Loupež za denního světla
Makakové nejsou považováni za problém, který by se dal řešit. Těží ze svého statusu posvátného zvířete.
Nestydí se pokazit vám celou dovolenou. Než se nadějete, připraví vás o brýle, telefon i kabelku s doklady. Vůbec jim nesejde na tom, že to drze provádí před svědky a za bílého dne. Loupež je totiž jejich obživou. A trest jim prakticky nehrozí.
Řeč není o nějakém organizovaném syndikátu zlotřilých kapsářů, ale o opicích. Přesněji tedy o tlupách makaků rhézských. Ti už po staletí volně obývají chrámy a stará města v džunglích Asie, která teď považují za vlastní teritoria. A do nichž teď proudí davy zahraničních turistů. Ale makakové chápou výletníky spíš jako sezonní mobilní občerstvovací stanice, z nichž si mohou nabrat, co jen chtějí.
Nedá se přitom říct, že by to byla jen chyba špatného vychování. Makakové totiž byli k podobným kouskům po generace ponoukáni. Turisté s nimi dřív velmi ochotně měnili pamlsky za roztomilé fotky. Až se chytří opičáci naučili, že člověk s foťákem znamená jídlo. Ukradený mobil nebo kabelku – v níž se žádné poživatiny neskrývají – jsou také ochotni za nějakou dobrotu vyměnit. Pokud mají dobrou náladu.
V posledních letech se ovšem jejich výpady stávají agresivnější. Už to není o tom, že by zahráli na strunu rozkošnosti a s pomocí jednoduchých triků odvedli vaši pozornost. Je to opravdu spíš loupežné přepadení, kdy v přesile umí na turisty pomocí zubů a drápů zle zaútočit.
Místo roztomilých triků teď akce makaků v Agře připomínají spíš loupežná přepadení.
Chrámy v indické Agře, včetně proslaveného Tádž Mahálu, jsou proti jejich nájezdům bezbranné. Hinduisté totiž považují opice coby inkarnaci boha Hanumana za posvátné. Nesmí se jim zkřivit ani chloupek, přitom incidentů s nebezpečnými makaky rychle přibývá. Památky v džunglích, které jsou jejich domovem, si berou zpět.
Nesmlouvavé vydry vyhání surfaře
Roztomilost mořských vyder u kalifornského Santa Cruz vystřídala agresivita.
Možná si je představujete jako ztělesněnou roztomilost, zabalenou do huňatého kožíšku. Ve skutečnosti může dospělý samec vydry mořské vážit až čtyřicet kilogramů. A ti z pobřeží Santa Cruz se kromě své hmotnosti nebojí ukázat ani ostré zuby.
Jaká rizika mohou na kalifornské surfaře pod hladinou číhat? V hlavě nejspíš automaticky naskakuje představa zubaté žraločí tlamy. A skutečně, dravých paryb je tu v posledních letech požehnaně. Nicméně jedním z nejpalčivějších problémů milovníků vysokých vln se tu staly právě nepokojné a vysoce teritoriální vydry. Což je opravdu kuriózní důvod pro výstražné cedule na plážích.
There was another sea otter encounter yesterday. This was a very aggressive interaction and scary to watch. I’ve been in contact with the @montereybayaquarium among others and Fish and Game is actively looking for the sea otter. Please consider this video as a warning to how strong and forceful this animal is and should be avoided if at all possible!
This video was shared with me and I’m posting on social media with permission, I will not share it with others. If you’re the person who shared it with me, please reach out so I can properly credit you
#seaotter #montereybay #marinesanctuary #santacruz #seaotters #marinemammals #santacruzlife #nativesantacruz
Podle pracovníků Odboru pro ryby, divokou přírodu a akvárium v Montereyském zálivu stojí za komplikacemi jeden konkrétní viník. Mohutný vydří samec, kterého tu vedou v patrnosti jako vydru č. 841. Ten totiž jako první začal útočit na prkna surfařů pádlujících rukama. Toto podivné počínání, které zahrnuje prskání, škrábání a hryzání, nemá kloudné vysvětlení.
Odborníci spekulovali o poněkud přeexponované obraně teritoria. Poměrně záhy ale finty č. 841 odkoukaly další vydry. Samci i samice. Takže když dnes vplujete mezi vlny na pláži Cowell, musíte počítat s rizikem, že vaše surfovací prkno obsadí silně nenaladěná vydra mořská.
S nazlobenou vydrou není k hnutí. Umí ukázat ostré zuby.
Vydra nezaútočila přímo na surfaře, jen si přivlastnila jeho prkno.
