama sestávající z mnoha zalesněných kopců, z nichž občas vykukují načervenalá skaliska. A vedle leteckého pohledu na městečko se díváme také na hradní zříceniny – v bezprostředním okolí Dahnu jsou hned tři.

Této části Falckého lesa se nikoli bezdůvodně říká Dahner Felsenland, tedy „Skalní oblast Dahn“. Bizarní nádech kraji dodává načervenalé zbarvení skal: jsou to pískovce vzniklé sice také mořskou sedimentací jako v české kotlině, ale o něco starší a hlavně prostoupené železitými příměsemi – odtud pochází charakteristický barevný tón.

Orientace ve spleti desítek značených cest nám v Dahnu dává trochu práce, nakonec se ale zdárně trefujeme na cestu značenou žlutými tečkami a míříme po ní k jihu, k francouzské hranici. Následující čtyři hodiny půjdeme hlubokými lesy, kde jedinou známku civilizace signalizují (občas) zpevněné lesní cesty. Míjíme několik skalních útvarů, které většinou spatříme až z blízké vzdálenosti. Napoleonova skála (Napoleonsfelsen) má zvlášť bizarní tvar. Osamocené, asi dvacet metrů vysoké, úzké skalisko se zdá každou chvíli zřítit.

Hynku? Viléme? Jarmilo? Ne, to je hrad Berwartstein nad městečkem Erlenbach. Romantickou podobu ale získal stejně jako Kokořín v 19. století.

Předsunutá bašta hradu Wegelnburg. Ani mlha s popraškem sněhu nepostrádá půvabu.

Teufelstisch neboli Ďáblův stůl je jedním z charakteristických skalních útvarů nedaleko Dahnu.

Tři hrady na hranicích

To už jsme pochopili, že ačkoli Falcký les nedosahuje zrovna závratných nadmořských výšek, nebude to úplně snadná procházka. Zdejší údolí totiž leží nízko, jen kolem 200 m n. m., a na trase je třeba překonat řadu bočních hřbetů. Nahoru – dolů.

Z malé osady Schönau, plné malebných hrázděných domů, šplháme na zříceninu Wegelnburg. Ta leží už těsně u francouzské hranice, která ovšem jako by neexistovala. Za „čárou“, v severní části Alsaska, se totiž stejně mluví německy a německy znějí i pomístní jména.

Wegelnburg je nejvýše položenou zříceninou Falckého lesa (571 m) a za pěkného počasí se z jeho předsunuté bašty otevírá severním směrem famózní výhled. Je to výhled jako žádný jiný... Pod námi se do dáli táhne zdánlivě nekonečný řetězec pravidelných, kuželovitých kopečků oddělených výraznými dolinami. Původně štaufský hrad byl během své dlouhé historie několikrát předmětem sporu mezi německou a francouzskou šlechtou. Současná, vzorně rekonstruovaná zřícenina je výsledkem sanace z počátku 70. let 20. století.

Asi 400 metrů pod Wegelnburgem narážíme přímo na státní hranici na historický hraniční kámen a jen o pár minut chůze dál, již na francouzské půdě, se nachází skalní zřícenina s legračním „kočkopsím“ jménem Hohenbourg (francouzská verze). V blízkém okolí se tyčí ještě třetí zřícenina, Löwenburg. Tu si ale kvůli postupující tmě necháváme na jindy a spěšně scházíme do německé osady Nothweiler, která by se spíš mohla jmenovat Ende der Welt, tedy Konec světa. Seskupení pár desítek domů obklopují ze všech stran lesnaté kopce, silnice sem vede jen z německé strany. Veselá večerní společnost v hotelu, který se zde náhle vyloupl uprostřed ničeho, působí skoro jako přízrak, ale po odchodu hostů tu noční ticho neruší vůbec nic.

Defilé pískovcových trosek nad Dahnem: skály zvané Lämmerfelsen

Zpátky do civilizace

Druhý den je před námi něco přes dvacet kilometrů a čeká nás terén podobný jako včera – nahoru a zase dolů skrze nedozírné lesy. První třetinu oživuje malebná osada Bobenthal, kterou sice na rozdíl od Dahnu či Nothweileru neobklopují hradní zříceniny, zato ji však zdobí řada krásných hrázděných domů, z nichž některé se datují až do 17. století.

