Sedmé království Man
Motiv tzv. triskelionu je u starých ostrovních království poměrně častý.
Přímé spojení. Obyvatel starého království Man právě komunikuje s královstvím nebeským.
Když vystoupáte na nejvyšší horku, Snaefell vysoký 621 metrů, odtud přehlédnete sedm velkých království: skotské, anglické, irské, waleské, Neptunovo a nebeské. Že vám jedno do počtu pořád schází? Tím sedmým má být to, na jehož půdě stojíte. Man.
Ostrov, z něhož strategická poloha v Irském moři učinila ideální přístaviště pro obchod a pašeráctví, má předlouhou historii. Po Keltech se tu zabydleli Vikingové, vládl tu mocný horalský klan, o toto území se dlouhou přely koruny Skotska a Anglie až do svého sjednocení. Oficiálně je dnes Man samosprávné závislé území britské koruny, ale s nebývale rozsáhlou autonomií, protože není součástí Spojeného království. Na Karlu III. je vlastně jen mezinárodní zastupování a obrana ostrova. Všechno ostatní si místní řeší sami – jak jsou zvyklí už 1044 posledních let – v Tynwaldu, tedy v jednom z nejstarších lidových shromáždění a dosud kontinuálně nejdéle funkčních parlamentů na světě, který pracuje jen v červnu.
Filipínští Morové bojují za nezávislost celá staletí. Duterte jim teď dal naději |
Mají tu vlastní jazyk (manštinu), vlastní měnu (manskou libru) a vlastní daně. I vlastní zákony, s nimiž to ovšem moc nepřehání. Volební právo tu poprvé na světě získaly ženy už v roce 1881, hlasovat tu mohou všichni starší 16 let. Kočky tu žijí krátkoocasé a na zdejších silnicích se tu neřeší maximální rychlost. Kromě závodníků se tu líbí i nadnárodním bankám, protože zdejší zákony jsou velmi liberální. Původní království Man sice už hezkých pár století neexistuje a ostrov nemá oficiální zastoupení v OSN, přesto se tu žije blaze.
Christiánie žije! Díky turismu
Tři žluté kruhy symbolizují trojici písmen „i“ v názvu čtvrti Christiánie.
S focením se v Christiánii musí opatrně. Zdejší obyvatelé nestojí o to, aby jim někdo jejich hříchy dokazoval poté, co svůj anarchistický ráj opustí.
Komunita, komuna, mikronárod, volné společenství, svobodné město, nezávislý stát. Na tom, co nakonec vlastně kodaňská Christiánie je, se neshodnou ani její obyvatelé. Jejich anarchistickému smýšlení se škatulkování příčí. Ke shodě dojdou jen v tom, jak by asi jejich útvar fungovat měl.
Na konci 60. let byla zrušena kasárna v kodaňské čtvrti Christianhavn, aby se do opuštěného areálu o rozloze 70 000 metrů čtverečních následně – jako do vyprázdněného squatu – sestěhovali nejen bezdomovci, ale i příslušníci nejrůznějších módních vln, ideově blízcí hnutí hippies. K 26. září 1971 tu byla oficiálně založena experimentální samosprávná komuna, která dala nebývale vyniknout svobodě jednotlivce. Což znamenalo například chvályhodnou toleranci jakékoliv odlišnosti sexuální orientace, ale také podivuhodný zákaz focení, nebo třeba kontroverzní legalizaci měkkých a tvrdých drog.
Kodaňská radnice, unavená mediálně nevděčnými bitkami policejních těžkooděnců s anarchisty, nakonec nechala tento liberální experiment běžet. Od té doby pak svobodomyslní Christiánité, kteří odmítají pojem osobního vlastnictví, opakovaně dokazují světu svá samosprávně-organizační selhání.
Komunita například nebyla schopna se vypořádat s pouličním násilím a vysokou kriminalitou, protože drogové gangy využily tento legalizovaný ostrůvek jako své distribuční centrum. Nevypořádala se ani s požární bezpečností, svozem odpadů, či pravidly nerizikové výstavby. Zato mají jasno v tom, že do jejich ráje nesmí auta a jí se tu jen biozelenina.
Christiánie je anarchistická podivnost, která volá město a dánskou vládu na pomoc tehdy, když má problém. Ale jinak se proti nim ostře a dost pokrytecky vymezuje. Je velkým anarcho-skanzenem, který většina zakladatelů dávno opustila, fakticky přežívá jen z vybírání vstupného od turistů, kteří se tomuto liberálnímu území chodí každoročně obdivovat.
