Jednou z nejčastějších věcí, se kterou je cizinec konfrontován při návštěvě Maroka, je všudypřítomné smlouvání. Zatímco turisté z Evropy nekonečnou licitaci cen nesnášejí, Maročané si ve smlouvání libují. Je to tvrdá hra, která má svá pravidla, což však platí jen tehdy, když smlouvají Maročané mezi sebou. Pokud je na straně kupujícího turista, mění se smlouvání na souboj kočky s myší. Zkušený prodavač nikdy netratí a je jen na kupujícím, o kolik se nechá natáhnout.
Nemyslet západně
„Nesmíte myslet evropských způsobem. Nesmíte obcházet obchody, zjišťovat ceny a porovnávat je. O tom smlouvání není. Smlouvání je vždycky o mně, o vás, a o věci, kterou chcete koupit. Já vám řeknu první cenu, vy řeknete svou představu, kolik jste ochotní zaplatit, já zase trochu zlevním, přidám úsměv, případně i sklenku čaje, vždyť času máme dost a smlouvání je zábava,“ vysvětluje prodavač na náměstí Jemaa el-Fnaa v Marrákeši. A mezi řečí dodává, že z většiny nezkušených turistů dostane dvakrát až třikrát vyšší cenu, než by zaplatili místní.
Jak oškubat turistu
Předražování služeb je v Maroku oblíbený sport, země žije z turistického ruchu a natáhnout turistu je nejlepší cesta, jak přijít k penězům. Takže nečekejte, že by se Maročané chovali fair play, to není jejich styl.
Fotogalerie |
„Byli jsme okradeni tolikrát, že už to ani nespočítám. Kupovala jsem dva pomerančové džusy, podala jsem prodavači 50 dirhamů a vrátil mi dvacet. Přitom jsem později zjistila, že jeden džus nestojí 15, ale pouhé tři dirhamy. A podobně nás okrádali taxikáři. Za stejnou cestu z hotelu do centra jsme jednou platili 40 a jednou 50 dirhamů, přitom jsme později zjistili, že cena měla být 15 dirhamů,“ stěžuje si britská turistka na cestovatelském webu TripAdvisor. Jen připomeňme, že za dirham Češi zaplatí zhruba dvě koruny padesát.
Alkohol jen v soukromí
Přestože se v zemi, která byla dlouhá léta kolonií Francie a kde polovina národa mluví celkem obstojně francouzsky, vyrábí slušné víno či pivo, Maročané pijí hlavně svůj notně přeslazený mátový čaj, případně stejně sladkou kávu. Pokud už si Maročané dají alkohol, udělají to výhradně ve svém soukromí, nikdy ne na veřejnosti.
Maročané jsou také konzervativní ve své kuchyni, k snídani si dávají oblíbenou a vydatnou polévku hariru, tedy hlavně na vesnici, zatímco ve městech mají chléb s marmeládou, případně se sladkou pastou amlou připravenou z medu, argonového oleje a mandlí.
Náměstí Jemaa el-Fnaa v Marrákeši se večer co večer stává velkou jídelnou, kam chodí místní na oblíbené speciality. Třeba na vařené šneky.
Vše pod jednou střechou. Místo obchodních center Maročané stále preferují tradiční súky.
Holub se skořicí
Národním jídlem je kuřecí tajin připravený s citronem ve speciálním keramickém hrnci stejného jména. Bez toho se žádný Maročan neobejde, stejně jako bez nakládaných oliv, které jsou zde mimořádně levné. Kilogram stojí pouhých 50 korun, tolik u nás zaplatíme za deset deka.
Téměř v žádném marockém jídle nechybí cumin, tedy římský kmín, který je velmi aromatický, podporuje trávení a současně působí proti parazitům. A ještě jeden marocký zvyk překvapuje návštěvníky, a sice časté propojení sladké a slané chuti. Ostatně jednou z oblíbených specialit jsou jakési taštičky plněné směsí kuřecího či holubího masa, oříšků, cukru a skořice.
Tradiční marocká jídla se pečou ve velkých keramických hrncích.
Prodávat ano, fotit ne. Maročané nemají rádi, když na ně turisté zamíří fotoaparát.
Filmové myšlení
Přestože maročtí muži mají respekt z marockých žen a chovají se k nim s velkou úctou, k cizinkám nic podobného necítí. Na turistky neustále pokřikují, snaží se s nimi navázat kontakt a často jsou dokonce vulgární.
Podle psychologů je to způsobeno hlavně americkou kinematografií, která ukazuje ženy západní civilizace bez etických pravidel a „morálních zásad“, neboť ve filmech se ženy seznamují s cizími muži v restauracích či přímo na ulici a častou jsou svolné k fyzickému kontaktu hned na první schůzce. Místní muži se tudíž domnívají, že evropské ženy vyznávají „volnější mravy“ a jsou lehkou kořistí. A to je hlavní důvod, proč se na ně dívají s despektem.
Tady a teď
Typický Maročan není zvyklý nic plánovat. Řidič si nikdy nezjistí, kam má jet, nepodívá se na mapu, ale prostě bloudí a věří, že místo najde, případně se po dvaceti minutách začne ptát místních. Podívat se na internet nebo si koupit navigaci se tu prostě nenosí.
Většina Maročanů také nemyslí dopředu, ale řeší až situaci, která nastane. Takže pokud zlobí třeba auto, nejdou s ním do servisu, ale jedou do poslední chvíle, než se zastaví, třeba uprostřed vysokých hor, a teprve pak začnou přemýšlet co dál. To samé platí s brzdami. Pokud alespoň trochu brzdí, není třeba je měnit. Proč se stresovat budoucností?
V Marrákeši přesahují letní teploty často 45 stupňů ve stínu, takže přes den se Maročané moc nepřetrhnou.
Africké Saint-Tropez
Maročané nemají rádi focení, zvlášť když jsou objektem turistů. Jen když dobře nakoupíte, nechají se milostivě vyfotit. Turisté jsou pro ně pouze chodící peněženka, tím je vztah dostatečně definován. A protože počet turistů prudce roste, stále více Maročanů se vzdává tradiční obživy a chce mít obživu založenou na turistickém ruchu. Statistika jim hraje do karet. Zatímco na začátku tisíciletí přijíždělo do Maroka zhruba 5 milionů turistů ročně, v roce 2012 to bylo již deset milionů a v roce 2020 se očekává dosažení magické hranice 20 milionů turistů. Navíc v Marrákeši roste počet Francouzů, kteří si zde pořídili zimní sídla, takže město už získalo přezdívku africké Saint-Tropez.
