Chůze podél silnice, spojující letiště v Tangieru s hlavní cestou, je docela občerstvující – odpolední vánek hezky pofukuje a aspoň si protáhnu tělo po půldruhahodinovém letu. Vím, že z nedaleké křižovatky se do centra Tangieru, nejseverněji ležícího většího města v Maroku, svezu za zlomek ceny v porovnání s tím, co účtuje taxikářská mafie přímo na letišti. Mávnu na první mikrobus, ten rychle brzdí a nastupuji. Z rachitického auta vyskakuje řidičův pomocník, zubí se na mě a lámanou angličtinou dává pokyn: „Tady si sedni, mám pro tebe pěkný místo.“
Zhluboka se nadechuji, přestože dobře vím, co v příštích vteřinách přijde: zvědavé pohledy domorodců, kterých se uvnitř tísní asi deset, otázky, odkud jsem, zda se mi líbí v Maroku. Taky dosti šílená jízda bez pravidel a do toho skřípavé zvuky orientálního popíku linoucího se z muzeálních reproduktorů. Bingo! Konečně Arábie.
Užij si Maroko!
I když – jak se to s tou „Arábií“ vezme. Jsem tu už asi pošesté a tak dobře vím, že Maroko je zemí mnoha tváří. Tady na severu žijí vedle většinových Arabů také Berbeři a díky zeměpisné blízkosti je tu víc než jinde znát evropské dědictví. Projíždíme roztahanými předměstími milionového města, všude se tu hodně staví, nová „sídliště“ jsou v klidu srovnatelná s těmi v Evropě.
„Pěkné domy, že jo?“ čte mi myšlenky soused, starší Maročan, samozřejmě muž. Ženy mlčí, ale zpod šátků vykukují zvědavé oči. Na konečné platím, dvacetiminutová cesta přijde na 5 dirhamů (asi 12 českých korun). Drobné mám jen čtyři, prohledávám peněženku po zapadlých mincích. „Ukaž... to stačí. Užij si Maroko!“ mává rukou šofér a ukazuje mi cestu k medině.
Tangier: cesta dopředu
Jenže tohle není ten Tangier, jak jsem ho znal. Špinavé, chaotické město, kde večer po setmění nemuselo být dvakrát bezpečno, kde bujela snad veškerá sociální patologie od drobných krádeží přes drogy a prostituci až po pašování lidí.
Už dost dlouho sedím v jedné kavárně v centru mediny na náměstíčku Petit Socco, místně zvaném též Zoco Chico či Souk Dakhli, a vlastně se nic moc neděje. Přes plácek nepřetržitě proudí lidé, občas někdo něco prodává, z okolních podniků se line vůně mátového čaje, zdejšího národního nápoje. Kolem mě sedí většinou místní Arabové, tedy výhradně muži, a několik málo Evropanů. Posledně jmenované podezřívám z toho, že jsou tu za stejným účelem jako já: zkoušejí vyvolat ducha doby, která pominula.
Bývaly totiž časy – a není to tak strašně dlouho – kdy se tady, v centru tangierské mediny, scházeli éteričtí intelektuálové z různých koutů planety, aby v multikulturním městě nabírali inspiraci a „řešili problémy světa“: Tennessee Williams, Allen Ginsberg, Ernest Hemingway, malíři Eugéne Delacroix a Henri Matisse a mnozí další. Tehdejší dekadence neodolatelně přitahovala nejen inteligenci, ale i četné špiony.
Náměstí Grand Socco v Tangieru. Před vstupem do mediny je živo.
Taky ovšem bývaly doby – ještě více nedávné – kdy než člověk na Petit Socco od brány mediny vůbec došel, setkal se asi tak s deseti nabídkami na „něco si zakouřit“ (tj. hašiš), případně na „very nice girls“.
Představit si atmosféru těch dní dnes ale už není snadné: první nabídka na „high quality hash“ přichází na Petit Socco k mému údivu asi až po hodině. Konečně ten starý Tangier! Obchod zdvořile odmítám a raději popocházím pár desítek metrů na vyhlídku na přístav.
Je deset večer, ale dole, pod světly mohutných reflektorů, se mohutně pracuje. Jak bude za pár měsíců nový tangierský přístav vypadat, to si každý může prohlédnout na billboardech, kterých je plné město. „Král rozhodl, že se to tady musí vylepšit. Bude to důstojná brána do Maroka. Král pro nás dělá hodně, máme ho rádi.“ Španělsky pronesené věty pocházejí od chlapíka, který se ke mně nenápadně přitočil. Tím řekl ve zkratce vlastně všechno podstatné: Maroku se poslední léta ekonomicky daří, pokrok se už projevil na životní úrovni alespoň části obyvatel a politický režim – reprezentovaný v první řadě panovníkem Mohammedem VI. (*1963) – je stabilní. To poslední je zvlášť důležité, zejména pokud si vzpomeneme na blízké země jako je Alžírsko, Tunisko nebo Libye.