Forvik Kapitána Kalamity
Vlajka Forviku v sobě nese stopu skandinávského odkazu i smlouvy, která předurčila jeho osud.
Nezdolný, nezlomný a téměř nepotopitelný. Stuart Hill jako prezident a guvernér, kterého si drsný Forvik zaslouží.
Otázka, komu vlastně patří Shetlandy, nemá úplně triviální odpověď. Souostroví datuje své první osídlení čtyři tisíce let před náš letopočet. Historicky i kulturně měl tento ne zrovna pohostinný region blíž spíš k Norsku a Vikingům.
Když se v roce 1469 ženil dánsko-norsko-švédský král Kristián I. s dcerou skotského krále Jakuba III., údajně přislíbil, že pokud by snad nezaplatil věno, připadly by dosud sporné „skandinávské“ Shetlandy Skotsku. Což se prý i stalo. Není ovšem úplně zřejmé, na základě čeho si nyní vlastnictví ostrovů nárokuje Británie. Legenda o nesplaceném věnu je díky ověřitelným faktům děravá jako cedník, a oficiálně prý měly ostrovy připadnout Skotsku jen po dobu trvání Kristiánova sňatku. Alespoň takový je soukromý právní názor Stuarta Hilla – dobrodruha, který se rozhodl obsadit jeden z neobývaných shetlandských ostrůvků s názvem Forvik. A založit tu stát, nezávislý jak na Skotsku, tak na celém Spojeném království.
Hill, přezdívaný pro četné námořní nehody a ztroskotání Kapitán Kalamita, jde z jedné soudní pře do druhé a dluží, kam se jen podívá, nicméně jeho „projekt“ nezávislého Forviku má určitý potenciál.
Indiáni sto let bojují o posvátné hory, stát jim založil Poslední Mohykán |
Jako jeden z prvních podnikavců totiž Hill začal za nikým zatím neuznanou měnu – forvické groše a guldeny – prodávat pozemky a čestné občanství nadšencům. A zájemci ze Shetland i z celého světa se do tohoto spekulativního experimentu jen hrnuli. Na čtyři stálé obyvatele Forviku dnes připadá až osm tisíc papírových. Těšit se prý mohou na nové pasy, všelidové hlasování na online sněmu, nulová dovozní cla a velmi mírné daně. Hill, prozatímní prezident a guvernér nikým neakceptovaného státu, sám nejezdí na Forvik častěji než dvakrát za rok. Což je ovšem pořád častěji, než kolikrát Forvik navštívil někdo z britské královské rodiny.
Seborga není ke koupi
Latinské motto v překladu značí: „Sedím ve stínu“. Myšlen tím byl stín papežského stolce.
Před třemi lety se dočkala korunovace princezna Nina Menegatto, která je od té doby vládkyní Seborgy.
Široce rozkošatělý rod Savojských dal panovníky Sardinii, Španělsku a Itálii. Kdysi jim patřila pětina Evropy, a rádi k ní přikupovali další majetky. Zrovna tak přišli i k maličké Seborze, kterou pro její nepatrnost omylem zapomenuli zahrnout do účetnictví.
Když v roce 1729 Savojští přikupovali do svých držav Ligurii, opomněl úředník zapisující do smlouvy jednotlivé obce regionu zmínit v předlouhém výčtu Seborgu. Šlo o malou vesničku, zajímavou jen benediktýnským klášterem a několika olivovými háji. Chybičky si nikdo nevšiml, ostatně, celá Ligurie patřila novým pánům. Z jejich vlády v roce 1861 vzešla sjednocená Itálie, a monarchická úloha Savojských oficiálně zanikla až v roce 1946. Nu, a právě na tom vystavěl v roce 1963 seborgský květinář Giorgio Carbone svůj velký „případ“.
Smlouvy jasně potvrzovaly, že Seborga nikdy nebyla prodána Savojským. A nikdy se tudíž nemohla stát součástí jejich jednotné Itálie. Vesnice, která má dnes 360 obyvatel, má tedy ještě stále statut nezávislého knížectví.
