Státní kasa je prázdná a země navíc přišla o štědrého mecenáše Hugo Cháveze, který na Kubu posílal levnou ropu výměnou za kubánské učitele a doktory. Drtivá většina Kubánců je tedy extrémně chudá, průměrný plat činí v přepočtu nějakých 600 korun.
Na Kubě však stále funguje přídělový systém potravin a hlady zatím nikdo neumírá. Navíc tu frčí velmi rozbujelá šedá ekonomika a všichni společně okrádají již tak chudý stát. Bída je zkrátka naučila přežít všechny krize a přizpůsobit se i v těch nejtěžších podmínkách.
Ovšem nyní se Kubánci musí připravit na nejrůznější změny. Například příděly potravin budou snížené pro ty, kteří začnou soukromě podnikat, takže místo deseti vajíček na osobu a měsíc dostanou jen pět.
Země bez aut
Mezi Kubánci funguje obrovská rodinná soudržnost a místní se navzájem maximálně podporují. Za bydlení, zdravotnictví a školství neplatí nic, dražší je jen doprava, a proto spousta Kubánců raději nikam nejezdí a necestuje. Zvláště ne do zahraničí, byť už mohou získat pas.
"Historická" doprava na Kubě. Bez koní a krav se tu stále neobejdou.
Po ostrově pak jezdí hlavně na kole, běžně tu fungují také kravské či koňské povozy. Auto naopak představuje naprostý luxus a statistiky uvádějí, že na Kubě vlastní auto pouze 2 % obyvatel. Z velké většiny jde ale o mnohokrát opravované americké bouráky ze čtyřicátých a padesátých let minulého století, které fungují hlavně jako sběrné taxi, nebo ruské lady či moskviče z let sedmdesátých a osmdesátých.
Nedávno se na ostrov začala dovážet nová auta, ale stát na ně uvalil obrovskou daň a tak vyjdou až na čtyřnásobek ceny, která se platí v Evropě.
Všichni stejně chudí
"Kubánci jsou zvyklí na chudobu, kterou soudružsky, řečeno s trochou nadsázky, sdíleli všichni společně," vysvětluje Martin Kolář, který pracuje jako editor pro českou edici Lonely Planet a na Kubu pravidelně jezdí jako průvodce.
Padesát pět let byla drtivá většina Kubánců stejně chudá. To se teď bude rychle měnit.
"Nejsou ale připraveni na to, že někteří z nich budou díky svým floridským příbuzným nebo jinému zdroji amerických dolarů brzy tvořit podnikatelskou elitu. Většinová společnost uvyklá za padesát pět let na relativně rovnostářský systém má velké obavy ze spekulativního skupování nemovitostí emigranty a budoucího rozvrstvení společnosti," doplňuje Kolář.
Jisté však je, že s povolením drobného podnikání se budou zatím minimální rozdíly v životní úrovni rychle zvětšovat.
Režim mele z posledního
Kubánci byli po desetiletí pověstní tím, že ani v dobách největší nouze nenadávali na komunistický režim, ale spíše svorně nenáviděli všechny Američany, neboť jim média neustále opakovala, že za jejich bídou stojí v první řadě americké obchodní embargo.
I to se však v posledních letech mění. "Před pěti lety jsem měl pocit, že horlivých zastánců režimu bylo výrazně víc. Pochopitelně šlo především o lidi ze střední nebo starší generace, ale obdivovatelé byli dokonce i mezi mladými," vysvětluje Martin Kolář.
Na Kubě se smí už pár let podnikat. Kdo se ale pustí do podnikání, musí se připravit na snížené příděly potravin.
Kubánská sportovní škola má skvělou pověst, až na to, že spousta hvězd utíká za "lepším" do ciziny.
"Při poslední cestě se mi zdálo, že si všichni uvědomují, že tento stav se už musí změnit. Že změny jsou nevyhnutelné a že režim bratrů Castrových mele z posledního."
Pravdu znají rapeři
To potvrzuje i cestovatel Jan Stach, který Kubu navštívil před několika měsíci. "Hlavně v Santiagu jsme potkali spoustu lidí, kteří otevřeně na ulici nadávali na bratry Castrovy, což bylo dříve nemyslitelné. Ale většina lidí se stále bojí a neví, co si může dovolit," říká Stach.
Na ostrově vládne přísné informační embargo, nezávislá periodika zde neexistují a většina webových stránek je blokována. Surfování po síti je sice povolené, ale internet má doma jen minimum lidí a na poště zaplatí Kubánci za hodinové připojení čtvrtinu průměrného platu.
Na Kubě jezdí nejrůznější druhy taxi, od starých amerických bouráků až po koňské povozy či cyklistické tříkolky.
Zajímavým zdrojem informací hlavně mezi mladými je pak hudba, především rap. Právě v těchto písních se objevuje výrazná kritika režimu a nejradikálnější hudebníci mívají zákazy vystupovat. Jejich nahrávky se pak šíří ilegálně.
Tančí se všude
Ostatně právě hudba a tanec patří k největším vášním Kubánců. Ve všech městech i na vesnicích najdete tančírny, kam místní po setmění vyrážejí. Zatímco odpoledne často vidíte Kubánce sedět na zápraží domu v křeslech, večer se obléknou a jdou na náměstí či na náves, kde se hraje a tančí pověstná kubánská salsa.
Hudba hraje na ostrově obrovskou roli. Uslyšíte jí tady každý večer a tančí se snad na všech náměstích a návsích.
A samozřejmě při této zábavě nechybí rum, který je na Kubě stále extrémně levný a pije se buď samotný, nebo v oblíbených drincích Cuba Libre či Mojito.
Když padá dům
Kubánce hned tak něco nevyvede z míry, jsou zvyklí i na to, že v Havaně týden co týden spadne starý palác. Většina domů je totiž v katastrofálním stavu a údajně se zde zhroutí až třicet domů ročně.
Dříve se o podobných událostech nepsalo, ale dnes už noviny uvádějí i počty obětí.
Místní obyvatelé se také musí orientovat ve dvou měnách. Vedle běžné měny, za kterou se nedá moc věcí koupit, tu funguje něco jako naše předrevoluční bony, za které seženete téměř vše. Cenové rozdíly jsou ale obrovské. Jen pro srovnání, za jednu kávu v bistru v běžné měně zaplatíte v přepočtu korunu, zatímco za kávu v restauraci s tvrdou měnou zaplatíte korun třicet.