Šátky, mešity a kostely
Přes multikulturní minulost tvoří dnes téměř 100 % obyvatel Tangieru muslimové. Naprostá většina žen bez ohledu na věk tu nosí muslimské šátky, některé i čádory, a existuje mnoho míst, která jsou tradičně doménou mužů: zejména obchody a pouliční kavárny. Dominantní svatostánky představují samozřejmě mešity a u té hlavní, Velké mešity, je v pátek odpoledne, nejsvětější muslimský den v týdnu, pěkně živo. Vím, že v Maroku není zvykem, aby cizinci do muslimských svatyní vstupovali, tak jen chvíli nakukuji od vchodu.
Bašta islámu: Velká mešita v Tangieru
Římskokatolická katedrála v Tangieru
„Pojď klidně dál, boty dej sem,“ čte mi myšlenky jeden z kolemjdoucích, který míří dovnitř, sám už naboso. „Ty jsi ale křesťan, ne?“ Chvíli tiše stojím kousek za vstupem a sleduji mumraj. Stovky lidí přicházejí dovnitř a zase odcházejí, někteří se na koberci modlí, jiní se spolu tiše baví, někdo dokonce telefonuje. Panuje tu docela civilní atmosféra, ke které patří i zběsilé troubení aut, jež do mešity zvenku neustále proniká.
V tangierské katedrále, která je sídlem zdejší katolické arcidiecéze, panují téhož dne večer hodně odlišné poměry. Asi třicet věřících se v obrovském moderním kostele postaveném z betonu skoro ztrácí. Z účastníků večerní bohoslužby, sloužené ve španělštině, se zjevně většina mezi sebou zná, odhadem asi třetina z nich jsou černí Afričané.
Poměr těchto zdejších katolíků vůči davům, spatřeným odpoledne ve Velké mešitě, zhruba odpovídá: na území tangierské arcidiecéze žije více než čtyři miliony obyvatel a skoro všichni z nich jsou muslimové. Katolíků je tu dnes jen asi pět tisíc. Před šedesáti lety, tedy ještě před definitivní nezávislostí Maroka, to bylo ovšem dvacetkrát tolik. Co je podstatné – obě skupiny spolu žijí v klidu a míru.
Tétouan: arabská klasika se španělským šmakem
Medina v Tétouanu je rozlehlá a má úžasnou, stoprocentně autentickou atmosféru. Úzkými křivolakými uličkami procházím už poněkolikáté a stejně se znovu a znovu ztrácím. Určité vodítko představuje jen terén, který se směrem k severu výrazně zvedá – tak, že se uličky a průchody mediny mění ve strmá schodiště.
„Tohle je Alí, náš master chef,“ zubí se můj chvilkový známý Rašíd a ukazuje na sporého chlapíka, který u improvizovaného stánku obrací na grilu kusy ryb. „Stavujeme se tu skoro každý večer, lepší kus jídla tady v medině nenajdeš. A vůbec, jak to, že umíš arabsky?“
Odtuším, že dokážu leda tak pozdravit, poděkovat a zeptat se na cestu, ale to zjevně nevadí. Tak jako už tisíckrát před tím i teď platí, že prosté salaam alaykum („mír s vámi“) otevírá srdce místních i cestu k informacím. Hovor, kde se mísí anglická, španělská a arabská slovíčka, se stáčí na různá témata: od rodiny (ta je pro moje protějšky nejdůležitější) přes práci v Evropě až po dotazy, co tady vlastně dělám.
Medina v Tétouanu je zapsaná na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.
S odpovědí na poslední dotaz chvíli váhám. A pak vysvětluji, že jsem se vlastně přijel ujistit, že věci jsou stejné jako dřív: lidé přátelští a tolerantní, prostředí hraje všemi barvami, a ty vůně! Prostě Arábie – a vůbec nevadí, že Maroko leží zeměpisně daleko na západě.
Nevadí dokonce ani to, že tady, v Tétouanu, je nearabský, konkrétně španělský vliv znát více než jinde. Po ukončení reconquisty ve Španělsku (1492) totiž právě sem přišlo velké množství muslimů z Andalusie, kteří nechtěli nebo nemohli žít pod novou katolickou vrchností. Tito lidé, po generace usedlí na španělském území, s sebou přinesli životní styl a zvyky odlišné od berberských kmenů v oblasti usedlých. Ujišťuje mě o tom pozornější pohled na každou druhou starší budovu v medině nebo v novém městě v Tétouanu: předsazené balkony a filigránsky zdobená průčelí jasně prozrazují andaluský vliv.
Po pár dalších krocích křivolakými uličkami mediny jsou však vjemy z architektury rychle pryč a zase je přebíjejí jiné pocity - halekání obchodníků, rychlé pohyby čističů bot nebo vůně linoucí se z pouličních vývařoven. Večer se uzavírá v novém městě na tétouanské hlavní třídě v jedné z noblesních patisserií, tedy cukráren. To je instituce, kterou sem pro změnu přinesli Francouzi. Dva obří zákusky s mátovým čajem by mohly suplovat večeři. Skončil den plný příběhů, které hned tak z paměti nevymizí.
Může se hoditDoprava do severního Maroka Doprava po oblasti Peníze Jazyk |
MAPA: Tanger a Tétouan, Maroko
