Čerstvě vymačkaný pomerančový džus, vaječná omeleta se zeleninou a sladký mátový čaj. Cukrem se v Maroku rozhodně nešetří - na čaj pro dva připadne asi dvanáct kostek cukru. Takhle začíná to pravé marocké ráno. Sedíme v jedné z kaváren v městečku Tafraoute, užíváme si výhled na okolní hory a házíme po sobě úsměvy s místními, kteří se už od ranních hodin věnují své oblíbené činnosti – vysedávání.
Fotogalerie |
Předchozího dne jsme telefonovali s kamarádem Jurkem, který zrovna jako průvodce doprovázel na cestě Marokem skupinu českých studentů. Prozradil nám, že mají v plánu třídenní trek Antiatlasem skrz hory a oázy a že začínají v Tafraoute. Nemuseli jsme se dlouho rozmýšlet. Jdeme s nimi. Pro telefonování z Maroka se vyplatí pořídit si místní SIM kartu. Stojí i s kreditem pár korun a dá se pořídit téměř v každém městě.
Vyrážíme na třídenní trek Antiatlasem
Po snídani se přesouváme na autobusovou zastávku a po chvíli se už vítáme s Jurkem a seznamujeme se s jeho skupinou. Hned se domlouváme s řidičem minibusu na cestě do Ait Mansour, odkud vyrazíme na trek. Souhlasíme s cenou 20 dirhamů (asi 50 korun) na osobu. Dobrá cena. V Maroku se skutečně vyplatí smlouvat o cokoliv. Místní na to čekají a náramně si to užívají. Kdybyste zaplatili hned první cenu, kterou nabídnou, tak byste nejen prodělali, ale určitě je i zklamali.
Nastupujeme do minibusu a čekáme, než se naplní (spíše přeplní) kapacita. Po dvaceti minutách vyrážíme. Chlapík, který od nás vybíral peníze, v rámci úspory místa leze na střechu a jedeme. I v těch nejostřejších zatáčkách, kdy jsme se při pohledu dolů z prudkého srázu strachovali o život, zůstával Maročan na střeše auta v klidu.
V Ait Mansour nás přivítala nejen dokonalá živoucí oáza, ale také Jurkův starý přítel Ibrahim. Klasicky „po marocku“ jsme trek započali čajem na Ibrahimově útulné terásce s výhledem na rozlehlý palmový les. Po náročné cestě minibusem jsme tedy dobili energii nemalou porcí cukru a konečně jsme mohli vyrazit po svých.
Pohled skrz oázu na opuštěnou vesnici
Tajemství opuštěných vesniček
Kontrast sytě zelených palem s oranžovo-žlutou barvou pískovcových skal nás natolik uchvátil, že jsme ani nestačili vnímat bolavá záda a neodbytně se tvořící puchýře na nohou. Z vrchu skal na nás mocně shlížely starodávné zříceniny. Na některé jsme se rozhodli vyškrábat a zblízka si je prohlédnout. Cesta tak ubíhala vskutku kvapem.
Velkým dobrodružstvím však pro nás bylo objevení opuštěné vesničky, tiše dřímající podél stezky. Celí zvědaví jsme se vypravili prozkoumat její útroby. Našli jsme polorozpadlé baráky různě propojované, tvořící tak tajemnou síť spletitých uliček táhnoucích se přímo pod stavbami. Místy tam nedopadal ani paprsek světla a tak jsme byli vděční za naše čelovky. Panovala tam prapodivná atmosféra a možná jsme si i lehce oddechli, když jsme vesnici měli už pěkný kousek za zády.
Nepoužívaná škola v jedné z vesnic po cestě
Vstup do tajemných uliček jedné z vesnic Antiatlasu
Nocujeme pod hvězdami…
Naše trasa
|
Každý další krok s těžkou krosnou byl pod žhnoucím sluncem stále náročnější a tak jsme se rozhodli najít místo, kde přenocujeme. Sešli jsme z cesty a po chvilce jsme se ocitli na nádherném místě mezi palmami, s krásným výhledem na hory a na opuštěnou vesnici v dáli. Rozdělali jsme oheň a začali vařit rýži se sardinkami a olivami.
