Pes, ne zrovna nejlepší přítel
Psi, kteří doprovází stáda po horách Bucegi, bývají „hodní“ jen v přítomnosti ovčáků.
Na necelých dvacet milionů obyvatel tu prý připadají čtyři miliony toulavých psů. V Bukurešti, kde jsou vidět nejčastěji, jsou jich jen desítky tisíc. Mnohem víc jich žije na venkově. A jejich neodbytné a zlověstně vrčící smečky vám tak kdekoli v Rumunsku mohou připravit hodně perné chvíle.
Hladoví, zubožení a prašiví psi sice vzbuzují soucit, ale zrovna tak mohou nahánět i hrůzu. Statistika útoků toulavých psů na lidi je totiž v Rumunsku žalostná. V patrnosti je tu vedeno v průměru kolem 12 až 14 tisíc incidentů ročně (pro porovnání, v Česku jsou jich nižší stovky). A některé z nich, vedené na malé děti, přitom končí smrtí. Ve hře jsou i přenosy vztekliny.
Psí problém, dědictví ne až tak dávné minulosti, se tu zatím velmi zvolna řeší ve velkých městech – odchyty, kastrováním, smrtícími injekcemi. Ale mimo obydlené oblasti se smečky psů regulovat nedaří. V jedné z nejchudších zemí Evropské unie k tomu nejsou prostředky ani politická vůle.
Se smečkami toulavých psů mají potíže v celém Rumunsku.
Potíže se tu nepojí jen se psy bez majitelů. Nad pastvinami v Karpatech bdí mohutní ovčáčtí psi, kteří obranu stád berou opravdu osobně. Turistu, který se ubírá po značené stezce přes jejich ohradu nebo louku, vnímají přinejmenším jako nezvaného hosta, kterého uvítají štěkotem a snaží se ho velmi rychle vyprovodit.
Pokud tedy nejste naladěni na tu správnou psí vlnu, trpíte kynofobií nebo nechcete akceptovat fakt, že se k výšlapu budete muset vyzbrojit holí a kameny, je možná lepší cestu do jinak překrásné rumunské divočiny odříct. Pořád totiž víc než lidem patří zdejší hory toulavým psům.
