Turistický magnet USA číslo 1
Nejstarší národní park na světě, který založil prezident USA U.S.Grant už v roce 1872, má rozlohu 8.987 km2 a rozprostírá se ve Skalnatých horách. Leží na na území několika států: největší část, zhruba 91 %, na severozápadě Wyomingu, 7,6 % na jihozápadě Montany a malý střípek 1,4 % na jihovýchodě Idaho.
Svým přírodním bohatstvím - nachází se zde 110 vodopádů a velké množství horských pramenů, ledovcových jezer, bublajících bahenních sopek, kaňonů, erodovaných lávových proudů a gejzírů - patří Yellowstonský park k nejoblíbenějším cílům turistů ve Spojených státech.
Gejzírová kotlina Noris Geyser Basin
Jak Yellowstone vznikl
Zjednodušeně řečeno, před 600 tisíci lety explodovala na místě dnešního parku sopka a dosud je jen několik kilometrů pod povrchem stále žhavé magma. To ohřívá vodu, která proniká ven různými puklinami a vytváří gejzíry, barevné tůně, různé typy minerálních pramenů či bahenní sopky. Je z nich cítit síra. Yellowstone, tedy "žlutý kámen", dostal název právě podle charakteristické barvy, která vzniká chemickou reakcí na povrchu sopečných hornin. Nejprve tak byla pojmenována řeka, po ní i park.
Travertinové terasy Mammoth Hot Springs
Klikněte na fotky pro zvětšení
Procházky po vrcholu sopky
Návštěvníci Yellowstonského parku se obdivují přírodním krásám, většinou založeným de facto na postvulkanických jevech. Přitom si však často neuvědomují, že se vlastně procházejí po vrcholu sopky.
Není to ale běžná sopka ve tvaru kužele jako například Vesuv v Itálii nebo Mount Saint Helens (u nás nesprávně označovaná jako Hora svaté Heleny) na západě USA v Kaskádovém pohoří ve státě Washington. Pod zemským povrchem Yellowstonu se ukrývá typ zvláštní sopky, odborně nazývané kaldera. Kaldera proto, že svým tvarem opravdu připomíná jakýsi kotel (ze španělského calderon=kotel).
Rozměr kaldery byl poprvé zmapován v 80.letech na základě leteckého snímkování NASA. Bylo zjištěno, že měří zhruba 85 kmx45 km. Pro představu - vešlo by se do ní japonské hlavní město Tokio i s 18 miliony obyvatel.
Na mapce Yellowstonského národního parku vidíte přerušovanou čarou ohraničení kaldery (Caldera rim).
Pod téměř celou kalderou se nachází obrovský magmatický krb (prostor vytvořený vystupujícím magmatem) o rozměrech 80 km x 40 km a hloubce zhruba 8 km, místy však i pouhé 2 km.
Jde o typ tzv. neklidné kaldery - neklidné proto, že většinou soptí a dýmá a kouř vychází ven podle toho, jak stoupá či klesá magma a hydrotermální systémy pod povrchem.
Digitální simulace kaldery pod povrchem Yellowstonského parku
Hrozba supererupce
Vulkanologové, kteří sledují pohyby lávy pod povrchem parku, spočítali, že v jedné části oblasti se půda zvedla v posledním století zhruba o 70 centimetrů. V letech 1997 - 2003 pak došlo ke vzdutí zemského povrchu o zhruba 125 milimetrů v severní části parku poblíž Noris Geyser Basin - viz.mapka výše, v místech, kde to předtím nikdy nebylo zaznamenáno.
Jde jen o nevinný pohyb magmatu, hydrotermální jevy či plyn? Nebo to předznamenává něco mnohem hrozivějšího, třeba supererupci?
 |
 |
| Digitální simulace. Pokud je pod povrchem rozžhavené magma o objemu 125 km3, erupce např. u Norisu by mohla narušit zbytek krbu a vyvolat pak stupeň 8 - supererupci | Digitální simulace zón kolem epicentra výbuchu |
Odborníci mají v Yellowstonském parku rozmístěnou soustavu seismograických snímačů, které moniturují pohyby zemské kůry a vysílají záznamy ke zpracování do centrální laboratoře v Yellowstonské observatoři a Geologického výzkumného ústavu USA.
Park zažívá ročně až 3000 většinou nepatrných zemětřesení. Podle dostupných dat jde vesměs o tektonická zemětřesení způsobená střetem zemských desek podél známého geologického zlomu, nikoli zemětřesení vulkanického původu. K většímu zemětřesení o síle 7,5 Richterovy stupnice došlo v roce 1959 na Hebgenském jezeře (Hebgen Lake), 29 lidí zahynulo a došlo k velkým sesuvům půdy, pak se něco podobného v menším měřítku zopakovalo v letech 1975 a 1996.
 |
 |
| Zemětřesení na Hebgenském jezeře v roce 1959 | |
Časovaná bomba?