Slunce pomalu mizelo za horami a začaly se objevovat první hvězdy. Před spaním jsme ještě zvlažili vyprahlá hrdla marockou whiskey. Alkohol v Maroku není běžně k dostání, nicméně v supermarketech ve větších městech jsou na turisty v tomto směru připravení. Rozhodli jsme se spát pod širákem. Zalezli jsme do spacáků a upřeli pohledy k nebi. Hvězdy byly všude. Vypadalo to, jakoby nad nás někdo položil nekonečný, stříbrně zářící závoj. Nádherný pohled…
Hned po probuzení nás překvapila přítomnost postarších Maročanek, které s nůšemi na zádech vyrážely kamsi k vyprahlému korytu řeky. Pobavilo nás, jak se od srdce smály, když nás viděly čistit si zuby. Pochopili jsme, že tahle součást hygieny není pro Maročany úplně běžná.
Jak se v Maroku baví malí chlapci. Většinou je ale uvidíte s míčem u nohy.
Kilo mandarinek za 5 korun – a že tam těch kil je!
Se snídaní jsme počkali do kavárničky v nedaleké vesnici, kde jsme pojedli dobrý arabský chléb s marmeládou a již tradičně vše zapili čajem. Chvíli jsme ještě se zájmem sledovali několik místních automechaniků odpočívajících ve stínu arganovníku a poté se vydali po prašné cestě dál. Když jsme míjeli školní autobus plný mávajících a usmívajících se dětí, jeden chlapec se k nám nenápadně přidal. Všimli jsme si ho až po jisté době, přičemž na otázku proč s námi jde, lámanou angličtinou odpověděl, že nemá co dělat. Dali jsme se s ním do řeči a on se s radostí rozpovídal o fotbale, který hraje snad každý chlapec v Maroku, také dodal několik vět o náboženství a škole. Ušel tak s námi několik kilometrů, až se otočil a s úsměvem zas odešel.
Cesta Antiatlasem se klikatila mezi horami.
Takhle v Maroku funguje rozvoz chleba.
Poslední den se cesta klikatila kolem hor a my už jsme se začínali těšit zpátky do Tafraoute, kde si dopřejme zaslouženou sprchu v hotelu a vychlazený pomerančový džus a zákusky v některé z cukráren. Při cestě jsme si všimli zříceniny, která se tyčila na vrcholu jednoho z kopců v dáli. Jak jsme se přibližovali, rozhodli jsme se, že zříceninu prozkoumáme. Všude se povalovaly staré keramické džbány a další zdobené nádoby. Protože jsme ve skupině měli studentku archeologie, měli jsme prohlídku doplněnou i o přednášku. Horko začínalo být skutečně vyčerpávající, tak jsme se vydali dál.
Zanedlouho jsme už došli k asfaltové cestě, která spojovala Tafraoute s Ait Mansour. Náš okruh byl u konce. Od staršího pána, který kolem nás šlapal na kole, jsme zjistili, že minibus pojede až další den. Sedli jsme si na kraj silnice a rozhodli jsme se počkat na auto, které stopneme. Projelo první auto. Nic. Druhé auto a znovu nic. Po chvíli se k nám začala přibližovat velká dodávka, z jejíž korby na nás už z dálky mávala skupinka cestovatelů. S úlevou jsme naházeli krosny na korbu dodávky, naskákali jsme, seznámili se se studenty z Francie, kteří tímto způsobem cestují napříč Marokem, a zamířili do Tafraoute. Hned po příjezdu jsme se vydali do naší oblíbené kavárny, abychom naplánovali, kam vyrazíme dál.
Může se hoditJak se do Maroka dostat? Jak cestovat po Maroku? Ceny v Maroku (1 marocký dirham=2,56 Kč)
Užitečný web: Zirhamia.cz - pokud byste si netroufli do Maroka na vlastní pěst, můžete zkusit agenturu, která se podobnými expedicemi zabývá a nestojí to přitom majlant. |
MAPA: Ait Mansour