Na 15 kilometrech čtverečních se tři stovky obyvatel v referendu vyslovilo pro obnovení knížectví a založili svou volební monarchii s vlastní vlajkou, měnou luigino, poštovními známkami, celnicí o velikosti telefonní budky a armádou tvořenou jedním jediným vojákem. Itálie tento útvar velkoryse toleruje, ostatně, obyvatelé dál ochotně platí daně do státní kasy a pro razítka si chodí za místním starostou, který se ke knížectví nezná. Oficiálně existenci tohoto mikrostátu uznali jen v republice Burkina Faso, a jiné diplomatické zastoupení ani ambice nemá. Je to zkrátka taková malá kuriozita.
Elgaland-Vargaland na hranicích reality
Vlajka království Elgaland-Vargaland rozvádí motiv předělů a hranic, uvnitř nichž se sama nachází.
Hraniční pásma, předěly, území nikoho, terra nullius. Tady všude se teoreticky nachází Elgaland-Vargaland.
Během porcování území a postupného utváření jednotlivých států zůstala napříč atlasy rozsypána spousta drobků. Pánové původem ze Švédska, Leif Elggern a Carl von Hausswolff, se je v roce 1992 rozhodli posbírat. Přistoupili k tomu jako k uměleckému záměru. Ale konceptuální dílko brzy přerostlo prostory galerií.
Prostor, který si rozhodli pro svou novou zemi zabrat, se nachází na předělech mezi hranicemi už existujících států. V hraničních pásmech, na tzv. územích nikoho, které legislativně nejsou subjektem svrchovanosti žádného státu, případně takové, k nimž si zatím nikdo nevztahoval vlastnický nárok. Jde o uzoučké, metry až desítky metrů široké nudličky půdy, k nimž se nikdo nezná. A na nich vyhlásili, jako součást uměleckého happeningu, království Elgaland-Vargaland.
Původně měl tento „projekt“ upozornit na často zcestné představy o územních vlastnictví ve vztahu k právům jednotlivců. Následně ovšem dostal rozměr recese, k níž se přidali další umělci. Stovky, možná tisíce.
Elgaland-Vargaland má tedy desítky ministerstev (například Ministerstvo pro fanfáry, Ministerstvo nostalgie a zastaralých technologií, Ministerstvo špatné výslovnosti, přísně utajené Ministerstvo tajemství a ministerská sekce pro koloběžky), vlastní hymnu a vlajku, pasy i oddané občany, bezpočet konzulátů a zastoupení i ambasád, které se přesouvají světem, většinou při příležitosti konání nějaké umělecké výstavy. Neexistující země, ležící na hranicích států existujících, tak vlastně dokládá, že země ani hranice nejsou v dnešním světě tolik zapotřebí.
Podněstří s ručením neomezeným
Vlajka takzvané Podněsterské moldavské republiky se za své napojení na Sovětský svaz nestydí. Naopak, pyšní se jím.
V Podněstří vás překvapí závan minulosti. Včetně věcí, které by měly zůstat v mauzoleu.
Zánik Sovětského svazu tu nesli nelibě. Cítili se k němu být připoutáni více než k Moldávii. A tak se, na vlně separatistických tendencí, udělali v Podněstří sami pro sebe.
Byla z toho válka, která oficiálně nikdy neskončila. Konflikt, který diplomaticky i fyzicky do značné míry zamrzl díky podpoře Moskvy. Tuto prapodivnou enklávu, skanzen leninského socialismu, dodnes uznává jen Náhorní Karabach, Jižní Osetie a Abcházie. Tedy země zrovna tak nikým dalším neuznávané. Podněstří má pověst samozvané mafiánské republiky, obludné černé díry na peníze, a místa, kde včera znamená předevčírem. A která dluží Rusku tři miliardy dolarů za dodávky plynu.
Ve velkém se tu prý kšeftuje s lidmi a se zbraněmi, korupce je tu nedílnou součástí všedního života a prezident tu v rádoby demokratických volbách hladce dostane víc než 100 procent hlasů, aniž by to někoho vzrušovalo.