V dějinách USA došlo k zatím nejsilnější erupci v roce 1980, kdy Mount Saint Helens vyvrhla asi 1 km3 sopečného popela a lávy a pohřbila 57 lidí. V měřítku sopečných výbuchů ve světě to však byla zanedbatelná událost - indonéská sopka, která explodovala v roce 1883, byla 17x větší a zabila 36.000 lidí.
Vědci vědí, že kaldera pod Yellowstonským parkem je 2.500 větší než Svatá Helena. Kdyby byl její veškerý obsah vyvržen, došlo by k tzv. supererupci.
Velký třesk
Naposledy došlo na Zemi k supererupci před 74.000 lety v Tobě na Sumatře. Výbuch byl tak silný, že způsobil sopečnou zimu, uvrhl svět do tmy a téměř vyhladil lidstvo.
Supererupce proběhly podle vědců v dávných dobách v poměrně pravidelných cyklech i v Yellowstonském národním parku - za poslední dva miliony let celkem třikrát, přičemž ta poslední byla před 640.000 lety. Ta další je tedy očekávaná...
"Supererupce by byla největším třeskem na Zemi," říká Bill McGuire, jeden z předních světových vulkanologů z Univerzity v Londýně. "Šlo by o tak obrovskou explozi, že by zásadně ovlivnila život na celé planetě," dodává znalec.
Tisíce Hiroshim
Pokud by tento katastrofický scénář nastal, erupce by rozmetala 2000-3000 km3 sopečných hornin, popela a plynu po celých USA. Jen během první hodiny by bylo vyvrženo 100 milionů tun lávy, hornin a popela a to silou tisíce hiroshimských bomb.
 |
 |
Lávové proudy, které se pohybují rychlostí až 800 km v hodině a dosahují teploty až 500 stupňů Celsia, by sežehly vše, co by stálo v cestě. V okruhu nejméně 100 kilometrů kolem Yellowstonského parku by zanikl život.
Až tři čtvrtiny USA by pokryla mnohacentimetrová vrstva popela v tlouštce odpovídající vzdálenosti od centra výbuchu. Popel by zabil statisíce lidí, zničil rozsáhlé zemědělské oblasti a zahubil zvířata, zamořil zásoby vody, poškodil elektrické sítě, způsobil kolaps dopravy a celé infrakstruktury a totálně by ochromil veškerý život na zasaženém území. 80 procent USA by bylo pokryto popelem, 20 procent území by se stalo trvale neobyvatelným.
 |
 |
Pro představu - cca 20 cm sopečného popela proboří střechu, když zmokne, stačí ho polovina. Sopečný popel a písek tvoří drsné ostré úlomky mikroskopické velikosti, které když jsou vdechnuty do plic a smísí se s vodou, vytvoří hmotu podobnou cementu. Člověk se pak vlastně udusí v jakémsi tekutém cementu. Sopečný mrak by se přitom každý den šířil o zhruba 150 km směrem na východ.
 |
 |
 |
 |
Následně po erupci, která by trvala řadu dní, by se miliardy tun oxidu siřičitého rozšířily po celé severní polokouli a zatemnily by slunce. Prudce by klesla teplota, místy i o 20 stupňů Celsia. V Evropě by nastala zima a začalo sněžit. Plyny by se postupně dostaly k rovníku a ochladily by jižní polokouli. Monzun by nepřišel a nastalo by sucho.
Došlo by k závažnému ochlazení klimatu na celé zeměkouli a dopadu na život na celé planetě.
Může se to stát?
Odborníci se shodují, že pravděpodobnost supererupce se pohybuje v řádu 1:600.000. Ve srovnání s tím je třeba hypotéza, že na váš dům spadne letadlo, 2 x pravděpodobnější.
"Pokud k erupci dojde, je daleko pravděpodobnější, že bude menšího rozsahu, pravděpodobně něco jako Svatá Helena," domnívá se expert Steve Sparks z Univerzity v Bristolu.
V hraném vědeckém dokumentu BBC, který vychází z odborných faktů, se říká, že supererupce může za jistých podmínek nastat. Ano, může se to stát. Jestli ale za našeho života, v blízké či vzdálené budoucnosti, nikdo v tuto chvíli neví...
TIP iDNES: *** Článek vychází m.j.z 2dílného hraného dokumentu BBC, jehož 1.díl dnes od 20:00 odvysílá ČT1. Druhý díl potom můžete sledovat v úterý 20.2.2007. Většina použitých snímků pochází přímo z dokumentu. Některé infromace v článku jsou použity z webu Yellowstonské vulkanologické observatoře.
