Monte Pasubio: s batohem přes jedno z nejhorších bojišť Velké války

Kilometry zákopů pracně vydlabaných v odolné hornině, skály provrtané labyrintem tunelů a taky dva „zuby“. V horách nad italským Roveretem zanechala Velká válka, jejíž sté výročí se letos připomíná, dodnes výrazné stopy. Krásná příroda tu kontrastuje s destrukčními díly lidí způsobem, který vás nenechá v klidu.

Z náhorní plošiny Monte Pasubio je velkolepý rozhled: krasová planina se prudce sklání do okolních údolí, západnímu obzoru dominuje bizarně rozeklaný hřeben tzv. Malých Dolomit (italsky Piccole Dolomiti), v dálce na jihu tušíme čáru pobřeží u Benátek a když si dáme záležet, zahlédneme i cíp jezera Garda. Tolik pohledy do dálky, ty optimistické.

Při bližším ohledání terénu tady nahoře ale rychle začne mrazit. Během I. světové války totiž na Monte Pasubio probíhaly krvavé boje mezi italskými a rakousko-uherskými jednotkami. Celkem se válečných operací ve zdejších horách zúčastnilo neuvěřitelné množství téměř 100 000 vojáků, z nichž přišla o život více než desetina. Ne všichni v důsledku nepřátelských granátů – vysokou daň si vybraly i laviny, dopravní nehody či počasí. A horská krajina i po téměř stovce let o tom vydává nepřehlédnutelná svědectví.

Dva zuby času proti sobě a 50 tun trhavin

V nejvyšších polohách Monte Pasubio, ve výšce 2 200 metrů nad mořem, vystupují dvě výrazné skalnaté vyvýšeniny. Dělí je mělké sedlo a vzdálenost něco přes sto metrů, kterou dnes po horské stezce překonáte během pár minut. V letech 1916 –1918 to ovšem nezřídka byla vzdálenost mezi životem a smrtí. Mezi těmito vrcholky totiž probíhala hlavní rakousko-italská fronta a mnohokrát se tu úporně bojovalo.

Kopec, který tehdy drželi Rakušané, se dnes nazývá Dente Austriaco (v překladu Rakouský zub), zatímco jižnějšímu vrcholu, kde byli zakopaní Italové, se říká Dente Italiano. Při pohledu na severní část Italského zubu, tedy na jeho stranu přivrácenou k frontové linii, snadno odhalíte, že svah je porušený, posetý obrovskými balvany a krátery od granátů. To jsou stopy po explozi, která tady v ranních hodinách 13. března 1918 nakonec rozhodla. Rakušanům se totiž podařilo nepozorovaně navrtat Dente Italiano podzemními štolami, do kterých uložili přes 50 tun (!) trhavin a po iniciaci vyhodili část Italského zubu do povětří. Včetně italské vojenské posádky samozřejmě. Exploze ovšem byla tak silná, že zpětný ráz jedovatých plynů zahubil i několik rakouských vojáků na protějším „zubu“.

Jeden z deseti. Ze zhruba stovky tisíc vojáků, kteří na Monte Pasubio bojovali, padla asi desetina.

Nepřítel nespí. Pasubio je provrtáno střílnami a pozorovatelnami.

Nemusíte být zrovna velcí pacifisté, aby vás při tomto pohledu napadlo - tak tohle už nikdy více. Pochmurné dojmy ještě zesílí, když se ponoříte do podzemního labyrintu v Rakouském zubu - tady u toho otvoru se střídala stráž, tamhle byla munice, o kus dál v jakémsi temném koutě vojáci spali...

Cesta dvaapadesáti tunelů

Na Monte Pasubio jsme vystoupali od jihu, z planiny Bocchetta Campiglia (1220 m n. m.). Prakticky celá výstupová trasa vede po stezce dnes nazývané Strada delle 52 Gallerie, tedy Stezka 52 tunelů. Z této strany vypadá skalní masiv Monte Pasubio úplně nepřístupně, a nebýt války, zůstal by tak dodnes.

Jenže strategická situace na frontě přiměla italskou armádu, konkrétně její horské jednotky alpini, k tomu, aby tady během osmi měsíců roku 1917 vybudovala přístupovou a zásobovací cestu na planinu Pasubio. Trasa musela být mimo dosah rakouských dělostřelců, tj. v západním svahu masivu, ze značné části skryta v pracně vyrubaných tunelech.

Většina Stezky 52 tunelů vede buď ve skále nebo je vytesána do příkrého svahu.

První z dvaapadesáti: tento tunel s pořadovým číslem 1 patří na Stezce 52 tunelů k nejkratším ( 17 metrů) a stavěla ho 33. ženijní rota.

Když klopotně stoupáme skalními tunely vzhůru, je dost těžké si představit, že tudy se za války transportovalo úplně všechno, včetně těžké techniky. Šest a půl kilometrů dlouhá cesta má dnes charakter kamenité horské stezky, která místy stoupá velmi strmě, celková délka tunelů je přes dva kilometry.

Proč tohle všechno právě tady? Fronta tu probíhala po tehdejší hranici mezi Itálií a Rakouskem-Uherskem, té hranici, která dnes tvoří rozhraní mezi italskými regiony Trentino a Veneto (Benátsko). A když v květnu 1915 Itálie vstoupila do války na straně Dohody, stalo se z území válčiště dvou znepřátelených stran. Tehdejší válečná strategie navíc z velké části spoléhala na dělostřelectvo – a dělostřelci museli mít pořádný rozhled. Proto ty desítky a stovky palebných postavení na vrcholcích hor. Proto ta na první povrchní pohled nesmyslná a pracná síť vojenských komunikací vedoucích z údolí nahoru. Proto ty litry krve na horských stráních. A samozřejmě nejen tady, o nedalekém systému pevností v oblasti Folgaria jsme psali již dříve v článku  Horské pevnosti v Trentu: tudy kráčela 1. světová válka i stovky Čechů.

