A jak se tady žije, byla moje nejčastější otázka, již jsem pokládal každému, s kým jsem se zdržel v delším hovoru. Kupodivu všichni byli spokojeni. To by bylo trochu podezřelé i doma v Česku, natož v Rusku, respektive v jedné z jeho republik, té Burjatské.
Jenže jinou odpověď než tuhle jsem neslyšel: výdělek dobrý, na živobytí stačí, auto máme, střechu nad hlavou máme. Říkali to úplně všichni, úředník místního národního parku, řidička maršrutky čili malého taxi-mikrobusu, milicionář, který s námi u ohně poseděl a vodečky popil, stejně jako děvušky v nočním baru v Ulan-Ude.
Místní metropole, třetí největší město Sibiře a hlavní město Burjatské republiky, má pořád ještě 380 tisíc obyvatel. Pracují hlavně ve strojírenských továrnách, a protože město leží na Transsibiřské magistrále, opravují se tu ve velkém vlaky. Tedy přesněji řečeno, pracují ti starší. Mladší, jak to tak vypadalo, paří. Celou noc. Oblečení zcela západní, pití zcela východní.
Šedé město s největší Leninovou hlavou na světě
Ulan znamená burjatsky červený, ale město je spíše šedé. Kromě obří Leninovy hlavy, která je podle místních největší na světě, na což jsou trochu nepochopitelně hrdí, moc malebné není.
Z památek je tu jen katedrála z roku 1785, zachráněná před zřícením v roce 1990, kopie triumfálního oblouku z roku 1891 a budova opery z 30. let. Jinak paneláky, paneláky a zase paneláky. Nějaké extra zateplení na nich nevidím a říkám si, že v zimě, kdy teploty padají k minus 25 stupňům, tady asi nebude snadné živobytí.
Já ale ve městě moc dlouho nepobudu, vyrážím z hlavního města autobusem po hlavní silnicí číslo 55, která je ovšem na spoustě míst bez asfaltu, prostě jen prašná nebo blátivá roleta. Ale pracuje se na tom, aspoň místy. Dost nelogicky se střídají kousky, kde se rodí nová čtyřproudovka, s těmi, kde to vypadá, že porodíme my, co sedíme v autobuse úplně vzadu.
Devadesátkou po roletě v bačkůrkách
Těch pár hodin cesty stojí opravdu za to. Řidič, jemuž přezdívám pyžamák podle jakéhosi modrého hedvábného hábitu, který má na sobě, jede jako Louis Hamilton. Svůj autobus ovládá jen v bačkůrkách, zato bravurně. Jet devadesátkou po roletě mu nedělá problém a překvapivě ani patnáct let starému busu, zdobenému modrými záclonkami.
Když takhle vypadá hlavní silniční tepna, dokážete si asi představit cesty vedlejší. Asfalt najdete výjimečně, spojnice mezi obcemi tvoří brázdy rozbahněné těžkými lesními stroji, ale jezdí tu po nich žigulíky, Cadillaky Escalade i toyoty. Ty hlavně, nikde jsem jich neviděl tolik, ani v Japonsku. A všechny s pravostranným řízením, tak, jak je dovážejí z bazarů ve Vladivostoku. To, že se v Rusku normálně jezdí vpravo, nikoho nestresuje.
Hlavní cesta k Bajkalu z Ulan-Ude. Asfalt chybí, prachu nadbývá.
Koupání ve vlnách
Všichni se vyhýbají kalužím, nikdy totiž nevíte, jak bude hluboká. A když projevíte o stroje domorodců jako cizinec zájem, nechají vás klidně za malý úplatek ve formě lahvinky vodky řídit třeba obří nákladní ZIL nebo KRAZ se spotřebou sto litrů benzinu na sto kilometrů. Většinou jsou tyhle stroje předělané na plyn, takže za kabinou vezou baterii tlakových bomb. Ale to předbíhám...
Po pár hodinách cesty, zpestřené několika zastávkami (ženy vpravo, muži vlevo, na mračna komárů nebrat zřetel) přijíždíme do Usť-Barguzinu, odkud musíme přívozem na poloostrov Svatý Nos. V mapách cestu nenajdete, oficiálně se sem autem nesmí, protože je to rezervace, ale s místními se dostanete až k břehům Bajkalu. A ten výhled na hory Zabajkalského národního parku je z břehu jezera úchvatný.
Zatím je tohle nejhlubší jezero na světě (1 637 metrů) poměrně dost čisté, určitě víc, než bylo za sovětského režimu. Je rezervoárem pro pětinu planetárních zásob nezamrzlé pitné vody, tedy víc, než má pětice amerických velkých jezer dohromady.
Bajkal se na vetřelce asi zlobil. Písčitou pláž bičovaly dvou i třímetrové vlny a skoro pořád pršelo, což na druhou stranu chránilo před jinak prý nesnesitelnými myriádami komárů. Vykoupat jsem se ale přesto musel. Co na tom, že voda měla stěží 12 stupňů, za chvíli si zvyknete. A té vody jsem se nakonec nalokal až dost.
