Do malého bytu na okraji Jekatěrinburgu (bývalého Sverdlovska) se vypravuji trochu s obavami. Bude se 96leté paní chtít do vyprávění o téměř zapomenutých událostech? Vitální Božena Žikešová mi ale otevírá dveře doslova s otevřenou náručí. Za moment už společně se svou dcerou Irinou vytahuje ze skříňky staré rodinné fotografie a dává se do vyprávění.
Z obrázků na mě dýchají jiné časy: počátek století, ruská revoluce, občanská válka, stalinská třicátá léta. Velké události, které znám jako většina Čechů jen z knížek, najednou ožívají v konkrétních osudech: paní Žikešové, celé její rodiny, ale i dalších Čechů, kteří na Uralu počátkem 20. století žili a pracovali.
"Tatínek byl sládkem, vařil pivo v plzeňském pivovaru a začátkem století sem přišel za prací. Maminka přijela dřív, už jako dvanáctiletá. Byla sirotek, vzal ji sem její strýc, byl také sládkem, vařil pivo v Irbitu," vzpomíná paní Žikešová.
"Rodiče se vzali v katolickém kostele v Jekatěrinburgu, narodily se jim čtyři dcery, já jsem byla nejmladší," vysvětluje.
Ve vlaku s československými legionáři
Jenže přišla revoluce a v Rusku, které pohltila občanská válka, začalo být nebezpečno. V roce 1919 se proto Žikešovi rozhodli vrátit domů, do Československa. A právě v tu chvíli se osud tehdy šestileté paní Boženy protíná s příběhem československých legionářů. Ti už mají pod kontrolou Transsibiřskou železniční magistrálu a s ní i cestu na východ do Vladivostoku, který je bránou pro cestu domů, do Evropy. V jednom ze svých vlaků poskytli útočiště české rodině.
"Nikdy nezapomenu, jak dobré pekli buchty. Tatínek nám o legionářích říkal, že jsou dobří vojáci, že jsou čestní. Se sestrou jsme za nimi běhaly, starším dvěma to maminka nedovolila," osvěžuje dětské vzpomínky Božena Žikešová.
"Jak si je pamatuju? Na první pohled se lišili třeba od rudoarmějců, byli lépe oblečení, bylo vidět, že je to organizovaná armáda."
ZÁPISNÍK ZAHRANIČNÍCH ZPRAVODAJŮTuto sobotu a neděli od 10:05 (repríza ve 22:10) na Radiožurnálu: Sobota: Neděle: Audiozáznamy a přepisy všech reportáží naleznete na www.radiozurnal.cz/zzz |
Domů se nikdy nevrátili
Cesta rodiny se čtyřmi malými dcerami se ovšem záhy ukázala být příliš nebezpečná, a tak se Žikešovi nakonec rozhodli v Rusku zůstat.
Zakotvili v Jekatěrinburgu, kde stejně jako několik dalších krajanů Božena Žikešová prožila celý život. A jak říká, ne beze strachu. Být cizincem, a ještě navíc spojeným s takzvanými běločechy, jak se legiím říkalo, přestavovalo ve stalinských třicátých a čtyřicátých letech značné riziko. O původu paní Žikešové věděl jen její manžel a nejbližší přátelé. A česká stopa se přičiněním komunistického režimu pomalu vytrácela.
Češi v Jekatěrinburgu
Na polozarostlém Michajlovském hřbitově v centru Jekatěrinburgu mě historik Nikolaj Dmitrijev vede k několika malým náhrobkům. Trochu s obtížemi luštím ne příliš čitelné nápisy – hroby patří rodině Ticháčkově. Jedny z posledních, které se zachovaly, zapadané listím a ozdobené umělými karafiáty. Ptám se, jaký otisk vlastně Češi v Jekatěrinburgu zanechali?
"Češi tu pracovali v pivovarech, učili na školách. Začali přicházet už na konci 19. století. Ticháčkovi byli velmi známí muzikanti, Josef Ticháček založil zdejší orchestr. Příbuzný paní Žikešové Matěj Němec tu založil Sokola, potom se stal významným legionářem, vedl celý pluk. Všichni Češi sehráli v životě Jekatěrinburgu důležitou roli. Velmi výraznou stopu zanechali jako inženýři a technici," říká mi historik.
Devadesát let ale povědomí o českých inženýrech a technicích, a stejně tak i o ještě mnohem výraznějších legionářích, téměř spolehlivě zahladilo. Jednu z posledních spojnic se zapomenutými časy představuje právě Božena Žikešová. Od vlasti, do které se v celém svém životě neměla možnost podívat, ji dělí tisíce kilometrů. Jazyk, jímž mluvili její rodiče, zavály desítky let.
Při pohledu na 96letou paní s obdivuhodnou pamětí je mi ale zřejmé, že některé vzpomínky přece jen ani dlouhá léta nesmažou.