Pohled z Dente Austriaco na Dente Italiano: nepřátelská vojska tu dělilo pár desítek metrů.

Rozdělené město

Z hlediska turistické atraktivity stojí dnes Rovereto, položené v údolí Adiže, ve stínu známějšího a většího Trenta, vzdáleného jen 30 kilometrů. Když ale jde o 1. světovou válku, všechno je jinak. Rovereto bylo totiž až do roku 1919 rakouskou pohraniční pevností a po vstupu Itálie do války se těsně u města úporně bojovalo. Ze strategických důvodů byla zničena i část centra podél řeky Leno, kterou Rakušané „vyčistili“. Proto v Roveretu a okolí spatříte mnoho připomínek Velké války.

Pevnost v Roveretu

Planina u chaty Rifugio Vincenzo Lancia, v pozadí vrchol Col Santino (2 122 m)

S violoncellem proti válce

Velká válka se tady připomíná i festivalem I Suoni delli Dolomiti, tedy Zvuky Dolomit, který se v horách Trentina koná už dvacet let. Jde většinou o koncerty klasické hudby, v žánrech ale nechybí ani jazz, etnická či moderní muzika - koncerty se konají pod širým nebem, často vysoko v horách. Festivalem prolíná protiválečný étos - tam, kde před stovkou let třaskaly granáty, se dnes linou tóny ušlechtilých nástrojů. Ke hvězdám festivalu patří italský violoncellista Mario Brunello, který má ve svém profesním životopise dlouhodobou spolupráci s prestižními světovými orchestry jako je Londýnská filharmonie. Více: www.isuonidelledolomiti.it

Život ve válečné zóně a klíčové fáze konfliktu v letech 1915–1918 přiblíží Muzeum války (Museo Storico Italiano della Guerra), umístěné v historických interiérech starobylé, temné roveretské pevnosti. Jádro sbírky vzniklo již v roce 1921, tedy krátce poté, co se Rovereto s okolím definitivně dostalo pod italskou správu. Původní propagandistický účel je tu i dnes poněkud znát a zjevně se počítá hlavně s italským publikem – anglicky či německy si toho uvnitř moc nepřečtete. I tak ale návštěvu doporučujeme, z ochozů budete navíc mít krásný výhled na město a okolní hory.

Nevelké historické jádro Rovereta dnes působí bytostně italským dojmem, místními se zaplňuje hlavně večer. Velkolepě koncipovaná pěší zóna s četnými hospodami a bary vybízí k procházkám, sotva odoláte nějaké té „pasta e pizza“ a jako jinde v Itálii i tady můžete na ulicích sledovat hotovou módní přehlídku. Až se hodiny přiblíží k metě 21:30, na chvíli se zastavte v nějakém klidnějším místě a naslouchejte. Právě v tento čas se totiž každý den rozezní Campana dei Caduti, tedy Zvon padlých, původně ulitý roku 1924 z bronzu vojenských kanonů a dnes umístěný na kopci nad městem. Rovná stovka úderů zaplní zvukem celé údolí jako memento událostí, které se už nikdy nemají opakovat.

Může se hodit

Třídenní přechod Monte Pasubio

• Jižním východištěm na Monte Pasubio je planina Bocchetta Campiglia, kam ale nejezdí veřejná doprava – buď si vezměte taxi nebo se dopravte autobusem na Passo Verde do osady a odtud zkuste někoho stopnout. První den vystoupejte po Stezce 52 tunelů a zůstaňte přes noc na chatě Rifugio Achille Papa, která je přilepená ke skalní stěně nad vysokým údolím.
• Druhý den přejdete přes centrální část Pasubia na chatu Rifugio Vincenzo Lancia, odpoledne můžete ještě nalehko vystoupit na vyhlídkový vrchol Col Santo nad chatou. Závěrečná etapa pak vede většinou s kopce, potřebujete se dostat do obce Trambileno, odkud jezdí autobus do Rovereta.
• Na obou chatách se vaří, nocleh přijde na 20 € na osobu a potřebujete sebou alespoň vložku do spacáku.

Informace

• www.trentinograndeguerra.it: Přehled zajímavých míst v provincii Trentino spojených s historií 1. světové války (italsky, anglicky).
• www.visitrovereto.it: Turistické zajímavosti v Roveretu a okolí (italsky, anglicky, německy).
• www.isuonidelledolomiti.it: Program festivalu Zvuky Dolomit (italsky, anglicky)
• www.visittrentino.it: Internetové stránky regionu Trentino, s rozsáhlou mutací v českém jazyce.

Doprava
Prahu dělí od Rovereta vzdálenost 720 kilometrů, autem pojedete stále po dálnici (kolem Mnichova a Innsbrucku). Cesta vlakem trvá asi 10 hodin. Údolím Vallarsa jezdí místní autobusy, které vám po treku přes Pasubio pomohou přiblížit se zpět k výchozímu místu.

Kam na jídlo
Ristorante La Terazza sul Leno, tedy „Restaurace s terasou nad řekou Leno“ má ambice podávat nejlepší pizzu v Roveretu. Potvrzujeme: možná dokonce v Roveretu a širokém okolí, a to za ceny lidové, kolem 7 €. Podnik, o jehož kvalitách svědčí i to, že je neustále plný místních lidí, najdete v centru Rovereta přímo pod pevností v ulici Via Setaioli. Více: http://laterrazzasulleno.it.