Tuaregové za svůj stát bojovali věčnost, pak jim ho ukradli islamisté |
Nejvýznamnějším zaměstnavatelem, podnikem, který generuje 60 % přiznaného obratu národní ekonomiky, je tzv. Šeriff – firma spoluzaložená bývalým agentem KGB Viktorem Gušanem. Začala obchodováním s tabákem a alkoholem, ale postupně přikoupila ocelárny, telekomunikace, elektrárny, média, čerpací stanice, stavební společnosti, supermarkety a fotbalový klub. Stát pronajímá Národní radě Šeriffu nejen místo k zasedání a vybavení kanceláří, ale v podstatě i představitele státní moci. Ze 43 křesel místního parlamentu drží polovinu členové představenstva Šeriffu. O tom, kde tu končí všemocná firma a kde vlastně začíná stát, se raději moc veřejně nedebatuje.
Liberland sousedi nevítají
Liberland možná nemá pevnou půdu pod nohama, ale vlajku má moc hezkou.
Členové chorvatské pohraniční policie právě kontrolují břehy Liberlandu. Jdou si snad zažádat o občanství?
Ve světě neexistujících a (z)neuznaných států zanechali svůj otisk i Češi. Je jím takzvaná Svobodná republika Liberland, která je projektem politického aktivisty Víta Jedličky.
Co o této zemi neomezených možností můžeme prozradit? Že se nachází nedaleko Maďarska, v nivě Dunaje, na poněkud sporné hranici mezi Chorvatskem a Srbskem. A její území, přibližně sedm kilometrů čtverečních, vymezuje z jedné strany „pevná“ hranice do map zakreslenými katastry chorvatských obcí, a ze srbské strany hraniční pásmo pohyblivého středu řeky Dunaj. Takto definované státní hranice mezi sebou teoreticky ponechávají volný prostor, který si údajně nikdo nenárokuje. A právě tady od dubna roku 2015 stojí Liberland.
Mezi mikrostáty a všemožnými prchavými utopiemi není žádnou Popelkou, má vlastně docela výsadní postavení. Oficiálně jej totiž pojí strategické partnerství s (neuznaným) separatistickým Somalilandem, a dokonce se v roce 2020 dočkal uznání od Haiti, regulérního členského státu OSN.
To, že se dnes k občanství v této zemi hlásí sedm stovek obyvatel, sousední Chorvatsko nikterak netěší. Pokud je Liberland vtipem, v Záhřebu se mu nesmějí a za povedený ho rozhodně nepovažují.
Mayotte se nechce vzdát Paříže
Mayotte je zvláštní případ. Státní vlajka s mořskými koníky by se jistě líbila, ale dnes ji mají jen jako vlajku departmentu.
Tropický ráj, kokosové palmy, korálové útesy, pláže s bělostným pískem. I to je Francie, respektive Mayotte.
Vyvázat se z otěží kolonialismu, postavit se za sebeurčení vlastního národa a vydobýt si nezávislost. Tak přesně to jsou věci, o které v Mayotte nestojí. A radši to budou mít do hlavního města osm tisíc kilometrů daleko, než aby patřili ke Komorským ostrovům.
Referendum v roce 1974 mělo udělat jasnou tečku za koloniálním dědictvím Francie na ostrůvcích, které se nachází na půl cesty mezi Madagaskarem a Mosambikem. Na třech hlavních Komorských ostrovech řekli jasné ano osamostatnění, na čtvrtém – Mayotte – řekli zrovna tak jasné ne. V OSN z toho byl pěkný poprask. O dvě léta později se situace opakovala. A bylo jasné, že Mayotte nestojí o nezávislost a chce jít s Francií dál. Zatímco jinde se volnost a nezávislost vykupovala krví a povstáními, tady se zuby nehty drželi původního uspořádání. Ostrov s rozlohou 372 kilometrů čtverečních tedy zůstal francouzský.
 Seriál Země nezeměPo celém světě je řada států, republik, království a císařství, které na mapě nenajdete. Jejich vládci totiž vyhlásili nezávislost, kterou jejich mateřské země či zbytek světa neuznaly. |
Problémy tu souvisely s formálním přiřazením ostrova, který svou extrémní izolací a přitom oddanosti Francii nezapadal do běžných tabulek.
Místní nestáli ani o autonomii, odmítali titul čestné republiky, přidruženého svazu nebo zámořského společenství. V roce 2014 se konečně dočkali a byli oficiálně jmenováni 101. departmentem Francie. V praxi to znamená, že Mayotte mělo – na rozdíl od všech ostatních zde uvedených zemí – nejlepší předpoklady k tomu, aby se stalo samostatným a uznaným státem. Ale místo toho se stalo nejvzdálenějším regionem Francie, potažmo Evropské unie.