Falcký les

• Zalesněná vrchovina Falcký les (Pfälzer Wald) se táhne zhruba severojižním směrem od města Kaiserslautern ve spolkové zemi Porýní-Falc k francouzské hranici a pokračuje ještě několik desítek kilometrů Francií směrem k Vogézám.
• Chráněné území Naturpark Pfälzerwald (Přírodní park Falcký les) má rozlohu 1798 km², s navazující francouzskou rezervací Vosges du Nord (Severní Vogézy) dohromady dokonce 3105 km2 , a patří tak k největším svého druhu ve střední a západní Evropě.
• Přes nevelkou absolutní nadmořskou výšku (vrch Kalmit dosahuje jen 673 m n. m.) působí Falcký les poměrně mohutně, zejména při pohledu od východu z údolí Rýna, které převyšuje o 500 metrů.

Jinak ale v nepřehledné krajině moc záchytných bodů nenacházíme, tedy pokud nepočítáme dva lesní přístřešky. Ty jsou ovšem na mapách i na turistické orientaci v terénu označeny jako „Hütte“, což poněkud mate – ve skutečnosti jde jen o kryté dřevěné altány sice dobře uzpůsobené na piknik, ale bez dalšího zázemí či služeb.

Pocit vytrženosti z prostoru postupně umocňuje i horšící se počasí s teplotou kolem nuly a poletujícími sněhovými vločkami. Rozhledna na vrchu Stäffelsberg (481 m) je ale otevřená i v těchto psích podmínkách a námahy na zdolání 120 schodů vedoucích na ochoz nelitujeme. Shora se opět otevírá výtečný výhled, navzdory tomu, že viditelnost není ideální. Lesy obalující desítky kuželovitých kopců do všech stran tentokrát pokrývá poprašek sněhu, v údolích se válí cáry mlh, na východě vidíme zřetelný přechod Falckého lesa do vinic Porýní a na jižním obzoru, v odlesku vzdálených slunečních paprsků, tušíme svahy Schwarzwaldu.

Březnový den se ale krátí, tak ještě rychle obhlížíme krásný opevněný kostel v obci Dörrenbach a už za šera scházíme do cíle, kterým je lázeňské městečko Bad Bergzabern. To leží přesně v pomezní poloze, z jedné strany je již obrácené k porýnské nížině, směrem k západu zástavba šplhá do prvních svahů vysočiny. Po dvou dnech „v lese“, jak jsme si přechodu navykli říkat, rádi využíváme vymožeností civilizace jako je solidní hotel, termální lázně nebo výběr z místních restaurací.

A jede se dál, následující den nás čekají porýnské hrady a katedrály. To už ale bude jiný příběh...

Může se hodit

Doprava

• Kaiserslautern, jedno z možných východišť do Falckého lesa, je z Prahy vzdálen po silnici 680 kilometrů. Centrální částí regionu prochází železnice Landau–Pirmasens, která se může hodit pro návrat do výchozího místa přechodu. Do některých míst včetně Dahnu zajíždějí autobusy.
• Dobrou alternativou k cestě autem je pohodlí německých vlaků, jejichž jízdní řády (a e-shop) najdete na adrese www.bahn.de.

Turistické značení

• Síť pěších turistických značek je ve Falckém lese hustá, místy až extrémně hustá, ale značení se řídí jinou filozofií než v Česku. Spíše než barvy značek je třeba sledovat symboly (např. různá zvířaty, rostliny, místní zvláštnosti), značené cesty jsou často okružní.
• Mapy na vývěsních tabulích jsou ale v terénu spíše výjimkou a je tedy nutné se vybavit vlastním kartografickým materiálem. Jakmile se trefíte na tu správnou cestu, tak je značení velmi spolehlivé, značky jsou všude, kde by s orientací mohl být problém.
• Často narazíte na rozcestníky, které udávají vzdálenosti. Distance jsou německy precizní: měří se na desetiny kilometru a za celou dobu jsme nenarazili na případ, že by vzdálenost nesouhlasila byť o jedinou stovku metrů!

Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz