Pákistánem na střeše autobusu

V zemích potomků Izmaila jsem strávil řadu měsíců a nepohovořit o zdejší dopravě by bylo nefér. Jen pár slov. O silniční, pochopitelně,té jsem byl účastníkem jaksepatří, i když jen na bicyklu. Anebo právě proto.

Bicykl se tu jako rovnoprávný dopravní prostředek nebere příliš vážně. Patřičnou autoritu mají vozidla těžká, nákladní. Čím větší, tím je jeho řidič odvážnější, a ty,okolní světe,stranou. Já totiž JEDU,říkají si nejspíš všichni, kteří kroutí volantem. Jezdí stylem brzda, plyn (častěji ten druhý pedál) a neustále troubí. Co troubí. Vytrubují, pouštějí fanfáry,klaksony,sirény,houkačky. Každodenně to vypadá, jako by všichni jeli na pouť a cestou trénovali. Takovéto silniční avantýry jsou zřejmě v celém muslimském světě životní nutností, ale vrcholu patrně dosahují v Pákistánu. Z pohledu Evropana zde vládne absolutní dopravní anarchie. Může se zde realizovat téměř libovůle všech účastníků používajících silnice a cesty. Náklaďáky jsou sice opravdovými vymalovanými krasavci s kýčovitými ozdobami, třásničkami, fábory, chřestivými řetízky, avšak jezdí neustále přetížené. Vozí, co se do nich vejde a ještě něco navrch. Nejlépe jednou tolik. V zemi, kde žije něco kolem 140 milionů obyvatel, patří k hlavním přepravním prostředkům autobusy. Pomalované jsou stejně jako jejich nákladní kamarádi a i tu nosnost překračují. Slouží sice především k přepravě osob, ale vozí se běžně vše, co si cestující zvolí za zavazadla. Třeba pneumatika. Raději ta velká na traktor,že ji tři sotva unesou a dovnitř se vejde jen s velkými obtížemi, ale nakonec je tam. Sice na úkor čtyř pěti cestujících, ale nikomu to zjevně nevadí. Vozí se nábytek, bedny, že nikdo ani pořádně neví, co v nich je, velmi často též živá zvířata a ruksaky, rance,kufry,pytle,koše a krosny. Lidé nastupují či spíše vstupují do útrob autobusu nezřídka okny, a když je plná plošina, lezou výš. Po žebříku na střechu. Tam bývá veliká zahrádka, a tedy i příležitost umístit na ni vše, co se již nevešlo dovnitř. Včetně zvířat. A tak vidět cestovat kozy na střeše vedle beden a lidí může vypadat jako ztřeštěnost, nikoli však v těchto zeměpisných šířkách. To však ještě nestačí, a tak cestující přiběhnuvší na poslední chvíli jen naskočí na stupátko, drží se madla a v této poloze vydrží desítky kilometrů. A divil jsem se,kolik se jich do dveří vejde. A nejen tam. Stojí všude,kde je jen trochu místa. Na blatníku, nárazníku, na žebříku vedoucím na střechu. Drží se statečně. Připomínají bonbon obletovaný vosami. Já šlapu klidně na kole, najednou troubení, jako by se blížila bouřka, do toho troubení další. To náklaďák předjíždí autobus, který současně míjí mě. V protisměru opět troubení, jelikož řidič nemající ve svém směru volný průjezd se za žádnou cenu nechce s touto skutečností smířit. A jak jinak si zjednat respekt než houkačkou. Ze střechy autobusu na mě pokřikují desítky cestujících, odněkud se objevili dva oslíci zapřažení do dvoukoláčků. Protější krajnicí šlapou jako husy za sebou tři velbloudi nesoucí těžká břemena. Atmosféru dotvářejí rikšové, spousty cyklistů, pobíhající lidé, volně se pohybující dobytek, mračna prachu, hejna much a množství nejroztodivnějších zápachů. Všechno dohromady a ještě mnohem víc je doprava v Pákistánu.

Autor objel na bicyklu celý svět v rámci expedice "Na kole kolem modré planety". Navštívil řadu zemí a své zážitky publikuje.

Pákistánský autobus se leckdy musí potýkat s písečnými dunami.