Nebýt deště, asi bych se nikdy nevydala na návštěvu manufaktury na mýdlo, čímž bych minula důležitou část historie města ležícího na břehu Středozemního moře. Savon de Marseille, mýdlo ve tvaru kostky, je dodnes pojem. Jeho kvalita předčí i leckteré kosmetické přípravky, protože 72 % mýdla tvoří přírodní oleje, nejčastěji olivový. Zbytek je voda a derivát mořské soli.
Marseilleské mýdlo má široké využití – kromě kosmetického je vhodné na dětskou pleť, dají se s ním čistit zuby a také s ním šetrně přeperete hedvábí. Skvěle prý také zabírá na usmolené límečky pánských košil. Vida! Do košíku rychle přihazuji další tři voňavé kousky. Kam se hrabe jelen.
Změny k nepoznání
Než jsem si stihla vyslechnout celou mýdlovou historii, liják se změnil v drobné poprchávání, které mi umožnilo konečně vyrazit do ulic. Ale dlouho jsem v nich nemokla, do cesty se mi totiž připletlo impozantní nákupní a kulturní centrum Les Docks.
Jak název napovídá, bylo vybudováno v místě bývalých doků, jejichž vizáž si částečně ponechalo. Podobnou rekonstrukcí prošly i další budovy dříve ponuré a nehostinné čtvrti. Právě zde totiž v roce 2009 začal obrovský projekt, který měl směřovat k modernizaci a „polidštění“ města.
Motivace ke změnám byla velká, v roce 2013 se totiž Marseille měla stát Evropským městem kultury. Tento titul nakonec přivítala se vší parádou.
Stačí zmínit dvě jména: Zaha Hadidová a Norman Foster. Francouzi se při renovacích měst nebojí ultramoderních budov a to, že angažovali tato esa světové architektury, jejich odvahu jen potvrzuje.
Klášter v košíku
Příkladem fungujícího spojení starého s novým je třeba pevnost St. Jean, která dlouhá staletí střeží vjezd do přístavu. Jakoby přímo ze středověku, ale ve skutečnosti z pevnosti, se vynořuje ultramoderní lávka, jež ústí do nové budovy muzea MuCEM, které v sobě ukrývá sbírky evropských a středomořských civilizací.
Až vám dějiny přerostou přes hlavu, můžete se vydat na prohlídku Starého přístavu. Dříve to nebyl zážitek, po němž byste prahli, protože kolem zátoky vedla rušná čtyřproudová silnice.Nyní jsou zde široké chodníky, které tvoří bulvár lemovaný z jedné strany mořem a z druhé kavárnami a restauracemi.
Až vám dějiny přerostou přes hlavu, můžete se vydat na prohlídku Starého přístavu.
Kvalita mýdla Savon de Marseille předčí i leckteré kosmetické přípravky, protože 72 % mýdla tvoří přírodní oleje.
Před jednou z nich mě zastavuje chlápek v pruhovaném námořnickém tričku a usměje se na mě notně prořídlým chrupem: „Nepotřebujete průvodce, mademoiselle? Jsem bývalý námořník a hledám dámu, o kterou bych se mohl královsky starat.“ Podle pokročilé omšelosti jeho garderoby i obličeje už svou dámu hledá hodně dlouho. A většinou na dně lahve s pastisem, soudím dle jeho dechu.
Ale stejně je to milé setkání, protože dokazuje, že ačkoliv se počet turistů ve městě zvedl za posledních pět let ze čtyř na šest milionů ročně, místní obyvatelé si v turisticky atraktivních lokalitách své místo uhájili. Znát je to hlavně v Le Panier, původně chudinské vesnici rybářů, nyní čtvrti, kde se usadili umělci všeho druhu. Hodně se tu prý žije na ulicích, protože v Marseilli přece téměř neprší. Ehm...
V barokním komplexu ze 17.století La Vieille Charité nacházeli útočiště žebráci, nemocní a sirotci.
Le Panier byla původně chudinská vesnice rybářů, nyní se v této čtvrti usadili umělci všeho druhu.
Ale i když je pod mrakem, Košík, jak zní název čtvrti v češtině, je barevný a veselý. Trochu mi připomíná pařížský Montmartre, ale zde panuje mnohem domáčtější atmosféra. Zvědavě nakukuji do pitoreskních zákoutí, obchůdků, oken i za dveře, když tu se přede mnou vynoří majestátní barokní komplex ze 17. století La Vieille Charité. Zde nacházeli útočiště žebráci, nemocní a sirotci. Raději se pohnu dál, na klášterní výchovu už jsem trochu stará.
Lahodné dědictví
Historických památek je ve městě samozřejmě mnohem víc, vždyť Marseille byla založena už kolem roku 600 před naším letopočtem. Dominanta města, Notre Dame de la Garde, zde sice tak dlouho nestojí, nicméně kostel vybudovaný v románsko-byzantském stylu upoutá pozornost ihned. Nejen architekturou, která dává tušit, že zde, na břehu Středozemního moře, se sbíhaly vlivy všech myslitelných civilizací, ale také pozlacenou sochou Madony, která je umístěna na zvonici kostela a chrání všechny rybářské lodě v přístavu a námořníky vůbec.
Notre Dame de la Garde je nezaměnitelnou dominantou města.
Jak budete výš a výš, nabídnou se vám stále úchvatnější výhledy na město, které se skládá z jedenácti původních vesnic rozesetých kolem zátoky. Jejich dávní obyvatelé zanechali budoucím generacím kromě genia loci také lahodné dědictví.
Bujabéza (Bouillabaissa) totiž bývala polévka chudých, protože ji rybáři vařili ze všeho, co ten den neprodali. Dnes je to delikatesa chráněná dokonce i svou vlastní chartou. Pokud chcete ochutnat opravdovou bujabézu, nikoliv náhražku, někdy dokonce – mondieu! – připravenou ze zmražených ryb, řiďte se podle doporučení místních cenou.
Třicet eur je málo, tyhle „turistické“ verze ani neochutnávejte. Ta pravá bujabéza prý začíná na padesáti eurech. Otázka je, kdo, kromě labužníků ze Středomoří, pozná rozdíl. My, suchozemci, nemáme na dary moře chuťové pohárky cvičené. Ale někde je třeba začít. Tak proč ne v Marseilli, ve městě námořníků a dobrodruhů?