Santa Cruz se dost možná stane příští sezonu prvním místem na světě, kde budou muset zavřít pláž ne kvůli žralokům, vlnožilům, medúzám či kosatkám, ale kvůli vydrám.
Město, které patří rohatým
Kozy vypásly park, zlikvidovaly lidem záhonky a květináče, a nakonec se pustily do hřbitova.
Jak dlouho by po kolapsu lidské civilizace asi trvalo, než by si místa kdysi obydlená lidmi vzala zpět příroda a divoká zvířata? V Llandudno, oblíbeném letovisku stojícím na břehu Irského moře, jen pár dní. Takovou lekci totiž velšskému městu udělila pandemie covidu-19.
Když tu kvůli karanténám došlo na omezení vycházení, liduprázdné ulice velmi pohotově obsadily kozy kašmírské. Co tady dělají kozy z Kašmíru? Jsou to hrdí potomci páru koz, které v roce 1837 dostala královna Viktorie darem od perského šáha.
Ze svých obvyklých pastvin na úbočí útesů u Great Orme, kde jich zdivočele žijí dvě stovky, to měly na náměstí necelé tři kilometry. A téhle zacházky neželely. Sídlo s dvaceti tisíci obyvateli totiž nabízelo mnohem štědřejší a šťavnatější krmení.
Když se kozy začaly v liduprázdných ulicích irského města Llandudno zabydlovat, nastaly potíže.
V prvních dnech karantén platily kašmírské kozy za milé zpestření.
Prvního vpádu se účastnila jen čtveřice koz, které se omezily na pasení v parku. Do dalších dní jich už byl tucet a pustily se do záhonků a květináčů. Pak už z města ani neodcházely a bavily se pleněním kontejnerů na odpadky. Pro místní pořádkové složky, oslabené pandemií, byly nepokojné a tvrdohlavé kozy výzvou. Do města se i po odchytech vracely, přibývaly na síle a z původně milé kuriozity se stala nepříjemná přítěž.
Konec karantén zastavil vpády divokých koz jen částečně. I teď se před zimou umí vydat do města. Spasou, co najdou na hřbitově, poničí odpadkové koše, sežvýkají úřední vývěsky, znečistí chodníky. A taky umí vyděsit turisty. Proslulá Severní pláž pod Great Orme je díky jejich tvrdohlavé přítomnosti mnohem nebezpečnější.
Želvy vrací úder
Dospělá kareta váží víc než metrák, a kleště jejích čelistí umí způsobit velmi intenzivní bolest.
Ztráty na majetku nebo lidských životech? Nulové. Ale silně poškozená reputace cestovního ruchu přesto bolí. Perla dalmatského pobřeží, ostrov Čiovo a pláž Slatina se totiž staly domovem agresivních mořských želv, karet obecných, které odtud nevybíravě vyhání turisty kousáním.
Doplňující informace o tom, že kareta obecná žádné zuby nemá a technicky tak nejde o kousnutí, nabízí jen pramalé uklidnění. Místo zubů totiž disponuje zahnutým ostrým rohovitým zobákem, velmi silnými čelistmi a pevným skusem. Pokud něco lapí, je schopna to buď udržet, nebo rozdrtit.
Díky péči chorvatských ochránců přírody se začínají po dlouhé době počty karet obecných konečně trochu vzmáhat.
Vypouštění zachráněných karet zpět do moře je velkou událostí.
Po jednom takovém cvaknutí zůstávají hluboké krvavé jizvy široké i deset centimetrů. Dospělá kareta přitom váží i metrák, takže ji jen tak nesetřesete. A ve vodě je o hodně obratnějším a rychlejším plavcem než člověk.
Všechno si to letos doslova na vlastní kůži mohli vyzkoušet turisté na chorvatském ostrově Čiovo. Série údajně nevyprovokovaných útoků spáchaných karetami tu byla hlášena z pláže Slatina a také z Petrčane, ležící mezi Zadarem a Ninem.
OBRAZEM: Padesátka nádherných pláží, kde jde opravdu o život |
„Pokud se přiblížíte ke karetě, která se nachází na svém území, kde se krmí nebo rozmnožuje, může se takhle bránit,“ popisuje Alen Soldo z katedry mořských studií Univerzity ve Splitu. „Není to časté, je většinou neagresivní a plachá. Ojedinělým kousnutím se snaží spíš varovat než přímo útočit.“
Turistka, která byla letos napadena během koupání na Slatině, něco takového ale nepotvrzuje. Želva na ni zaútočila nejméně třikrát a byla extrémně agresivní. „Kdyby zaútočila na dítě, přijde o ruku nebo nohu,“ dodává. pokousaná žena.
