Metro samo o sobě je divadlem života, filmem protínajících se příběhů. Představení může začít. Na ulicích pozemního města jsou nenápadné, vkusné vstupy, které s nástupišti v podzemí spojují dlouhé dlaždičkami obložené chodby nemálo podobné myším norám. Všichni, kdo projdou vstupním zařízením – železnou bariérou, se v tu chvíli obalí ochranným neviditelným krytem, jakousi osobní bublinou, která umožňuje volný pohyb prostorem. A tak se nekonečnými chodbami vedle sebe v obou směrech vznáší zástupy průhledných bublin demonstrující všem ostatním: Nech mne žít a já nechám tebe.
V ranním metru si mladá žena nanáší růž na rty a čerň na řasy. Je znát, že to nedělá poprvé, neboť houpající se vagón nemá na její počínání nijak neblahý vliv. Vlak brzdí a ještě za jízdy pospíchající ruce otáčejí kličkami, které otevřou dveře. S davem nastupuje i žena, neurčitý věk, prázdné smutné oči. Má štěstí, vagón není nacpaný k prasknutí, a možná ani to by ji nezastavilo. Roztahuje černou plachtu a začíná hrát loutkové divadlo. Další zastávka, ruce vystupujících ji přispějí na čerstvou bagetu a dvojku červeného.
Pařížské metro opravdu žije svým vlastním životem. Občas trochu podivuhodným a tajuplným způsobem, nad kterým zůstává rozum stát, ale to asi patří k věci. Přímo na nástupištích jsou automaty s nápoji, jídlem, v rozšířené části některé z chodeb si můžete koupit čerstvé ovoce či ranní noviny. Kdo zde žije? Všichni a nikdo. Mezi pospíchajícími muži, šarmantními ženami a tápajícími turisty postávají umělci. Na jedné podzemní křižovatce nadouvá tváře starý černý trumpetista, určitě nějak spřízněný s Milesem Davisem, na jiné trase zase ozvláštňuje stereotypní hluk lidského pohybu studentské smyčcové kvarteto, a tak bychom mohli pokračovat ne trasu po trase ani zastávku po zastávce, ale roh po rohu. Každý metr čtvereční má svého neoficiálního majitele, třeba i pouhého žebráka.
Pařížské metro jezdí pod zemí, na zemi i nad zemí. |