Aby se člověk dostal do marocké pouště, je třeba překonat majestátní vrcholky Vysokého Atlasu. Autobus se líně šine v serpentinách, horské štíty se ztrácejí v ocelových mračnech, zeleň ubývá a vesničky z hliněných domků se krčí ke svahům jako nalepené z papíru.
Krátce zastavujeme na nejvyšším průsmyku cesty Tizi-n-Tichka, ve výšce 2 260 metrů nad mořem. Je odsud nádherný výhled na tmavé horské štíty, ztrácející se v husté mlze. Těch pár stromů, které vyrůstají na pustých svazích, ohýbá kvílící vítr. Ukrutná zima nás zažene po deseti minutách zpět do busu. Upřímně obdivuji místní vesničany, kteří zde prodávají suvenýry. Život tady musí být opravdu těžký – důkazem jsou už jenom psi, kteří se vděčně honí za každým, kdo jim odhodí kousek suchého chleba.
Hollywood v poušti
Po přejezdu hor se dramaticky změní jak krajina, tak počasí. Od obzoru k obzoru se táhne vyprahlá poušť: písek, štěrk a kamení, na horizontu vzrůstající v mlžné siluety majestátních vrcholů. Nad námi se otevírá blankytné nebe a pohádkovou atmosféru místa dotvářejí vesničky v údolích, obklopené úzkými prstenci zelenavých korun palem.
Perlou jižního Maroka je majestátní ksar Aït Benhaddou, přesněji to, co z něho zůstalo. Historie pevnosti sahá kamsi do 16. století. Od té doby vlastní stavbu, vypínající se v několika patrech spletitých uliček a domků na kopci nad stejnojmennou vesnicí, jediná rodina. Její členové zde žijí dodnes, byť ksar dávno ztratil někdejší slávu, vydobytou strategickou polohou pro přijíždějící karavany se solí.
Dnes je Aït Benhaddou přezdíván "Hollywoodem v poušti". Z opačných koutů světa se sem sjíždějí slavné filmařské týmy, aby exteriér ksaru použily jako kulisu. Dosud se tu točily např. filmy Lawrence z Arábie, Ježíš Nazaretský, Honba za klenotem Nilu nebo Gladiátor. Při příjezdu do městečka zahlédneme filmařské stany – podle všeho se tu natáčí film Princ z Persie.
Pro svoji výjimečnost byla osada Aït Benhaddou zařazena v roce 1987 na seznam světového dědictví UNESCO.
Svědky natáčení
Ráno v Aït Benhaddou nemohlo být krásnější. Budíčka jsme si dali asi na šestou a vypravili se do ksaru. Už při brodění potoku, oddělujícího ves od pevnosti, nás čekalo překvapení: dav komparzistů směřující do úbočí pod ksarem. Hliněné prostranství před pevností zdobily perfektní kulisy, které atmosféru celého místa posouvaly ještě o pár století hlouběji do minulosti.
Kolem filmového štábu jsme se dostali poměrně snadno – jako jediní běloši široko daleko, navíc se zrcadlovkami v rukou, jsme dost možná místním hlídačům připadali jako oficiální mediální doprovod. Do samotné pevnosti jsme pronikli také bez problémů a nikdo nic nenamítal, ani když jsme se prošli po hradbách – pěkně na obzoru. Kamarádka to komentovala vskutku trefně: "Asi budeme ona pověstná ,chyba´ ve filmu, kterou si diváci neodpustí komentovat!"
Štěstí nám dnes opravdu přálo. U dřevěných, vyvrácených dveří jednoho z pevnostních domků jsem zahlédla roztomilou holčičku a jala se ji fotografovat… za chvíli už celá naše skupinka seděla v hliněném pokojíku s pár dekami na zemi a jediným nízkým stolkem, debatovala "rukama nohama" s místní rodinou a popíjela výtečný černý čaj.
Z terasy toho obydlí byl navíc úžasný výhled: přímo na plac, kde se kaskadéři v kožených stejnokrojích honili po střechách, zatímco hlavní dění mizelo ve zdvíhajícím se prachu.
Arabské lázně aneb "hanbatá sauna"
Naše dnešní dobrodružství pokračuje v hamámu, arabských lázních. Průvodce původně sliboval, že nás tam za příplatek oholí (všude!), ale nakonec jsme za 70 Dh na osobu (asi 150 Kč) dostali "jen" asi dvacetiminutové drhnutí.
Hamám v Tenehiru, pouštním městečku s orientální atmosférou, je na mužskou a ženskou část rozdělen prostorově (ne časově, což se také stává – a situaci by to bývalo malinko zkomplikovalo), takže jsme se před vstupem rozdělili na dvě skupinky: zatímco do ženské části nás odvážně vstupovalo víc než deset, chlapci, které čekala "sado" masáž, se odhodlali jen čtyři.