Pes, ne zrovna nejlepší přítel
Psi, kteří doprovází stáda po horách Bucegi, bývají „hodní“ jen v přítomnosti ovčáků.
Na necelých dvacet milionů obyvatel tu prý připadají čtyři miliony toulavých psů. V Bukurešti, kde jsou vidět nejčastěji, jsou jich jen desítky tisíc. Mnohem víc jich žije na venkově. A jejich neodbytné a zlověstně vrčící smečky vám tak kdekoli v Rumunsku mohou připravit hodně perné chvíle.
Hladoví, zubožení a prašiví psi sice vzbuzují soucit, ale zrovna tak mohou nahánět i hrůzu. Statistika útoků toulavých psů na lidi je totiž v Rumunsku žalostná. V patrnosti je tu vedeno v průměru kolem 12 až 14 tisíc incidentů ročně (pro porovnání, v Česku jsou jich nižší stovky). A některé z nich, vedené na malé děti, přitom končí smrtí. Ve hře jsou i přenosy vztekliny.
Psí problém, dědictví ne až tak dávné minulosti, se tu zatím velmi zvolna řeší ve velkých městech – odchyty, kastrováním, smrtícími injekcemi. Ale mimo obydlené oblasti se smečky psů regulovat nedaří. V jedné z nejchudších zemí Evropské unie k tomu nejsou prostředky ani politická vůle.
Se smečkami toulavých psů mají potíže v celém Rumunsku.
Potíže se tu nepojí jen se psy bez majitelů. Nad pastvinami v Karpatech bdí mohutní ovčáčtí psi, kteří obranu stád berou opravdu osobně. Turistu, který se ubírá po značené stezce přes jejich ohradu nebo louku, vnímají přinejmenším jako nezvaného hosta, kterého uvítají štěkotem a snaží se ho velmi rychle vyprovodit.
Pokud tedy nejste naladěni na tu správnou psí vlnu, trpíte kynofobií nebo nechcete akceptovat fakt, že se k výšlapu budete muset vyzbrojit holí a kameny, je možná lepší cestu do jinak překrásné rumunské divočiny odříct. Pořád totiž víc než lidem patří zdejší hory toulavým psům.
Boxer závislý na cukru
Klokan umí být velmi nepříjemným soupeřem.
Jsou to povětšinou klidná zvířata, jejich interakce s lidmi jsou spíš zřídkavé. Ročně se v Novém Jižním Walesu neodehraje víc než pět incidentů, při nichž by došlo k útoku klokanů na lidi. Aspoň tak se to píše v oficiální brožuře australského Úřadu pro přírodu a kulturní dědictví.
S touto rádoby uklidňující bilancí zamával rok 2022. Loni totiž úřady zaznamenaly přes tři desítky útoků. K obětem nevyprovokovaných útoků se počítají muži, ženy a tříleté dítě. Zranění zahrnovala zlomená žebra, tržné rány, poškozené vnitřní orgány. Tragédii loňského roku podtrhuje i první úmrtí, které tu po střetu s klokanem za posledních šestaosmdesát let zaznamenali. Agresivní klokan ubil sedmasedmdesátiletého důchodce.
Roztomilí hopkající vegetariáni s kapsou si tu za jedinou sezonu vytvořili pověst nelítostných gladiátorů. Co za tím stojí? Epicentrem většiny loňských útoků se stal areál nemocnice Morisset, respektive její rozlehlý přírodní park na břehu jezera Macquarie. Tam se totiž divocí klokani mohou volně pohybovat. A protože je místo vzdálené jen 4,5 kilometru od nejbližší zastávky – a výlet za klokany doporučuje řada cestovních průvodců – s chutí sem proudí davy turistů. Kteří netouží po ničem jiném než hezkém selfíčku s klokanem.
Tuto hlubokou tržnou ránu po klokaním kopu spravilo sedmnáct stehů.
Za trochu pozornosti platí nejrůznějšími pamlsky. Od hamburgerů přes ořechy až po sáčky se sladkostmi. „Kromě toho, že taková strava dokáže klokanům spolehlivě zničit žaludek, může je také uvrhnout do závislosti na cukru,“ vysvětluje Michelle Shawová, zooložka ze zoologické zahrady Taronga.
Klokani pod vlivem sladkého opojení, anebo naopak s abstinenčními příznaky se pak umí chovat velmi agresivně.