Paní prodává uzené ryby na tržnici v Usť-Barguzinu, u přívozu přes Bajkal
Chutná rybí polévka k večeři? Já ji po tomhle pohledu raději oželel...
Naše noční internacionální zpěvy
Voda však ničemu neškodí, jinak je to horší, jde hlavně o játra. Sibiřané při jakékoli návštěvě vodkou nešetří. Zpívá se do rána, jinak spíše nesmělí místní se rozjíždějí až po půlnoci.
Několikrát za večer si poslechnete burjatskou hymnu, tklivou píseň o krásách zdejšího kraje. Na repertoáru jsme se shodli jen těžko. Snad něco od Beatles, jenže nikdo neznal slova. A pak jeden Ital přišel s nápadem stejně příšerným jako geniálním: ukázalo se, že Internacionálu znají všichni. Je fuk, že každý ve svém jazyce, na slově Internacionála se shodneme! Hrůza, něco takového už Bajkal dobrých dvacet let neslyšel.
Zato rituál se šamanem, který přiloží jazyk na rozžhavený kámen, pak nabere do úst osolenou a opepřenou vodku a plivne ji nešťastníkovi přímo do obličeje jakožto rituál k usmíření bajkalských bohů, je k vidění určitě častěji. Je to svého druhu atrakce pro turisty. Ale zase ne příliš profláklá, ono jich opravdu moc nejezdí, což je asi to jediné, nač si místní stěžují. "Líbilo se vám tady? Krása, že? Přijeďte zase, třeba na ryby, můžete bydlet u nás," zval nás kdekdo.
Jenže ono je to, přátelé z Burjatska, přece jen asi 6 000 kilometrů, letí se za vámi složitě a ani dostat víza není úplně jednoduché. Pro nás je to škoda, pro vás možná dobře, ani si nedovedete představit, jak by nájezdy turistů Bajkal zdevastovaly.
Součástí šamanského obřadu je poplivání nešťastníka kořeněnou vodkou – na snímku se tomu podrobuje autor textu.
Bosi k mumii lámy
Máme za sebou taky dvě "náboženské" návštěvy, obě hodně zajímavé. Tou první byl buddhistický klášter Ivolginský datsan, založený roku 1946 jako centrum sibiřského buddhismu. Zapustil zde poměrně hluboké kořeny, oficiálně se uvádí, že polovina etnických Burjatů věří ve stará animistická náboženství, ta druhá se přiklonila k buddhismu tibetského stylu.
Hlavní atrakcí, která do datsanu přivádí tisíce poutníků ročně, je tělo Khambo lamy. Po smrti se totiž nerozložilo, ale zůstalo přirozeně mumifikované, což se považuje za zázrak. Veřejně se vystavuje pouze sedmkrát ročně, my však dostáváme výjimku. Musím uznat, že je to působivý rituál. Dovnitř můžeme maximálně po třech, nemluvit a být bosi. Máme jen chvilku, abychom se uklonili, pohlédli lámovi do tváře a něco si přáli. Prý splní vše, co je čisté a pozitivní. Musím se zpožděním uznat, že v mém případě to vyšlo, i když za tím bylo i dost snahy a nechybělo ani štěstí. Možná se láma přece jen přimluvil...
Místa, kde nikdy neslyšeli o Leninovi
Zajímavá je i pozdější návštěva u "starověrců" ve vesnici Děsjatnikovo. Tady, a pak ještě v několika dalších obcích, žijí příslušníci staré křesťanské církve, jejíž věřící odmítli v roce 1653 reformu patriarchy Nikona a přidrželi se starého překladu Bible a rituálů. Za to byli krutě perzekvováni a spousta z nich uprchla na Sibiř. Mnozí také spáchali hromadné sebevraždy, udává se 20 tisíc mrtvých.
Hlavní chrám buddhistického Ivolginského datsanu skrývá mumifikované tělo lamy, za nímž sem míří spousty poutníků.
Vesnička starověrců Děsjatnikovo
Je známá historka, že v 80. letech byla objevena vesnička, jejíž obyvatelé nikdy neslyšeli o Leninovi, desetiletích bolševické revoluce, rádiu ani elektřině a žili v naprosté izolaci.
V Děsjatnikovu sice civilizace je, ale chudičká. Inscenovaná tradiční svatba pro návštěvníky, kýč nekýč, sice byla docela působivá, ale za všemi těmi tanci pro turisty je cítit a trochu vidět ohromná bída. Domy jsou dřevěné, cesty jen vyježděné prašné úvozy, záchody suché, elektřina sice je, ale většina vymožeností civilizace chybí.
Přitom se nedá říci, že by starověrci měli podobný světonázor jako američtí amenité, kteří odmítají moderní svět a žijí způsobem života 19. století. Když se s nimi totiž bavíte, zjistíte, že by rádi okusili "moderní život", ale prostě to nejde. Není divu, že vesničky vymírají, mladí tady žít nechtějí ani náhodou.
Ale přijet sem na pár dní z civilizace stojí za to.