Arabské lázně jsou taková bláznivá sauna. Člověk dostane speciální mýdlo, které sice vzhledem připomíná kolomaz, ale perfektně zvláčňuje pleť, a poté postupně putuje do tří vykachlíčkovaných místností, v nichž je čím dál tím větší teplo. Z vodovodních trubek, čnějících ze zdi, si natočíte libovolně horkou vodu do velkých kýblů a malými mističkami se oplachujete.
Tedy alespoň tak to patrně probíhá, nezaplatíte-li si program "exclusive". Jelikož my máme v ceně veškerou péči, hned jak se svlečeme a vydáme do hamámu, vrhnou se na nás dvě tělnaté (a prsaté!) domorodkyně jenom v kalhotkách, které nás postupně čapnou, svalí na zem a ze všech stran důkladně vydrhnou. Po dlouhém procesu jsou žínky skoro rozedřené a my pokryty cucky kůže.
Zábava končí v poslední místnosti, kde je vyhřívaná podlaha. Po půl druhé hodině mytí, kartáčování a nahřívání si připadám nádherně čistá a příjemně utahaná. Najednou se mi ani nechce věřit, že jsem v Africe.
Některé oblasti marocké pouště jsou doslova poseté kameny s fosiliemi
Z ráje do louže
Prozření však přijde hodně brzo: u prvního tepajícího trhu v Tenehiru, kde se mi na zemi povede šlápnout do jakéhosi odpadu těžko identifikovatelného původu. Nakoupíme banány, opuncie (vynikající plody kaktusu tu vyjdou asi na korunu za kus, tedy pomalu stokrát méně než u nás), jakési dvě placky připomínající tučnější palačinky, colu a vodu. Místní na nás, vzhledem k tomu, že je ramadán, pokukují všelijak, proviant proto rychle skryjeme do batohu a vydáváme se na hody do místního parku - já zkrátka držet hladovku nezvládám.
Ostatně na další cestu je energie potřeba. Autobus se kolíbá písečnou cestou až do Erfoudu, jakéhosi ostrůvku ve vyprahlém nekonečnu. Návštěvu tohoto pouštního města shrnu dvěma slovy: vedro a datle. Nedozrálé naslazené plody se na zdejším náměstí hromadí v obrovských kupách a koupou se v poledním žáru.
Do pouště na velbloudech
K písečným dunám, do magické krajiny kolem oázy Merzouga, dojedeme chvíli před západem slunce. Ještě než se krvavě rudý kotouč skloní za holý obzor, stihneme se vydat na projížďku na velbloudech. Opravdovou Saharu si nelze vychutnat lépe než z hřbetu "korábu pouště", kde si člověk alespoň na chvíli připadá jako beduín z dávné minulosti a na všední problémy nemá ani pomyšlení.
Oranžová krajina Erg Chebbi je typickou ukázkou toho, jak to vypadá na alžírské části Sahary (ostatně k hranicím je to odsud, co by kamenem dohodil). Posunující se písečné duny dosahují výšky až 150 metrů a v průběhu dne mění barvu.
Podle průvodce by zde mělo žít mnoho druhů ptáků (např. pouštní vrabci, pěnice egyptské a lelkové), ale z praxe to nemůžeme potvrdit. Ani jezero s plameňáky, které zde má být díky jarním srážkám, jsme nakonec neviděli. Průvodce to komentoval drsně, ale příznačně: "Jezero vyschlo, plameňáci pošli."
Kde ztroskotal autor Malého prince
Marocká poušť toho nabízí mnoho: kamenitou hamadu plnou fosilií, zkameněliny a cenné fragmenty dinosauřích kostí, zapomenutý důl na olovo, připomínající kulisy k hororu, i školu hudby gnawa, v níž bíle odění černoši, kteří sem přišli z jihu, hrají na tradiční nástroje a tančí tradiční tance.
Mně, nenapravitelné romantičce, se však do paměti nejvíce otisklo prosté, nenápadné místo na okraji písečných dun. Pod vzrostlým stromem se tu skví dávno zrezivělý motor letadla, v němž zde podle místních kdysi ztroskotal Antoine de Saint Exupéry.
Byť ono slavné Exupéryho ztroskotání v poušti, které ho později inspirovalo k napsání Malého prince, proběhlo nejspíš na tisíc kilometrů daleko, někde na území Egypta nebo Libye, není vyloučeno, že slavný spisovatel měl nehodu i zde. Mimo jiné totiž létal trasu Casablanca - Timbuktu, pokoušel se o mnoho rekordních letů a havaroval několikrát.
V motoru letadla, který zbyl na jeho památku v Maroku, je udělaná díra, takže vypadá jako malinkatá kabina. "Letadýlko" se koupe ve večerním světle a působí tak magicky, že má člověk pocit, že stačí otočit hlavu a on tam bude opravdu stát - Malý princ...
Může se hoditKdy se sem vydat Upozornění |
