Kvůli pracovnímu vytížení mého spoluletce a fotografa výpravy plánujeme odlet z Tábora v Cessně 172 na čtvrtek 6. září až na půl pátou odpoledne. Bedlivě už skoro týden sledujeme počasí a to se během dne zlepšuje. Tlaková výše nad Francií a Itálií tlačí špatné počasí na sever a východ a předpověď na další tři dny slibuje to nejlepší.
V půl páté tedy startujeme a míříme přes Rakousko do slovinského Mariboru. Maribor leží na cestě do Itálie, je v Schengenském prostoru a tak odpadají problémy s celním a pasovým odbavením, nikdy jsme tam nebyli a doletět se tam dá přes východní část Alp, která je nižší než ta přímo na jih od nás. To je důležité, protože na obloze je přece jen ještě dost mraků a letět skrz ně přes nejvyšší vrcholky Alp by nebylo nejlepší řešení. A také víme, že tam doletíme ještě před setměním.
Za dvě hodiny v Mariboru
Asi po dvou hodinách letu přistáváme na letišti v Mariboru. Nejsou tu cestující ani žádná letadla, přesto tu pracuje asi 10 zaměstnanců, kteří toto dnes velmi málo využívané letiště drží v chodu. Rozpočtová krize tady asi ještě neudeřila plnou silou a tak si užíváme ochotné pozornosti a pomoci nám přiděleného člověka.
Další den ráno pak přicházíme na osmou hodinu, jedna dáma odemyká hlavní vchod do terminálu letiště a provoz tak začíná. Opět jsme tu sami a během asi hodiny startujeme směrem na chorvatské pobřeží.
Jižně pod Zadarem se pak stáčíme více na jih, pevnina za námi mizí a před námi se táhne jen opar a modro Jaderského moře. Tak to trvá asi hodinu a půl, než doletíme k městečku Termoli v Itálii. Odtud pokračujeme dál napříč italskou botou směrem k Neapoli. Po necelé hodině letu od pobřeží se objevují obrysy Vesuvu.
Všechna letadla na letišti v Mariboru
Plný okruh nad Vesuvem
Tato jediná dosud živá sopka na evropské pevnině je vysoká 1 279 metrů a leží pár kilometrů jihovýchodně od Neapole, ještě v zóně neapolského letiště. Naštěstí se nám daří přemluvit letištního dispečera, který nám povoluje nad Vesuv vyletět a udělat nad ním jeden plný okruh. Samozřejmě to využíváme k bouřlivému fotografování, jehož výsledky si můžete prohlédnout ve fotogalerii.
Potom pokračujeme přes neapolský záliv směrem k radiomajáku u Sorenta.
Z mlhy jen matně vystupuje ostrov Capri, proto se rozhodujeme, že ho vyfotíme až na zpáteční cestě. Nad Sorentem zatáčíme směrem na jihovýchod a sklesáme do 300 metrů nad mořskou hladinou, abychom mohli pořídit záběry pobřeží u měst Amalfi a Positano, patřících určitě mezi nejkrásnější pobřeží v Evropě a zřejmě také na světě. Zdejší strmé skály jsou také místem, kudy se spojeneckým jednotkám 9. září 1943 v průběhu vylodění u Salerna podařilo proniknout za německé linie.
Vesuv – naposledy soptil v roce 1944, kdy na blízkém letišti zničil asi 80 spojeneckých letadel.
Městečko Amalfi – skalami nad ním se spojenci v září 1943 dostali do týla německých vojsk.
Pak už přistáváme na letišti v Salernu, kde dotankujeme a pokračujeme nad mořem směrem k Mesinské úžině, která odděluje Sicílii od zbytku Itálie a současně spojuje Tyrhénské a Jónské moře. Odsud to je k další sopce Etně už jen asi 80 km a tak žádáme o povolení ke stoupání. Etna má totiž 3 329 metrů a na to v teple jižní Itálie potřebujeme alespoň půl hodiny.
Pátrání po Etně v mracích
Jak se k blížíme Etně, přibývá mraků a my jen doufáme, že někde najednou tato nejaktivnější sopka Evropy vyskočí. Jsme ale už ve 4 000 metrech a Etna nikde. Snažíme se ji tedy najít pod sebou v průrvách mezi mraky, ale ani to se nedaří a tak to po 20 minutách vzdáváme. Letíme pak na jihozápad Sicílie k městečku Gela, kde fotíme pláže, na nichž se v červenci 1943 vylodily spojenecké jednotky.
Pláže u města Gela – místo vylodění spojenců v červenci 1943
Kdo je Jiří PrušaLetecké dopravě a sportovnímu letectví se věnuje celý život. Soukromě se věnuje létání na větroních a ve sportovních letadlech. Nějaký čas létal také na paraglidu, ale poté, co si naštípl obratel a pár žeber, mu další létání na paraglidu rodina zakázala. Více z jeho cest najdete na jeho blogu zde. Jiří Pruša také vydal knihu Abeceda reálného socialismu. |
Podél západního pobřeží Sicílie potom letíme směrem k Palermu, kde po celkem čtyřech hodinách letu ze Salerna přistáváme na starém vojenském letišti Boccadifalco. Hned v sobotu ráno ale odsud opět startujeme s vírou, že dopoledne nebudou mraky kolem Etny tak vysoko, a že se nám přece jen ukáže.
Opět přes půl hodiny stoupáme, když najednou na nás vykoukne vrchol Etny z mraků. Také Etna je v blízkosti velkého letiště – Catanie, a tak i zde musíme přemlouvat dispečera, aby nás nad ni pustil. Je velmi shovívavý a tak nám jen říká, ať mu nahlásíme, až od Etny budeme odlétat a nechává nám ji jen pro nás.
Další půlhodinu trávíme létáním nad Etnou a focením jejích kráterů i kouře z různých výšek a úhlů. Kabina se nám plní pachem síry a musíme se vyhýbat zvláště hustým oblakům sirného kouře. Je to úchvatné a strhující divadlo.
Obrazovka GPS ukazuje, že jsme přesně nad vrcholkem Etny.
Horký kouř a sirné výpary člověka dusí.
Míříme nad Il Vulcano a Stromboli
Pak se stáčíme na sever a míříme nad Liparské ostrovy, z nichž první ostrůvek se jmenuje příznačně Il Vulcano. Také zde fotíme jícen sopky a pokračujeme směrem k další sopce - ostrovu Stromboli. Sopka na Stromboli je ale aktivní vlastně stále, a tak je létání nad ní zakázané, jak nám sděluje dispečer, když na svém radaru vidí, že jsme v blízkosti.
Il Vulcano naposledy soptila v letech 1888/90, nyní dřímá.
Ostrov Capri v sobotu kolem poledne
Mraky promísené s kouřem nám bohužel pohled na kráter Stromboli neumožňují a tak ostrov po dvou obletech opouštíme a pokračujeme zpět směrem k ostrovu Capri. Když vyfotíme i ten, letíme nad Ischii, a poté přes další vyloďovací pláže u městečka Anzio na římské letiště Urbi.
V neděli ráno vylétáme z Urbi a nejdříve si plánujeme let do Benátek, abychom dočerpali benzin na let zpátky až do Tábora. I tato část cesty přináší hezké záběry. Nad Alpami se letí krásně a přes Linec pak kolem čtvrté hodiny odpoledne doletáme do Tábora.
Majestátní sopky zůstaly za námi, vzpomínky na ojedinělý přírodní fenomén v nás ale zůstávají navždy.
Detail letů nad sopkami
